Luděk Ťopka: Divokým Kurdistánem

Rubrika: Literatura – Povídky

Vyprávěnky pana Ťopky  (26)

Divokým Kurdistánem

Snad někteří z vás četli ten stejnojmenný román Karla Maye o dobrodružné cestě Kara ben Nemsiho touto divokou, hornatou částí dnešního severního Iráku.
Na ten jsem si vzpomněl i já, když jsem se v roce 1974, v rámci své funkce v podniku zahraničního obchodu Polytechna, octl na několik týdnů v těchto končinách Středního Východu.
V posledních neblahých letech tato oblast vstoupila do vědomí celého světa zejména tragickým osudem kurdské vesnice Halabdža, jejíž obyvatele nechal vyhubit plynem despotický Saddám Hussain. V době, kdy jsem tam zažil následující příhody, tam však byl relativní klid, i když na pozadí napětí, které panovalo mezi bagdádským režimem a jakousi kurdskou polosamosprávou.
V rámci kontraktu našeho podniku s iráckým generálním ředitelstvím úřadu Roads and Bridges, pracovala skupina geodetů a inženýrů tehdejšího pražského ústavu Pragoprojekt na vytyčení silniční trasy z obce Taslooja do Derbendi Khanu, k přehradě na řece Sirwanu, která v dolním toku mění své jméno a je z ní Diyala. Trasa měřila asi sedmdesát kilometrů a vedla nad Sulajmánií po náhorní rovině pohoří Hazar Mard. Skupina byla ubytována na trase zpočátku ve stanech a posléze ve zděném objektu v cílovém místě.
Můj úkol byl ryze obchodního a logistického rázu, ale přesto, anebo právě proto, jsem značnou část svého pobytu trávil v terénu. Obchodní oddělení naší ambasády mi dalo k dispozici postarší ruskou Volhu, kterou jsem „pendloval“ mezi zákazníkem v Bagdádu a naší skupinou v Sulajmanií. Měla za sebou již takřka astronomický počet kilometrů, ale pořád jezdila, i když se musela startovat přiložením šroubováku na kontakty startéru a baterie, a spotřebovala na sto kilometrů přes dva galony benzinu. Nu, jiné vozidlo nebylo k dispozici, a tak jsem se s tím smířil a nakonec jsme si oba, ona i já, na sebe zvykli a nedělali si navzájem žádné potíže.
Jednou, před další cestou na trasu, jsem byl na obědě v rodině delegáta našeho podniku, když přišla řeč také na mou druhou lásku, rybaření. Také on se přiznal k této vášni a, po vzájemném vyprávění různých zážitků a historek, mi při odpolední kávě povídá:
„Člověče, když jsi taky rybář, tak si zkus cestou zachytat. Po cestě můžeš v Diyale a tam nahoře jsou potoky plné ryb. Prut ti rád půjčím.“
„Děkuji, Pavle, ale obávám se, že nebudu mít tolik času a, ostatně, jak je to tu s povolením?“ ptám se.
„Žádné nepotřebuješ, to se tu nevyžaduje“, ujišťuje mne a podává mi prut s navijákem, brašnu s vlasci, háčky a vezírek na úlovky, „užij si to a přeji „Petrův zdar!“ loučí se přítel a přidává ještě plechovku vařené cizrny jako návnadu.
Druhý den vyrážím brzo ráno, ještě za relativního chládku, na sever. Asi po dvaceti kilometrech za Bakubou zastavuji na břehu řeky Diyaly a chci poprvé zkusit rybářské štěstí. Jenže smaragdově zelená a čistá voda tu běží příliš rychle, než aby se tu dal uplatnit jakýkoliv způsob lovu, pro nějž jsem vybaven. Proto se ani o nic nepokouším a jedu dál.
Pokračuji přes Abu Sida, Mukhdanii a Sadii, v Jalawle pak přejíždím most, přes nějž vede společně se železnicí i silnice, a teprve po dalších padesáti kilometrech se řeka trochu zklidňuje. Sjíždím ze silnice na břeh a těším se, že si konečně trochu odpočinu.  Slunce pálí, je pěkné vedro, a tak se svléknu do plavek, abych se ochladil v té zelené vodě, která láká svou čistotou a chladem. Je to opravdu rajský pocit, ale plavat proti proudu se nedá, takže se podvoluji a nechám se volně unášet, abych se po několika desítkách metrů vyškrábal na dosti příkrý břeh.
Konečně vyndávám a sestavuji nádobíčko, navlékám kuličku cizrny a nahazuji do proudu. Prut je podepřen jedním kamenem a druhým zatížen a trčí pěkně nad hladinu, takže mohu dobře pozorovat jeho špičku, protože žádné čihadlo v brašně není.
Usadil jsem se ve stínu auta, snědl malou svačinu a několik fíků, zapil studenou vodou z galonové termosky a trpělivě čekal. Mezitím čas dosti pokročil a stále žádný záběr, přestože jsem návnadu několikrát přehazoval, tu dál, tu blíže břehu. Zkusil jsem bobuli nahradit živým sarančetem, ale opět bez úspěchu. Konečně mi došla trpělivost a pohled na hodinky pobízel k odjezdu.
Sbalil jsem tedy fidlátka, oblékl se, nastartoval šroubovákem a sedl za volant. Zařadím a chci se rozjet, jenže ouha! Kola se točí, ale pohyb dopředu žádný. S každým novým pokusem zapadá vůz čím dál hlouběji do písku a drobných oblázků. Zanechávám dalších pokusů, které by situaci jen zhoršily a padá na mne strach, co bude dál.
Jsem na dosti opuštěném místě, kde není příliš bezpečno ani ve dne, natož v noci, která mne tu dozajista čeká. Na silnici je jen nepatrný provoz, už více než hodinu neprojelo kolem žádné auto. Sedám si na balvan u silnice a čekám. Nic jiného mi nezbývá. Je už skoro šest hodin a přede mnou je do Sulajmanie ještě dobrých devadesát kilometrů, navíc přes vojenský kontrolní bod v Derbendi Khanu, kde člověk nikdy neví, zda bude puštěn dále. Mám sice patřičný glejt od Roads and Bridges, ale při cestě v noci může být všechno jinak.
Konečně se něco blíží, a tak vstávám a zdvíhám ruku, ale vozidlo se mi obloukem vyhne a jede dál. Bylo to auto irácké armády s nějakým důstojníkem a odtud lze jen těžko čekat pomoc. Vojáci jsou na kurdském území krajně opatrní.
Takže čekám dalších čtyřicet minut a náhle se za zatáčkou objeví náklaďák a na moje znamení zastavuje. V kabině sedí dva Kurdové ve svých typických kalhotách, s dýkami za pasem a kalašnikovy vedle sebe. Z korby na mne hledí další čtyři bojovníci a pozorují můj „rozhovor“ s těmi dvěma v kabině. Anglicky nemluví, takže alespoň zdravím v kurdštině: „Roš baš, kaka!“(něco jako dobrý den, bratře) což jsem pochytil od našeho kuchaře Matluba a uplatňuji alespoň svoje znalosti arabštiny a hlavně ruce.
Chlapi pochopili oč jde, zvláště když jeden z nich sešel se mnou k uvězněné Volze. Seskočili z auta, odházeli písek zpod kol a spojenými silami jsme vytlačili ten vehikl na pevnější místo. Počkali, až jsem vyjel na silnici, podali mi postupně všichni ruce a chtěli odjet.
„La, la azizi, dakeika“, volám na ně a mávám pětidinárovkou. Ale oni jen vrtí hlavou, smějí se a odmítají peníze. Jen jeden z nich volá „Moi, moi, aku?“ Chápu, chce vodu, a tak vyndávám z vozu nádobu s vodu. Všichni se napijí, nasednou na auto, zamávají mi a jsou pryč.
Spadl mi kámen ze srdce a šťastně startuji směr Derbendi Khan, kde projíždím bez problémů check pointem a po nějakých padesáti kilometrech již parkuji před hotelem As Salaam v Sujaimanii. Po večeři a zápisu do deníku šťastně uléhám k zaslouženému odpočinku.
*
Ráno, hned po snídani, vyrážím do tábora našich geodetů. Cesta vede za městem přes široký potok, skoro říčku. Protože mám času dost, zastavím u cesty, připravím udici a už stojím na břehu. Tok je tu přehrazen jezem, takže nad ním je voda dosti hluboká s mírným proudem. Doplňuji udici kusem korku jako splávkem a nahazuji doprostřed přehrádky.
Voda plyne pomalu a splávek se již, již blíží k přepadu, když tu najednou prudce zmizí pod vodou. Okamžitě zaseknu a už ho táhnu. Říkám „ho“, protože je to ryba, připomínající našeho tlouště. A je to pěkný kousek, přes čtyřicet čísel. Ukládám ho do vezírku, který jsem ukotvil kusem dřeva do hlinitého břehu a líčím novou bobuli. Nahazuji, a v tu ránu druhý záběr a druhý „tloušť“na udici. Následuje za svým kamarádem do síťky a udice už je znovu ve vodě. Tentokrát nic nezabírá, proto pouštím návnadu po proudu až k hraně jízku a znovu nahoru a znovu po proudu.
Mezitím se na druhém břehu shromáždilo několik dětí, většinou kluků, kteří na mne volají a ukazují na něco na mé straně. Nerozumím, tak na ně jen zamávám, ale najednou slyším, že ryby ve vezírku sebou poplašeně mrskají, až se čeří bahno. Dojdu k nim, vytáhnu síťku a v tu chvíli chápu, co na mne ti kluci volali. Na vezírku visí dva krabi, kteří dostali na můj úlovek chuť. Tehdy jsem ještě netušil, že existuje také sladkovodní druh těchto korýšů. Oba drzouny jsem hodil pod jez, ryby v síťce zpět do vody a měl jen tak tak čas vytáhnout ještě dalšího, čímž se doplnil stav ve vezírku na tři kousky.
V tu chvíli ke mně přišlo několik dětí z druhého břehu a z jejich brebentění jsem pochopil, že prosí o ty moje ryby. Protože jsem ale měl se svou kořistí jiné úmysly, nahodil jsem ještě jednou a dal jednomu z těch kluků prut do ruky. Vzal ho, za smíchu ostatních, váhavě, ale očividně rád. Přitom jsem na něj klidně mluvil česky a ukazoval, co má dělat, až ryba zabere a jak ji dostat z vody. Sice nerozuměl, ale jistě pochopil, protože když k tomu po malé chvíli skutečně došlo, zasekl, a rybu dostal šikovně na břeh. Háček jsem vyndal sám a úlovek podal klukovi, který jej s díky popadl a šťastně uháněl, s hordou ostatních v patách kamsi domů.
Zabil jsem všechny tři ryby, sbalil nářadí a vyrazil k horskému sedlu nad Sulajmanií, kterým vedla cesta do tábora našeho týmu.
Dorazil jsem tam po hodině jízdy se skoro uvařenou Volhou, která však přes svůj technický stav to hrozné stoupání přece jen vydržela. Kuchař ryby po arabském způsobu (jako masguf) pěkně u ohně upekl a kolektivně jsme si na nich pochutnali. Doufám, že se stejnou chutí zblajzl svou rybu i ten malý kluk, jistě pyšný, že si ji sám chytil.
*
Druhý den časně zrána odjížděla skupina dvěma pronajatými Toyotami do terénu a vedoucí mi navrhl, abych se k nim připojil a prohlédl si již hotový úsek:
„Potom si tam můžete pár hodin zachytat na docela slušném potoku. Teče podél skoro celé trasy. My s naší druhou skupinou se trochu zdržíme, protože potřebujeme ještě osadit nějaké bench marky, takže vás při cestě na oběd vezmou zpět do tábora kluci z první party.“
S díky a rád jsem nabídku přijal, protože plánované jednání se starostou v Sulajmanii odpadlo a do Bagdádu mohu klidně odjet odpoledne, a tak jsme vyrazili.
Cesta, či vlastně necesta, byla tristní. Auto překonávalo hrby a díry jen díky své konstrukci terénního vozu a zručnosti řidiče a hrozilo vytřást z nás duši. Po více než hodině tohoto martyria s prachem a vedrem, přerušovaného jen občasnými zastávkami s výkladem vedoucího inženýra, konečně zastavujeme.
„Tak tamhle můžete začít a půjdete proti proudu asi tři kilometry a u prvního mostu vás po dvanácté mládenci seberou a v jednu jste v táboře u oběda, souhlasíte?“
Samozřejmě jsem souhlasil a vydal se k asi dvě stě metrů vzdálenému horskému potoku, zatímco oba vozy pomalu odjížděly v oblaku prachu dál za svým cílem.
Potok byl tentokráte trochu užší než ten včerejší, ale vypadal dosti slibně. Zejména pak jeho tůňky, vzniklé nánosem v záhybech a nad balvany a jílem vytvořenými jízky, sloužícími zřejmě k zavlažování drobných políček rozhozených jakoby namátkou podél jeho toku. Připravil jsem udici, napíchl zase zrnko a spustil tiše do vody. Tůňka nebyla velká. tak asi čtyřikrát pět metrů, ale zřejmě dosti hluboká, protože proud v ní byl jen mírný. Protahoval jsem vodu sem a tam již přes půl hodiny, ale pořád ani ťuk. Půl hodiny se vám, kolegové rybáři, asi bude zdát málo, ale ujišťuji vás, že vydržet ji pod sálajícím sluncem při čtyřiceti stupních a bez kouska stínu není nic příjemného. Nakonec to vzdávám, přehazuji si přes hlavu a ramena ručník a putuji o sto metrů dál, k dalšímu slibnému místu.
Tentokrát ale zkouším zaměnit bobuli cizrny pěkným vypaseným sarančetem. A hele, ono to funguje! Splávek letí pod vodu a hned nato rybka na udici z vody.  Je to tentokrát jiný druh, daleko menší, ale bojovnější. Vracím úlovek zpět, protože při šoulačce není možné uchovat ryby živé, a zabité bych je tomto klimatu stejně nedonesl do tábora ve stravitelném stavu. Ostatně, stejně jsou malé, takže tohle bude jen sportovní záležitost. No, vytáhl jsem tu ještě tři, všechny skoro stejné velikosti a pak jsem místo opustil a táhl dál.
Celkem jsem vyzkoušel, za úmorného vedra, další čtyři tůňky, nachytal a pustil ještě několik rybek, mezi nimi jednu podivnou, velmi štíhlou, připomínající kostlína. Ušel jsem už přes dva kilometry, když mi pohled na hodinky způsobil malý šok. Je čtvrt na jednu a já mám ještě bůhví jak daleko k místu setkání. Rychle skládám prut, vypiji poslední kapku teplé vody z polní láhve a vyrazím proti proudu, což znamená do kopce.
Snažím se jít rychle, ale terén a vedro mi v tom brání, takže se potácím přes kameny a zoufale vyhlížím ten kýžený most. Po více než půlhodině konečně vidím na nedalekém poli dva muže a ženu. Jsou zřejmě překvapeni, kde se tam bere ten podivný člověk a co chce. Mele něco cizí řečí a ukazuje pořád dopředu. Nerozumějí mi, a tak maluji do prachu něco jako most, ale hledí na mne a nechápou. Nakonec to vzdávám a pokračuji po tentokrát již, naštěstí, relativní rovině v hledání svého cíle. Proboha, vždyť už jsem ušel jistě víc než ty tři kilometry, na hodinkách už půl druhé a pořád nikde žádný most. Nakonec rezignuji, usedám na hromádku kamenů, z níž úprkem mizí několik gekonů, a doufám, že mne naši najdou ještě neupečeného a živého.
Trpím s mokrým ručníkem na hlavě nevím jak dlouho, když náhle spatřím v dálce napravo blížící se oblak prachu. Ve vteřině jsem na nohou a uháním, dá-li se můj pohyb ještě tak nazvat, směrem, kde bych se měl s ním jevem setkat. Po pár metrech ale vidím, že to nemohu stihnout, vůz jede příliš rychle. Strhnu z hlavy ručník, mávám jím a snažím se volat, ale v hrdle mám sucho, takže jen šeptám. Už se mi zdá, že mne mine, když náhle zazní klakson a auto zastavuje. Oblak prachu usedá, řidič vystupuje a něco volá. Nerozumím, ale je mi to jedno. Hlavně že čekají.
Konečně jsem se dovlekl k autu a vypil jsem snad litr vody. Pomohli mi nasednout a vůz se rozjel. Když jsem se trochu vzpamatoval, poznal jsem, že jedu s druhou skupinou a vedoucím projektu, a tak se ptám: „Pane inženýre, prosím vás, kde je ten zatracenej most, u kterého jsem se měl setkat s tou první skupinou? Já jsem žádný nenašel, a když jsem se snažil zeptat lidí, hleděli na mne jako na blázna?“
„Kruci, promiňte pane kolego, já jsem si neuvědomil, že to nemůžete vědět. Žádné mosty neexistují. Jsou teprve na papíře ale my jich a jiných bodů používáme při orientaci v plánech i terénu. Ještě, že jsme vás našli my. Jinak bychom se museli vrátit a hledat vás a to by pro nás, ale hlavně pro vás, bylo asi velice nepříjemné.“ Na to jsem nemohl najít žádnou odpověď, než : „Dobrá, hlavně, že jste mne viděli a zastavili.“
Po příjezdu do tábora se ukázalo, že první skupina mne „u mostu“ nenašla a předpokládala, že z nějakého důvodu se vedoucí vracel dříve a odvezl mne on. Vše skončilo omluvami a mým ujištěním, že vše chápu jako důsledek nedorozumění. Po dobrém obědě a hodince odpočinku jsem se rozloučil a vyjel zpět do hlavního města.
V Sulajmanii jsem natankoval, doplnil v hotelu termosku vodou s kusy ledu, vypil misku studeného lebanu, což je velice osvěžující a zdravý napoj podobný acidofilnímu mléku nebo zředěnému bílému jogurtu, a pokračoval stejnou cestou jako sem. Volha šlapala bez problémů, vzduch mne otevřenými okny trochu chladil a ujel jsem již téměř polovinu cesty, když jsem na kraji vesnice Quala Shirwana píchnul pravou zadní pneumatiku.
Ukázalo se, že je to malér, protože rezervní kolo bylo také prázdné. Teď měla každá dobrá rada cenu zlata. Blížila se zase šestá hodina, tedy do soumraku a rychlé tmy nedaleko, a já ve vsi, kde není ani hospoda, natož pneuservis.
Jak stojím bezradně nad placatým kolem a neméně prázdnou rezervou vedle něho, seběhl se, jako obvykle, houf zvědavých a pokřikujících dětí a po nich přišli i dva muži, nabízející mi napůl arabsky, napůl anglicky, pomoc. Jeden z nich kamsi odběhl a přivedl dalšího, který byl ochoten odvézt svým autem obě gumy do obce Klar, kde má dílnu „pankčarčí“ (opravář pneu, z anglického „puncture“- propíchnutí). Bylo riskantní svěřit neznámému člověku, a navíc pořád ještě v kurdské oblasti, cenná dvě kola a peníze na opravu, ale jinou možnost jsem neměl. Plácli jsme si a za pár minut chlapík skutečně přijel celkem zachovalým pickupem, naložil obě kola a odjel.
Sedím v autě a čekám, když se objeví další dva Kurdové, jeden mladší a druhý s bílým vousem. Ten mladý se ptá, dobrou angličtinou, proč tady stojím. Vystupuji, ukazuji na druhé straně holou nápravu a líčím mu celou situaci. On to překládá starci a ten mu zase chvíli něco odpovídá. Nakonec z toho vyrozumím, že starý je představeným zdejší obce a nabízí mi večeři a nocleh. Mezitím se totiž rychle setmělo a já měl opravdu strach z noční cesty, která by byla v této oblasti opravdu riskantní. Protože se dobrodinec s koly stále ještě neobjevil, viděl jsem, že asi opravdu nemám jinou volbu, než pozvání přijmout a v duchu jsem se hrozil, co, či kolik mne to asi bude stát. Poděkoval jsem tedy s tím, že tu počkám na opravená kola a prosím, aby pro mne později někdo přišel.
„Ne, příteli“, povídá značně kategoricky mladší poté, co tlumočil mou odpověď staršímu, „jste zván hned, večeře je připravena a na kola počkám u vašeho auta já“, a usedá na moje místo za volantem. Stařec ke mně přistupuje, bere mne jemně za ruku a vede mezi domky.
No tě bůh, říkám si v duchu, a už vidím, jak se vracím do Bagdádu bez auta, bez peněz a bez dokladů, pokud se vůbec vrátím. S těmito chmurnými představami jsme došli k vratům na kurdské poměry rozměrné usedlosti a vešli do domu, kde ve velké místnosti sedělo na kobercích několik vážných mužů za velkými tácy s rýží, zeleninou, pečenými kuřaty a skopovým masem v červené omáčce a hromadou nekvašeného arabského chleba na slaměných podnosech. Hostitel mi pokynul na jedno prázdné místo s velkým polštářem a usedl v čele této podivné skupiny. Podivné proto, že pozůstávala ze samých starých mužů, ozbrojených dýkami a někteří i pásem nábojů přes ramena, sedících kolem opulentní tabule mlčky a takřka bez pohybu.Teprve poté, co jim mne stařešina patrně představil a popsal, proč tu jsem, dali se do hovoru, jehož předmětem jsem byl, soudě podle toho, jak si mne bezostyšně prohlíželi, očividně já. Stařec pokynul a všichni se dali do jídla.
To bych byl učinil s radostí také, ale se značnými rozpaky, protože se jedlo rukama a já je měl po demontáži kola - no, proč to neříct popravdě - jako čuně. Děda si toho všiml, zatleskal a objevila se stará žena s mísou vody. Omyl jsem se, jak to jen bylo bez mýdla možné, utřel do kapesníku a pustil se do jídla. Chutnalo výborně, a to nejen proto, že jsem měl hlad. Arabská kuchyně je totiž, díky velkému množství různého koření, velice pikantní a delikátní.
Po chvíli se na dvoře ozval motor auta, koberec, nahrazující dveře se odhrnul a do toho refektáře vstoupil ten mladý chlapík, který auto hlídal a předával mi klíče od Volhy a jeden a půl dináru z pěti, které jsem dal na opravu. Chtěl jsem mu je ponechat, což hrdě omítl, a na pokyn stařešiny se usadil po mém boku. Díky jeho angličtině se konečně rozproudila debata, kdy jsem já řekl něco o sobě a o naší práci nad Sulajmánií a naopak od nich jsem se dověděl o nerovnoprávném postavení kurdského národa nejen v Iráku, ale i na území Íránu a Turecka a o jejich historickém boji za samostatnost a nezávislost. Po nezbytné kávě večeře dost pozdě v noci skončila a já byl uveden do další místnosti s matracemi na zemi a přikrývkami a polštáři, kde jsem měl přespat. Ovšem ještě s pěti dalšími muži, kteří se večeře nezúčastnili a pro něž jsem byl zcela neznámým spolunocležníkem.
Okukovali mne, a snažili se nějak se mnou domluvit, ale když zjistili marnost své snahy, uložili se ke spánku a zhasli. Odložil jsem na podlahu vedle sebe prut s brašnou a opasek s dýkou, které jsem používal jako rybářského nože. Peníze a doklady jsem zapnul do zadní kapsy a oblečen a nemytý složil hlavu na tuhý polštář. Únava a stres z prožité smůly vykonaly své a já jsem ihned usnul.
Ráno, když jsem se kolem šesté hodiny vzbudil, byl jsem v tom „karavanserailu“ sám. Matrace prázdné, nikde nic po nikom nezůstalo, a tak jsem s úlevou vstal, vyšel na dvůr, kde stála moje Volžička na všech čtyřech naducaných kolech a s plnou rezervou v kufru. Nedaleko ní trčela ze země trubka s kohoutkem, u něhož jsem si, zase bez mýdla, omyl alespoň tvář a ruce.
Když jsem se vrátil do nocležny pro své věci, zjistil jsem, že v brašně chybí cívka s vlascem a krabička s háčky a z mého opasku zmizela rybářská dýka. Zkontroloval jsem rychle obsah kapes a po zjištění, že peníze a doklady jsou v pořádku, mávl nad tou ztrátou rukou.
Vešel jsem do domu, kde se přede mnou rychle schovaly dvě mladé ženy,  ale po minutě se objevil můj hostitel. Tentokrát mne uvedl ven na jakousi travnatou předzahrádku s několika fíkovníky, po jejichž kmenech se pnuly stonky neznámé rostliny s krásnými modrými květy. Usadil mne na jednu ze čtyř židlí u malého stolku, řekl: „Dakeika, azizi!“ a zmizel ve stavení.
Byl jsem dost netrpělivý, byl bych rád oželel jakoukoliv snídani, jen abych už byl na cestě, ale chápal jsem, že nemohu jen tak, bez díků a rozloučení odjet, takže jsem čekal, naštěstí však ne dlouho. Z domu vyšla stará žena a položila na stůl slaměný tác s chleby, nakrájenými rajčaty a uvařenými vejci a odběhla, aby se za minutku vrátila s konvicí čaje a miskou cukru. Po ní se objevil i včerejší mladý tlumočník a zakrátko také můj bělovousý hostitel. Pozdravili jsme se, pochválili Aláha a mlčky posnídali.
Konečně nastala chvíle rozloučení. Já jsem se snažil vyjádřit co nejsrdečněji svůj dík za pomoc, pohoštění a nocleh, ale starý pán pronesl poněkud delší, a podle překladu květnatější, projev. O jakékoliv finanční úhradě odmítl vůbec hovořit. Po vzájemném objetí s oběma muži, z nichž ten mladší se ukázal být hostitelovým synem, jsem opustil tento pohostinný dům a s úlevou odjel.
Večer, v bagdádském hotelu Adam, jsem potom na lůžku dlouho přemýšlel o všem, co jsem zažil, o divoké kráse hor, o nebezpečí, ale i o ochotě, laskavosti a pohostinnosti zdejších lidí, a usínal s údivem, co všechno se za pouhých osmačtyřicet hodin může člověku přihodit. Inu, divoký Kurdistán. 

Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 09. 2008.