Ruth Hrušková: Paní Holle / Kouzelný dědeček
Rubrika: Literatura – Pohlazení
Paní Holle Ručička času se pomalu ale jistě blížila k jaru. Dny v kalendáři se přehouply do druhé poloviny února, a protože je to krátký měsíc, co nevidět se ujme vlády březen. Jedno lidové přísloví praví: „Březen, za kamna vlezem“. Dnes bychom těžko lezli za ústřední topení, ale taková kamna dovedou pěkně zahřát, mají svou romantiku, voní dřívím a nostalgickou vzpomínkou na časy minulé. Naši předkové byli s půdou a přírodou více srostlí než my, dobře ji znali, mnohá moudra se ústně tradovala, a tak se dochovala do dnešních dnů. Sluneční paprsky ještě nedosáhly takové intenzity, abychom vysvlékli zimní oblečení, ale vysušily kaluže a zbytky ledových jazyků. Stromy se zachvívaly pod lehkým dotekem větru v předtuše blížícího se jara a šeptaly to kolemjdoucím. O to větší bylo překvapení, když se obyvatelé města probudili do sněhem zapadlého rána. Řidiči v chvatu stírali poznávací značky a nánosy sněhového prachu ze svých vozidel ve snaze zasednout do svých vlastních a zavčas dojet do zaměstnání. Kromě několika dětí na ulici se radoval i malý jezevčík, který komicky proplouval sněhovými závějemi jako kapr ve vodě - jen vztyčená hlava a ocásek vyčníval. Vzpomněla jsem si na jednu pohádku, kterou nám v dětství vyprávěla naše babička. Ta pohádka se jmenovala „Paní Holle“. Nebyla to ledajaká paní, bydlela přímo v nebi a občas natřepávala z nebeského balkónu peřiny, ze kterých se sypalo peří a dopadalo na náš kulatý svět v podobě sněhových vloček. Čím více třepala, tím hustěji sněžilo. Přes šlehačkové kopule mraků s láskou shlížela na zem - na kostrbatě rozseté domy a domečky, na věže kostelů převyšující města a vesnice, klikaté silnice, stromy a zamrzlé či lesknoucí se hladiny vod. Občas nakukovala lidem do oken, jak si tak žijí, těšila se z dětských koulovaček a všech radovánek, které zima přináší, prožívala s nimi veselí, jak to jen děti dovedou. Tak ta milá paní Holle snad natřepávala v noci peřiny celému nebi… Což o to, kdyby tak v každé vločce, která dopadne na naši zem, přidala špetku nebeské lásky, tak ať chumelí nejen u nás, ale i v Africe i na Sahaře, prostě na celém světě, protože čeho se nám lidem nedostává, a co si nemůžeme nikde za peníze koupit, je láska. |
Kouzelný dědeček Na severu Jugoslávie, (dnešního Chorvatska), na Istrijském poloostrově, najdete malebné městečko Rovinj – Rovigno s dominujícím kostelem postaveným na kopci, jak je v tomto kraji charakterické. Z dřívějších dob, kdy země byla součástí Itálie, se dochovaly názvy ulic a obchodů jak v chorvatském tak italském jazyce. S domorodým obyvatelstvem se domluvíte stejně dobře jak chorvatsky tak italsky. Hornatou kopcovitou zemí s malými políčky, kamenitými domky obrostlé piniemi a fíkovníky, procházíte místy nedotčenou přírodou jako chrámem pod modrou klenbou nebe. Byl srpen roku 1977. Po horkém dni jsem pomalu kráčela podél kamenitého mola moře, míjela uvázané rybářské loďky, několik desítek jachet. Na samém konci se houpala ve vlnách výletní loď sloužící k přepravě turistů do Benátek. Hejno racků se slétlo k pobřeží a bystrým okem sledovalo rybáře, který vyschlýma dohněda opálenýma rukama vyprošťoval poslední ryby ze sítě a vkládal do dřevěné kádě. Seděl ve staré oprýskané loďce, která místy prozrazovala blankytně modrou barvu, a chystal se zašívat roztrženou síť. Nad rybářovou bárkou se ve vlnách pohupovala přepychová jachta, na jejíž palubě seděl mladík s nohou přehozenou přes opěradlo a znuděným pohledem sledoval dění kolem. Na přídi měl připevněnou ceduli, spíše kulatou značku, s přeškrtnutým dámským podpatkem, což znamenalo - zákaz vstupu něžnému pohlaví. Dvě náctileté dívky pozorovaly z pobřeží onoho mladíka, něco si špitaly a vzápětí vybuchovaly v trylkující smích. Jemný vánek byl provoněn pryskyřicí ze vzrostlých borovic a pachem ryb. Slunce, ta pulsující rozžhavená koule, pomalu klouzala po obloze až k samotnému horizontu, aby se naposledy zchladila v moři. U stánku se zeleninou prodávala stařenka v černých šatech obří rajčata, zčásti popraskaná a zjizvená. „Paničko, kupte si, mají jedinečnou chuť,“ volala a jedno mi podávala. „Jako víno“… uznale dodala. A opravdu chutnalo výtečně. Zakoupená rajčata jsem vložila do košíku a vydala se směrem k našemu kempu, abych připravila rodině něco k snědku. Cukrárna s přiléhavých názvem „slastičarna,“ kterých je zde na každém kroku, lákala svým velkým výběrem zmrzlin. Neodolala jsem. Pistáciová a oříšková chutnaly přímo - mňam. Přede mnou se otevřela úzká spleť uliček ověnčená šňůrami s prádlem, plná malých obchůdků, povykujících dětí, toulavých koček a místy zpoza rohů páchnoucími odpadky. Před malým zapadlým knihkupectvím stál drobný, prošedivělý stařík a na stolku měl několik knih. Ani nevím, proč jsem k němu zamířila a nahlédla do jedné z nich. K mému údivu byly prázdné, bez nadpisu, bez jediného slova. Na můj tázavý pohled řekl: „Dětství jsem prožil v kopcích a pásl kozy, zažil dvě hrozné války a přežil, na rozdíl od mých dvou synů a ženy. Mé vzpomínky mi za ta léta splynuly v bílo“… a jemně pohodil knížkou o stůl. „Všechno je marnost“, tiše dodal a rukou si otřel jemný potůček ze spánků. „Pomyslné blaho dneška je vykoupeno bolestí a krví těch mrtvých. Lidé se stále za něčím honí, ale klidu nenachází, protože ten pravý pokoj nenajdou ve světě, ten bydlí v našem srdci. A knihu mého života? Tu už nemusím psát, ta je napsána tam nahoře“ a kostnatým prstem ukázal k nebi. Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem mlčela. Slova, která pronášel, říkal s vnitřní noblesou jako člověk, který konečně našel mír v srdci. Cestou do kempu se mi jeho slova stále vracela. „Co mi tím chtěl říct?“ Nedalo mi to. Na druhý den jsem spěchala k místu, kde včera stařík stál. K mému překvapení obchod byl zavřený a nikde ani živáčka. Po chvíli vycházel z vedlejšího domu muž, kterého jsem se zeptala, kde bych našla majitele knihkupectví. Podiveně na mne pohlédl a řekl, že ten krámek je už léta zavřený a majitel před rokem zemřel. Přemýšlela jsem, zda jsem si nespletla uličku… ne, vše jak včera. Sedla jsem si na schodek knihkupectví a připadala si jak Alenka v říši divů. Sluneční paprsky prohlubovaly stíny budov a dětský křik vířil nehybným vzduchem. Ani nevím, odkud se vzala rezavá kočka, která si sedla vedle mne a spiklenecky na mne hleděla. Kdoví, třeba si na onoho dědečka taky pamatovala. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Pachner
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 08. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Blanka Kubešová | |
Stanislav Motl | |
Josef Fousek | |
Vladimír Just | |
Dáša Cortésová | |
Miloslav Švandrlík | |
Ondřej Suchý | |
Ivan Rössler |