Jednou v létě mi zavolal kamarád: „Hele, nepojedeme na výLETY do Francie? Stejně pořád naříkáš, že nemáš žádné kšefty, tak ti nic neuteče.” začíná své vyznání k létání na evropském nebi soukromý dopravce a paraglidista v jedné osobě Luděk Kocourek z Podivína.
Taky řešení, postavím auto na špalky a jedeme. Jako autodopravce si alespoň odpočinu od volantu a nechám se vozit. Už se těším. Francie je totiž pro paragliding země zaslíbená, a lidský život je příliš krátký na to, abych poznal všechna místa, kde se dá lítat. Také klimatické podmínky nabízejí několikanásobně více “letových” dnů, než u nás. My jsme si pro začátek vybrali jižní Provence. Po cestě jsme se na chvíli zastavili u známého kaňonu VERDON, ale pohled do jeho hlubin, nás závisláky na pohybu v trojrozměrném prostoru, nemohl uspokojit. Asi po 15 km jízdy šotolinovou cestou jsme byli pod naším prvním kopcem ve Francii. Naše cesty vzhůru vedly kolem lánů krásně vonící levandule, nad kterými poletovaly mraky pilných včeliček. Nás však čekalo minimálně dvouhodinové šlapání do kopce v letním žáru a s 25 kilogramovými “vepříky” na zádech.
Na kopci bylo docela rušno. Paragliding je tu hodně rozšířený. Kromě sólo lítačů jsou tu také piloti tandemů, kteří za pár peněz vozí turisty. Kluci jsou zkušení borci, a tak za chvíli poletují nade mnou a pokřikují, co ještě dělám na zemi. Jako začátečník jsem dost váhal odstartovat do dosti živé termiky. Nakonec jsem byl rád, že Radek po asi hodinovém poletování přistál na kopci a “vykopl” mne do vzduchu. Odměna byla! A ta panorama! Pohodlně usazen v “houpacím” křesle klátím nohama a kochám se. Pode mnou vápencová pustina protkaná sítí cestiček, mezi tím modrající se lány levandule, na obzoru se leskne hladina jezera. Kromě mého nesmělého seznamování s létáním v temperamentní termice se snažím alespoň něco vyfotit. Nechci být sobcem a chtěl bych se trochu podělit.
Podělit o zážitky, které přináší létání na padákovém kluzáku. Trochu mi vadí, když se někdo ptá, kde “skáčete”, proč skáčete, kolik stojí jeden seskok? Dost hodně mi vadí, když některé instituce u nás tento sport zakazují. Při své neomezené omezenosti pak klidně napíší do všech okresních novin, cituji: ... opakují se seskoky parašutistů ... My nejsme parašutisti a nikam neskáčeme!!! My létáme. A každý podle svých schopností a zkušeností. Zatímco já už dávno sedím na zemi, Stříbrňák huláká rozjařeně do vysílačky: Dotočil jsem pod základnu! Výška 2 700 m! Pode mnou točí šest větroňů, kam se na mne hrabou! A tak nějak jsme se flákali deset dní s padáky po Francii. Lítá se tam na každém kopci, ze kterého se dá odstartovat a pod kterým se dá přistát. A přistát se dá i jinde. Po třech dnech šlapání vápencovou pustinou na kopec byl čas na změnu. Po úžasných zážitcích, “tvrdé” přistání.
Po třech dnech ve vápencích jižní Francie se nám zachtělo změny, Stříbrňák se rozhodl, že poletí na přelet do Sisteronu a s mapou v ruce se jde nesměle zeptat pilotů tandemů na cestu. “Co se nás bojíte, my vás nekousnem,” a mávli rukou za sebe: “Támhle poletíš na kopec toho hřebene, tam musíš vytočit minimálně 800 m nad konec, abys přeskočil údolí na další hřeben” a dál se radí nad mapou, kudy se dá letět. Frantíci byli velmi příjemní a ochotní pohodáři. My jsme s Radkem po nějakém poletování přistáli a začali balit stan. Přitom učebnicové kumuly přerostly v ukázkové bouřkové mraky a placení za kemp už proběhlo ve slušném slejváku. Než jsme se ze šotolinové cesty vymotali na asfaltku, připadalo nám občas, že s autem “raftujeme”. I když Stříbrňáka známe jako schopného “bouřkového” pilota, dumáme nad tím, kam asi doletěl. A tak nás potěšila SMS: “Když práskl třetí blesk do kopce, kam jsem měl namířeno, raději jsem přistál. Sedím v DIGNE, modrá kavárna u kruhového objezdu. 35 km přelet v horách taky není k zahození.”
V kavárně jsme našli kamaráda spokojeného se svým výkonem, chvilku poseděli a pak pokračovali dál do severní části Provence. Zde už začaly opravdové hory s vrcholy nad dva tisíce metrů. A tak bylo nezapomenutelným zážitkem létání nad vesničkou St. Vincent. Pod nohama kostelík a pár domků, stará pevnost, kolem hřebeny vysokých hor. Na “dokluz” se modrala hladina jezera Lac de Serre-Pon. Jenom mne mrzí, že jsem opět “zbaběle” prchnul ze stoupáku nad hřebenem, “mistrně prokličkoval mezi ostatními stoupáky”, abych co nejdříve přistál. A tak jsem mohl tiše závidět, jak ostatní dotáčí základny mraků a okolní hory vidí z nadhledu. Termiku jim “vypnuli” se západem slunce - až po deváté večer. Taky jsem mohl obdivovat, jak nade mnou kroužila skupina velkých dravců... Jen tak... Bezúčelně... Snad jenom pro radost ze života... Poletovali, nalétávali na sebe a jejich skřehotání bylo občas slyšet až na zem. Nikdo jim neporoučel, nikdo jim nic nepřikazoval, nikdo jim nic nevnucoval. Volní... Svobodní... Nezávislí... Stejní jako my... Stejní jako oni... “A VO TOM TO JE.”
Vracíme se domů nekonečnou dálnicí. Vracíme se z míst, kde pár schopných lidí dokáže vybudovat nekonečné tunely, které slouží všem lidem. Vracíme se do podivné země. Země, kde pár všeho schopných lidí dokáže vybudovat “tunely”, které všichni ostatní zaplatí. Trochu “tvrdé” přistání, ale dost bylo pesimismu. Každý si hledá svou cestu úniku ze všednosti. Každý si hledá tu svou radost ze života. Někdo je spokojen být ovečkou ve stádečku vedeném pastýřem. Jiní chtějí jít svou vlastní cestou. Netouží po tom někomu poroučet, někomu něco nařizovat a nebo někoho pokořovat. Zvláště ne přírodu, neboť se stávají její součástí. Protože jen tak lze přežít.
Paragliding není jenom sport. Je to životní styl. Společenství stejně smýšlejících kamarádů, pořadí životních hodnot. Úlety ze všednosti, z dnešního, příliš materialistického světa. |