Slavomír Pejčoch-Ravik: V srdci Paříže (4)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Koho jsem potkal cestou    (22)

V SRDCI PAŘÍŽE (4)

 
GALERIE NA NÁDRAŽÍ
 
Z hotelu Brighton jsem to měl k nádraží Orsay právě jen přes park Tuileries. Jenomže byl listopad, od rána lilo, že by psa nevyhnal, a než jsem dorazil k reprezentativní budově Musea Orsay, stačil jsem tisíckrát proklít počasí a Paříž a promočené boty. Dnes již fasáda velkými okny a nárožními polopilíři a polověžemi s hodinami jen vzdáleně připomínají, že tady opravdu jezdívaly vlaky. Vlastně tu nejprve byl palác, který vzal za své, pak železnice, která odbavovala 200 vlaků za den. Pak pokus o zřízení biografu, o divadlo, a nakonec tu nemělo být vůbec nic. Stavba se zbytky nástupišť měla být zdemolována. Presidentu Valéry Giscard d´Estaing vytýkali ledacos - avšak toto muzeum vděčí právě této hlavě státu za svou existenci. Valéry Giscard d´Estaing se totiž rozhodl pro toto ušlechtilé využití někdejší železniční budovy. Nechci jej obviňovat z plagiátorství, ale jak jsem již uvedl, na jiném místě s takovou koncepcí přišli poprvé Američané ve Washingtonu. Uběhlo několik let a jiný prezident Francois Mitterand galerii d´Orsay otevřel. Stalo se tak roku 1986.
 
Galerie d´Orsay - kolážPopisovat muzeum je úloha nevděčná. Jak asi líčit, že vpravo je Monet, vlevo Renoir, za ním Pissaro nebo Degas? Ale představte si hru železných konstrukcí a skla někdejšího nádraží, mezi tím dvoje podlaží, přízemí, horní patro a mezipatro a všude kolem jenom veličiny. Všechno, co dala Francie světu mezi lety 1848 až 1914. Muzeum d´Orsay tak trochu stojí mezi skutečnými starožitnostmi Louvru a mezi vůbec nejmodernějším palácem vědy a kultury, Centrem Pompidou, které soustřeďuje zase jen výbušnou modernu. I autory, kteří se vydali cestou výbojů a možná zhasnou dřív, než opravdu zazáří. Tady v d´Orsay je už jen zaručená kvalita - i když i ta se prosazovala kdysi jen s potížemi, v hladu, nepochopení a proti téměř všeobecnému opovržení. Myslel jsem na osudy umělců, když jsem vstoupil do místnosti, v níž neviselo nic jiného než souprava van Goghů, včetně autoportrétů. Kdysi jejich tvůrce van Gogh sám napsal své sestře: "Chtel bych udělat portréty, které by lidem za sto let připadaly jako zjevení. A tak se je nesnažím dělat fotograficky podobné, ale hledím si vlastního citového zaujetí, a jako prostředku k vyjádření a zdůraznění charakteru využívám vlastních znalostí a moderního smyslu pro barvu."
 
Zářivé kontrasty, jimiž se Goghova duše doslova spalovala, jsou opravdu pro tohoto muže identifikačním znamením. Namaloval bezpočet svých portrétů, od obrazu muže s neklidnýma zvědavýma očima pod šedivým kloboukem až po obrazy šílence se zavázaným uříznutým uchem. Tady, v Orsay, mám najednou možnost porovnávat originály, podívat se na dva autoportréty, porovnat, co Goghova psychika udělala s výrazem tváře během pouhých dvou let, Mistrovství štětce se neměnilo, ale tvář propadala zoufalství. Kdysi Gogha maloval Paul Gauguin a van Gogh jeho dílo okomentoval slovy: "Jsem to docela určitě já, ale já, až se zblázním." A teď tu stojí divák docela sám v malé galerii jednoho z nejžádanějších velikánů - Goghovi se o takovémto finále svého života ani nesnilo. Kdyby toto všechno místo obrazů byly bankovky nebo zlato, bylo by všechno uzavřeno lidským očím za mocnými dveřmi bankovního trezoru. Ale tady jsou tytéž milióny volně na stěně. Van Gogh se stal, tuším, rekordmanem aukcí. 

      Van Gogh, Slunečnice Van Gogh, Kosatce

 Roku 1987 byly jeho Slunečnice prodány v Anglii u slavné aukční firmy Christie´s. Jejich cenu, krom žhavých barev a Goghova podpisu, udával i počet děl tohoto druhu, která Gogh vytvořil. Celkem je jich známo sedm. Jedny byly zničeny za druhé světové války v Jokohamě. Čtvery jsou ve veřejných galeriích, jedny byly v rukou soukromého sběratele. Na prodej se dostal šestý obraz, Slunečnice, van Goghova posedlost v šesté variantě. Žhavé žluté barvy zalité zářivým světlem šílenství. Když o tomto obraze vyprávěl bratru Theovi v dopise z Arles, psal zaníceně: "Přísahám ti, že moje Slunečnice stojí za 500 franků." To bylo roku 1889. O rok později spáchal sebevraždu. Někdejší Goghův odhad 500 franků by v přepočtu bankovních znalců představoval cca tisíc dolarů. No a v aukci před několika lety byly oceněny na bezmála 40 miliónů dolarů (39,9). Aukce netrvala déle než čtyři a půl minuty. Cena stoupala o 148 tisíc dolarů za vteřinu. Slunečnici získali Japonci, kteří údajně udávají tón. Ceny na světovém trhu kulturních hodnot prostě určuje výše sumy, kterou jsou za určité dílo ochotni zaplatit Japonci. Goghovy Kosatce byly ještě úspěšnější - získaly skoro 54 miliony dolarů. A přece Goghův současník je mohl získat možná i jen darem. Stačilo, aby dílo prostě ocenil. Aby Goghovo úsilí podpořil uznáním...
 
A takový osud se tady, v Orsay, týkal kteréhokoli z velkých mistrů. Renoira nechtěli původně v Louvru ani zadarmo. Gaugin na tom nebyl líp. Edgara Degase zase známe většinou z reprodukcí baletek - a já v Orsay pojednou spatřil pěkně otrávenou zívající žehlířku, které vepsal Degas do tváře všechno - i prostoduchost, která se nenechá zatížit žádnou, tím méně intelektuální starostí. Nezapamatoval jsem si malíře, který mezi Francouze všedního dne vsadil Krista. Svůj obraz nazval příznačně: Farizeové. 

detail Muchova obrazu v secesním rámu 1 detail Muchova obrazu v secesním rámu 2

A tak jsem bloudil oním nádražím, už dávno mi usychaly boty na nohou a já jen žasnul, co do nádražní budovy dlouhé 138 metrů, 40 metrů široké a 32 metrů vysoké, dokázali soustředit. Vyjdu-li z rozměrů budovy, řekl bych, že jsem v katedrále. Nebýt chrámových věží, vejde se sem Notre-Dame. Ale ještě jeden malý zážitek na rozloučenou - protože jsem kdysi psal knihu o vývoji užitého umění, věděl jsem, že secese oběhla Evropu. Pouze název se v jednotlivých zemích měnil. To, čemu my jsme říkali secese, nazvali v Mnichově Jugendstil, v Anglii Modern Style, ve Francii se psalo o L´art nouveau. Secese pronikla i do Maďarska, Jugoslávie, přenesla se i do Spojených států a Latinské Ameriky, osvojili si ji i ruští výtvarníci. A přece jen jsem se stále domníval, že pravým domovem secese je střední Evropa. Snad proto, že jsme všichni fandili Muchovi, který ostatně také na životním vrcholu tvořil v Paříži.secesní interier
 
Nu, a v Muzeu d´Orsay jsem tedy žasl. My máme v Uměleckoprůmyslovém muzeu několik ukázek secesního nábytku, který po sobě zanechal - a k tomu ještě pro Pařížskou výstavu - stavitel Josef Fanta. A teď koukám na přehlídku secesního nábytku, o němž se mi ani nesnilo. Psací stolky i židle provedené s elegancí a s příslušným truhlářským mistrovstvím v ladných křivkách secese. A také skříně a různé postele s nebesy. Když jsem tuto rozsáhlou výstavu míjel a sestupoval schodištěm, zabudovaným do hranolovité věže, pobité uvnitř dalšími secesními detaily, kovovými ozdobami, dřevěnými zdobnými prvky, omlouval jsem se v duchu Francii a posouval jsem těžiště této epochy, kterou jsem se naučil zase milovat, o pár stovek kilometrů dál na západ.
 
 
JAK SE PRODÁVALA VLAJKOVÁ LOĎ
 
O prvním televizním kanálu TF 1, který byl vskutku vlajkovou lodí státní televize, jsem se již zmínil. Je to nejposlouchanější kanál a tedy hlavní objekt reklamy. Dnes soukromý majetek, což je podle tržních pravidel logické, podle majitelů geniální čin a podle mnoha osvícených mužů, zejména v oblasti práva, nenapravitelná chyba, ne-li pitomost. O prodeji kanálu bylo rozhodnuto vládou roku 1987 a jeho prodejem byl pověřen pan Bochko Givadinovitch, podle jména původem Jihoslovan, duše nám blízká a veskrze sympatická. Dnes patří k řídícímu štábu nové stanice. O úspěchu nemůže být pochyb - sledovanost se roku 1991 pohybovala mezi 42 a 44 procenty. Zbývající kanály veřejnoprávní, nebo polostátní televize, byly sledovány s poloviční nebo jen čtvrtinovou intenzitou. A2 dosáhl sledovanosti 22 procent, FR3 jen jedenácti procent. M6 sedmi procent, kódovaný Canal+ čtyř procent. Samozřejmě dokumenty a informace jsou v mnohem větší míře soustředěny na veřejných kanálech, kde dosahují skoro poloviny vysílacího času. TF1, která i v tomto ohledu původně vedla, vykazuje roku 1990 jen 20,5 procenta času zasvěceného informacím a dokumentům.
 
uzský kanál TF1 - kolážV soutěži o podíly vyhrál podnikatel Francois Bouygues, který získal 25 procentní účast. Ostatně podle zákona nesmí nikdo vlastnit větší podíl. A má-li kdo na jednom kanálu 25 procent, na dalším již nemůže získat víc než 15 procent. Tady hlavní podíl a největší hlasovací právo má pan Bouygues. Ostatní hlasy - až na dvě výjimky, jsou pak rozptýleny vesměs na podíly kolem jednoho procenta. Pouze dva případy se vymykají z tříště - mediální trust Pergamon, který získal 10 procent a Berlusconiho Fininvest 4,1 procenta. Jsou okolnosti, kdy i 4 procenta mohou znamenat mnoho. Chce-li držitel čtvrtiny podílů a hlasů získat skutečně rozhodující hlas proti tříšti anonymních hlasů, pak udělá nejlépe, když se dohodne s Pergamonem a s Berlusconim. Pak stojí v jednom šiku 40 procent hlasů, které se mohou bez potíží stát kontrolním balíkem, který ovládne skutečnou jedničku mezi francouzskými kanály.
 
Pan Givadinovitch, jinak viceprezident této společnosti, mi vysvětloval, jak vůbec došlo k privatizaci právě nejmocnějšího kanálu. Když vláda rozhodla o tom, že se jedna ze tří veřejných stanic stane soukromou, připadaly v úvahu všechny tři - TF1 právě tak jako Anténa 2 anebo Francouzské regiony 3. Jenomže dva z těchto kanálů - a právě A2 a FR3 nebyly schopny samostatné existence. Navzdory koncesionářským poplatkům a podílům v reklamě žádají vládu o finanční výpomoc. A tak se vládní kabinet přiklonil spíše k privatizaci stanice, která již svou sledovatelností a finanční stabilitou dávala záruku úspěchu. Kromě toho se mnohým z těch, kdož rozhodovali, zdálo, že třetí kanál bude těžko zvladatelný, neboť je ovlivňován odborovými svazy a nese stopy nepopiratelného politického vlivu.
 
A tak bylo rozhodnuto, jak bylo rozhodnuto. Zvítězily divácké soutěže, levnější zábava, která se podbízí veřejnému vkusu a podvečerní únavě nepříliš náročného diváka. Estétům navíc vadí, že se uzský kanál TF1 - koláž"jednička" s estrádami a soutěžemi, které přinášejí snadné výhry, stala kanálem levných iluzí. Soutěžící, zaplavení různými dary firem, vytvářejí dojem, že život je kolem štěstěny a polovičním rájem. Stačí se jen trochu natáhnout a utrhnout zlaté jablko. Copak by asi řekli západní estéti našemu kolu štěstí, "tutovce", při níž nemusíte osvědčit ani fyzickou dovednost a můžete nechat zahálet i intelektuální zdatnosti. Přes všechnu, myslím si že i vzájemnou sympatii, jsme si s panem viceprezidentem právě v tomto bodě mnoho nerozumměli. Já se přece jenom domnívám, že proti láci a nízké úrovni vkusu je třeba nabídnout slušnější zábavu, informace a také trochu vzdělání. Neboť jakmile se vrhnou na nízkou zábavu, americké filmy a soutěže všechny stanice - opravdu valná většina z nich má tuto tendenci - dosáhneme zcela opačného cíle, než který jsme sledovali. Místo různorodosti pohledů a plurality zájmů budou všichni prezentovat stejné představení. Pan Givadinovitch se naopak domnívá, že stát má dost prostředků, aby šířil kulturu, má-li o její prezentaci zájem. Obchod je prostě obchod, ať již prodáváme kšandy, kočičí konzervy nebo televizní programy... Proč si vymýšlet náročná schemata, jestliže nám již lidé sami dávají stupněm sledovanosti odpověď, jaký program se jim zamlouvá. A kdo má právo, řekne si liberál, tozhodovat o tom, co by se lidem mělo líbit, neřkuli, co by se jim mělo vnucovat.
 
Jedno zařízení mě ovšem ve francouzském vysílání uchvátilo. V tisících domácnostech jsou s vědomím majitele zabudovány u televize skříňky, které měří sledovanost programů. Jejich genialita postihne nejenom čas, kdy jste televizi zapnuli, který kanál jste sledovali, na jaký program jste se dívali, ale dokonce i počet lidí, kteří u televize seděli. Současně si uvědomuji, že tato skříňka má i své vady - neboť mě by zajisté snímala jako koukajícího diváka, i když si u zapnuté obrazovky čtu literaturu, která mě zajímá víc než pohyblivé obrázky. Nemluvě o tom, že "kouzelná skříňka" nesnímá reakci. Nadávky na lži, na charakter, na ustrojení, kníry, strojené úsměvy ba i aroganci vladařů. To by si na Kavčích horách občas vyposlechli program, který by byl možná ještě zajímavější než zprávy a rozhovory, které z nedostatku jiných programů musí český divák sledovat.
 
uzský kanál TF1 - kolážVzpomínám si, jak se mě pracovníci ministerstva zahraničních věcí pozeptali závěrem mého pobytu, co soudím o francouzské televizi. Jako cvičení diplomaté zajisté předpokládali zdvořile uhýbavou odpověď. Já jsem se ovšem usmál a otevřeně pravil, že za mnoho nestojí. Prostě se mi nelíbila. Moje protějšky se na sebe nejprve zaraženě podívaly, a pak se všichni hlasitě rozesmáli. "Máte pravdu. Nestojí opravdu za nic." Ale já jsem přece jen dodal ještě jeden - a zcela upřímný komentář, že všechno je jen relativní. Že francouzská televize je pořád ještě okouzlující proti italským kramářům, kteří na komerčních kanálech nabízejí všechno od lůžkovin přes kastroly až k diamantům. A že zase tento program je mnohem úchvatnější než deset minut s premiérem, který se před časem v Praze vysílal, přičemž pan ředitel televize stál před předsedou vlády jako uctivý číšník v restauraci první třídy. I shodli jsme se, že si člověk, zvláště, má-li vybranější nároky, nikde nevybere...

K ilustracím použity soukromé zdroje autora.
Zpracování ilustrací pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 08. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.