Luděk Kocourek: Jak jsem odhalil tajemství soch na Velikonočních ostrovech

Rubrika: Publicistika – Komentáře

JAK JSEM ODHALIL TAJEMSTVÍ SOCH NA VELIKONOČNÍCH OSTROVECH
aneb jak jsem přišel o „řidičák“ pro plavbu na moři

Jsem držitelem řidičského průkazu skupin A B C D E. Na důležitá místa na jednom ministerstvu přišli noví „důležití“ úřednici a pro svůj pocit VELEDŮLEŽITOSTI a nepostradatelnosti si vymysleli, že tento průkaz přestane platit. Musím si vyřídit nový. Osobně to beru jako buzeraci byrokratů, ale dá se s tím jaksi smířit. Vyhodím peníze za novou fotku, nějaký poplatek, promarním čas ve frontě na úřadě. Vzhledem počtu řidičů u nás si veledůležití pánové na úřadech nic složitějšího nedovolili. Miliony naštvaných řidičů by jim mohlo přijít dát jednu do nosu.
Horší situace je s „řidičáky“ na lodě. Prý jsou nějaké dramatické změny. Moc to nesleduji...
Mám řidičák na lodě vydaný Státní plavební správou. Musel jsem složit dost náročné zkoušky asi z pěti odborných předmětů. Pár pětiletek se plavím po moři. Jen tak. Pro radost. Upluli jsme za tu dobu pár tisíc mil. Byla to moc krásná léta. Bohužel, asi už skončila. Můj průkaz prý už neplatí. Prý nesmím vyplout ani na pramici po přehradě. Musím si udělat jakési rozdílové zkoušky. Musím prokázat upluté míle. Musím absolvovat lékařskou prohlídku a vyšetření...
Je prý srovnatelné s prohlídkou pilota stíhačky. Pak musím něco platit. A běhat po úřadech. A ztrácet čas a nervy. Jen tak. Aby si pár zakomplexovaných úředníků dokázalo, že něco dokázali. Aby si pozvedli sebevědomí, že něco umí,když jinak nic neumí.
Lidí, co plují po mořích, je asi málo. Míň než řidičů. Proto si na nás „veledůležití“ troufli. Národ tvrdých českých námořníků to začal řešit po svém. Po „česku“. Jsme přece národ švejků! Na nějakém kroku nám přeci nezáleží! Všechno se dá obejít! Vždyť umíme ohnout záda! A dělat kompromisy. A to už od Bílé hory. Bohužel, z historie dávnější jsme si poučení nevzali. Na knížete Svatopluka, jeho tři pruty a neposlušné syny národ švejků a křivopáteřníků dávno zapomněl. Je to pohodlnější. Nemusí se sjednocovat a bojovat... V dějinách to prokazujeme dodnes. Až na čestné výjimky. Přemýšlím, proč se národ českých jachtařů, zvyklý řešit všemožné nepřízně na svých plavbách, nedokázal sjednotit a postavit proti buzeraci byrokratů.
 
 
JAK JE TO S HISTORIÍ PRŮKAZU NA ŘÍZENÍ LODÍ ???

Situace, jaká je s těmito průkazy u nás, mi nedá spát. Převaluji se na posteli a přemýšlím, jak to dělali dříve? Proboha, jaký řidičák na loď měl třeba takový NOE?! A jaké měl „technický průkaz“ plavidla?! Začal jsem pátrat ve všemožných knihách o dávných plavbách. NOE si postavil svou slavnou archu. V knihách je toho o něm dost.
Taky o tom, jakou měl posádku a koho vezl na palubě. Ale představte si, nikde není zmínka o tak DŮLEŽITÝCH věcech!!! Kdo tuto loď projektoval? Kdo měl stavební dozor? A jak a komu pan NOE prokázal upluté míle, když na moři nikdy nebyl? A který lékař mu dal potvrzení, že může řídit tak velkou loď. Kdo mu dovolil vyplout, když nikdy na žádném moři NEBYL??!! V žádné knize jsem na tohle nenašel odpověď... Ani Ň. Ani to nejmenší „ň“. Je to divné. A vůbec, vždyť tehdy snad ani nebyl papír?! Jak si mohl dovolit vyplout bez tak DŮLEŽITÝCH papírů??!!
A co první slavný mořeplavec ODYSSEUS, o kterém byly zachovány jedny z prvních písemných zpráv? Několikrát jsem Odysseu důkladně přečetl tam i zpět. Bohužel… NIC. Byla tam popsána jeho všemožná dobrodružství, ale o tom, jaké měl doklady, zase NIC!! Od pana Homéra je to velmi nezodpovědné! Snad to zatajil z lajdáctví, možná mu došla husí brka. Každopádně tím zapříčinil strašlivou věc. Vůbec nic jsme se nedozvěděli o historii „řidičáků“ na lodě, tak důležitých pro každou plavbu. A chudáci dnešní úředníci! Aby to všechno vymýšleli pracně znovu! A podle svého rozumu. Nelenil jsem a pátral v archivech dál. Zajímavá je třeba historie slavných VIKINGŮ. Už od dětství mám doma o nich knihu. Je to Sága tří staletí.
Dal mi ji Ježíšek pod stromeček. Četl jsem o nich i jiné knihy. Pořád to stejné - jak stavěli lodě, čím se na nich živili, jak navigovali. Zkrátím to. O řidičácích zase nic. Prý dopluli až na Island, do Grónska a snad i do Ameriky. Pokud pluli bez řádných dokladů, bylo to od nich pohrdání a nerespektování úředních nařízení, a nebo se tehdejší úředníci dost flákali.
Když už jsme na severu, nesmíme zapomenout na Eskymáky. Ve svých kajacích z tuleních kůží překonávali obrovské vzdálenosti. Papír asi neznali, tak jaké mohli mít doklady? Aha, už to mám, teď mne to napadlo.V televizi jsem viděl, jak někde na severu tesají sochy z ledu. Eskymáci měli doklady vytesané z ledu.
Vždyť žili v oblasti, kde stále mrzlo. Jednoduše s sebou vozili kus ledu, na kterém byly vytesány všechny důležité údaje. Dával jim je pan VELEDŮLEŽITÝ. Kancelář měl na ledové kře. Dělat nemusel nic, ani lovit a plahočit se v bouřkách na malém kajaku po moři.
Každý Eskymák mu musel dát za ty jeho veledůležité ledové doklady určitý díl svých úlovků. Pan veledůležitý měl tak zajištěný pohodlný život. Jenže, ouha! Kdo to tu šeptá? Kdo to přichází? „To jsem jááá... teplýýý Golfskýýý proud…“
A veledůležitému Eskymákovi se jeho ledová kancelář rozpustila pod zadkem. Měl smůlu. Nic nedělal a nic neuměl. Zvykl si, že ho všichni, co něco dělali, živili. Neuměl lovit ani plout v kajaku a už vůbec neuměl navigovat. Utopil se. Eskymákům vůbec nechyběl. Své ledové doklady, tak důležité pro plavbu, hodili do moře. Ty se taky rozpustili, stejně jako ta kancelář na ledové kře. Asi to tak bylo. Co asi, určitě!! Mám důkazy! Žádný z eskymáckých plavebních dokladů se nezachoval!!! Vypařily se. Vítr zahnal páru nad pevninu a ta se tam vypršela. Staly se tak součástí koloběhu vody v přírodě. Kolují tu dodnes. Alespoň nějaký užitek z nich máme. Největší radost z toho mají zemědělci. A eskymáci se toulají po moři dodnes.
V pátrání pokračuji. Je však stále náročnější. Třeba taková doba objevitelských plaveb. Kryštof Kolumbus, admirál Cook, slavný Magealhaes... jiní. Jaké měli asi doklady? Existuje nespočet knih, archivů, muzea. Asi bych musel do Španělska, Anglie. PŘÁTELÉ POMOZTE!! Sjednoťme se! Pátrejme společně! Chtěl bych dát našim dnešním vydavatelům dokladů, tak důležitých pro naše plavby, dárek - historii plavebních dokladů... Aby věděli, jak je jejich práce nezbytná pro naše plavby! Jak VELEDŮLEŽITÉ, prvořadé a nezbytné jsou plavební doklady pro naše plavby. Mé pátrání ukázalo, že v pradávných dobách tyto doklady dost šidili. Chtěl bych to napravit a budu moc rád, když mi pomůžete.
Byl jsem z toho pátrání dost unavený. V práci jsem se nemohl na nic soustředit. Stále jsem musel na ten problém myslet. Šéf nebyl s mojí prací vůbec spokojený. A musím se vám přiznat, dokonce se mi o tom začalo zdát.
Večer chci spát, od všeho si odpočinout a najednou jsem se ocitnul na nějakém ostrově ztraceném v nekonečném bezbřehém oceánu. Byl jsem malý kluk a žili jsme si docela spokojeně. Muži vyplouvali na moře lovit ryby, ženy něco pěstovaly na poli a sbíraly plody, co rostly všude kolem nás.Taky bylo spousty času na slavnosti a jiné radovánky. Byli jsme zkrátka volní, svobodní a nezávislí.
Čas od času šaman a rada starších rozhodla, že se přestěhujeme na jiný ostrov. Alespoň nějaká změna. Na svých dlouhých štíhlých kánoích jsme se pár týdnů plavili po moři, počasí bylo většinou dobré, občas nějaká bouřka. Ale vždy jsme dopluli k nějakému ostrovu, místní obyvatelé nás s jásotem uvítali provolávajíce „sláva, nová krev připlula“... a tak jsme se tam usadili.
A zase si žili po svém v pohodě a v radovánkách. Místní holky byly docela příjemné a sympatické, nám, dospívajícím klukům, zabíraly všechen volný čas. Takže ani nevím, jak k tomu došlo, že se najednou na ostrově objevili divní lidé. Ani jsem nepostřehl, jak to dokázali, ale najednou měli větší moc než šaman a rada starších dohromady.
Říkali si VELEDŮLEŽITÍ. Nic nedělali. Nestavěli lodě, nevyplouvali na moře, nerozuměli navigaci ani hvězdám. Nelovili ryby, nepracovali na poli a dokonce ani ty kokosové ořechy, co padaly z palem samy od sebe, si neposbírali. Všichni jsme je museli živit. Zato nás všechny donutili vyrývat do dřeva a kamene jakési značky. Prý je to pro nás moc důležité. A pro plavbu na moři je to nejdůležitější.
Nikdo už nesměl vyplout bez těch jejich počmáraných kamenů a dřev. Veledůležití tomu říkali „plavební doklady“. Každý, kdo chtěl vyplout, si nejdřív musel sám vyrobit svůj doklad. Což o to, do dřeva to ještě šlo, ale vyrývat to do kamene bylo o moc horší. Naštěstí bylo na ostrově kamenů málo. Muselo tam být vyryto moc věcí. Osobní údaje, kolik žadatel uplul po moři, šaman musel vydlabat něco o zdravotním stavu a jiné blbosti. Blbosti tomu říkali starší a zkušení chlapi. Věděli o moři všechno. Učili je to jejich otcové a dědové a je to učili taky jejich otcové. Nikomu se nelíbilo jednání Veledůležitých. Taky na slavnosti a radovánky už nebylo tolik času, když jsme museli ty zatracené Veledůležité živit. Všichni z toho byli unavení a nervózní a místo toho, aby se radovali ze života, se jenom hádali.
Ani se nedivím, že po čase rada starších rozhodla, že poplujeme na jiné ostrovy. Ale Veledůležití se tomu jenom smáli: „My už jsme úplně všude! Všude budete muset tesat do dřeva a kamene naše veledůležité doklady! Vůbec si tím nepomůžete!“ Největší hlupáci zpitomělí jejich kecy tomu uvěřili a rozhodli se zůstat na ostrově. Prý kam bychom pluli, když už jsou všude. Ale většina se rozhodla pro cestu. Někde snad musí být ostrov, kde nebudou. Někde musí být místo, kde si zase budeme žít spokojeně jako dřív. Budeme volní a nebudeme muset pracovat na ty darmožrouty. A tak jsme vypluli. Ale neplulo se nám jako dřív. Spoustu místa zabraly ty doklady z kamene, takže jsme nenaložili dostatek zásob. Cesta byla dlouhá a namáhavá. Konečně jsme dopluli na jiný ostrov...
Raděj to zkrátím. Byli opravdu úplně všude. Na žádném ostrově jsme se dlouho nezdrželi. Marně jsme bloudili nekonečným oceánem. Všude byly jenom ostrovy veledůležitých. Ti nám vždy dělali velké problémy. Raděj to ani nebudu rozepisovat, zabralo by to moc místa. Vydali jsme se dál, na východ. Prý nás čeká nejdelší cesta, jakou jsme kdy podnikli. Na konci má být ostrov, o kterém naši náčelníci věděli jen z vyprávění předků. Tam snad Veledůležití ještě nepronikli. O cestě, kterou jsem podnikl v tom popleteném snu, bych mohl napsat román. Plavba nekonečným oceánem na dlouhých, úzkých a otevřených kánoích. Docházely nám zásoby, jedli jsme syrové ryby, lidé onemocněli, někteří zemřeli…Bylo to hrozné… BYLI TAM — VELEDŮLEŽITÍ!!! Naše strastiplná plavba nebyla k ničemu!! Ani jsme se pořádně nezotavili a už nám dali ty jejich veledůležité úkoly. Vyplnit záznam o uplutých mílích… udělat jejich dokumenty k řízení lodí - ty naše neuznali!!! Technické průkazy k našim lodím, zdravotní prohlídky od jejich šamana, našeho taky neuznali! Všechno se muselo vyrýt do dřevěných desek a do kamene A těsně před naším vysněným vyplutím si na nás vymysleli hroznou věc! Každý prý musí mít ke svým dokladům taky svoji podobiznu, vytesanou z kamene. Každý jí musí mít s sebou na lodi. Ale úplně nejstrašlivější bylo, že chtěli mít naše podobenky před svým úřadem - chatrčí ze dřeva.
A protože z toho věčného úřadování houby viděli, donutili nás dělat obrovité sochy. Dřeli jsme jako blázni, v kamenolomu tesali sochy, tahali je před ten jejich podělaný úřad. S vynaložením všech sil a našeho důvtipu se nám podařilo ty sochy postavit před úřadem Veledůležitých. Ale pořád nebyla naše práce hotova. Pořád jsme neměli podobenky všech členů našeho kmene. Ale dál už to nešlo.
Úplně nás to vyčerpalo. A tak za jedné bouřlivé noci jsme uprchli z ostrova. Strašlivý vítr hnal naše lodice černočerným oceánem, obrovské vlny se na nás valily ze všech stran. Ale smáli jsme se jako blázni!! Byli jsme opět volní a svobodní!! Naše lodi byly pevné a hravě odolávaly živlům. Zkušenosti s plavbou, předávané generacemi předků, nám dávaly sebedůvěru a odhodlání. Touha po svobodě a volnosti nám dodala odvahu a odhodlání. Ty pitomé doklady, pro plavbu tak důležité, jsme vůbec nepotřebovali!!! Všechny jsme je naházeli do moře! Všechny ty balvany, které nás tak tížily a trápily…Bouře jako zázrakem utichla. Panovalo krásné počasí. Naše lodě hnal svěží vítr. Obdivovali jsme nekonečnou proměnnost a barevnou škálu moře a oblohy. Čarokrásné koncerty barev východů a západů slunce. Pochopili jsme, že pravá svoboda a volnost je v samotné plavbě po moři. To, jaké máme doklady, pro plavbu není vůbec důležité.VŮBEC JE NEPOTŘEBUJEME, ani pány Veledůležité a jejich úřady. Nechť si úřadují sami pro sebe!!! A nechť se taky sami živí! My nemáme čas na to, abychom na ně dělali! My chceme plout!
Dny plynuly v krásné pohodě, až se jednoho dne na obzoru objevil šedavý pružek. HURÁÁÁ!!!
To je určitě on! Ostrov, kde nebude vůbec žádný VELEDŮLEŽITÝ!!!!
Crrrrrrrrr!!! Protivný hlas budíku mne probudil z toho divného snu. Zpitomělý jsem se chvíli převaloval na posteli. Áááách jo… tak zase nic… Musím do práce… Od těch dob, co jsem prožil v tom snu se všechno moc a moc změnilo. VELEDŮLEŽITÝCH je několikanásobně víc než těch, co něco opravdu dělají. Musíme moc a moc pracovat, abychom je uživili. „Tesat do kamenu“ to, co už dávno umíme. Veledůležití úředníci nám pak za nějaký poplatek dají potvrzení, že to opravdu umíme...   
Ale jedna věc mne moc těší. Opravdu! V televizi dávali pořad o nějakém ostrově, ztraceném v nekonečném oceánu. Objevili ho kdysi dávno, na Velikonoce. Stojí tam obrovské sochy, další nedokončené jsou v lomu. Nikdo neví, kde se ty sochy vzaly. Nikdo nedokázal rozluštit tajemné záznamy na dřevěných tabulkách. Neví to ani místní domorodci. Nedokázali to rozluštit ani generace slovutných vědátorů…
Utahaný po celodenním „tesáním do kamenů“ spokojeně usínám. S těma pitomejma tabulkama se v tom mém snu nikdo nijak nepáral… A ty kamenné obličeje mi někoho připomínaly…
A možná se mi bude zdát pokračování toho snu - kde najít místo bez těch nepostradatelných a VELEDŮLEŽITÝCH…

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 08. 2008.