Miroslav Sígl: Umírá člověk, nic se nestane...

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Umírá člověk, nic se nestane,
vždyť v jeho stopách jiný poutník kráčí...
 
...a báseň, jejíž verš jsem si půjčil do titulku od mělnického rodáka Vratislava Šťovíčka, pokračuje dále: Vytryskne trocha slz/ ne, víc jich neskane, /než bývá zrána rosy na krajáči/
a jizvy žalu, v srdci zapsané,/ odplaví vlídná řeka zapomnění./ Umírá člověk.Ticho zklamané/ zazvoní křehkou hranou od bodláčí/ a tklivé žalozpěvy ptačí/ jak útky pěšinek, po nichž se stíny vláčí./ Zahyne člověk. Nic se nestane. /Jen stromy pro něj pláčí./

Snad pochopíme autora (1936 – 2004), jestliže své tklivé verše psal v době, kdy sám byl ze života vykořeněn, kdy musel opustit svou milovanou pedagogickou práci, sotva s ní nastoupil svou životní pouť a z jeho okolí odcházeli lidé bez rozloučení. V jeho případě tomu bylo tak, jak známe z minulosti. Odešel se všemi poctami, avšak až teprve současná atmosféra to umožnila. Což nestálo za připomnění, že jeho překlady prózy, básniček a pohádek z indonéského jazyka v 27 knihách mu vydal podnik Artia v celkovém nákladu 2,5 miliónu výtisků!? Tato činnost jaksi unikla cenzorským slídilům. Přátelé sestavili literární pásmo z jeho tvorby, starají se i o jeho pozůstalost.
 
Na těchto stránkách jsme se zcela nedávno loučili s 85letou básnířkou a překladatelkou Zdenkou Bergrovou (1923 – 2008). Ovdovělému manželovi, akademickému malíři a ilustrátorovi všech jejích knížek Věroslavu Bergrovi, došly desítky kondolenčních dopisů z domova i ciziny. Některé z nich si zaslouží veřejnou pozornost.
 
Z pařížské Sorbonny poslala prof. dr. Hana Jechová kondolenci spolu s encyklopedií českých spisovatelů, kterou vydala a v níž je uvedeno také heslo naší básnířky a překladatelky. Její  rané překlady francouzských „prokletých básníků“ P. Verlaineho či Ch. Baudelaira nelze nikdy přehlédnout. Z Masarykovy univerzity v Brně uvádí prof. dr. Danuše Kšicová veršík „...i na dno jezera a naší duše dohlédne paprsek útěchy a smíru...“ Dosud žijící spisovatelka  Herma Johnová – Svozilová (*1914) ve svém listu vzpomíná na Zdenčino „vlastenčení, její vysokou kulturnost, a bojovnost za vše spravedlivé a proti špatnostem“. Zprávu o úmrtí Z. B. zachytil český krajan žijící v Austrálii, Stanislav Berton (emigroval jako čs. sportovec v roce 1948); ke své kondolenci přiložil článek, který mu otiskly sydneyské Noviny jako příspěvek do polemiky  o T. G. Masarykovi.
 
Známý moderátor vážné hudby a poezie Milan Friedl, zakladatel a dlouholetý ředitel Lyry Pragensis, mj. napsal: „Každý, komu věnovala přátelství, hluboce obdivoval její záhadnou moudrost a neobyčejné porozumění. Překonávala plachost a snahu nikdy si nic nevynucovat... Jestliže jí někdo řekl, že společnost je v úpadku, vláda se hroutí, znečištěné ovzduší nás přivede do hrobu – usmála se a zatvářila se lehce chápavě. To proto, že intenzívně hleděla do minulosti, přítomnosti i budoucnosti, asi jako ve verších, které jí provázely na cestě do jiného světa: Nabito úžasem kyvadlo námi cloumá. Už úpí nablízku i srdce s puklinou a kde ten život je? Kde čeká, kde se ztrácí?
 
Ozvalo se velvyslanectví Ruské federativní republiky v Praze, aby připomnělo, jak „...její dílo významně přispělo ke sbližování české a ruské kultury...“ a také přátelé z České asociace rusistů, když vzpomněli překladů veršů z tvorby Puškinovy, Někrasovovy, Jeseniovy a mnoha dalších ruských  klasiků.  
Nemohli zapomenout čeští esperantisté, do jejichž jazyka překládali verše paní Zdenky. A za všechny to vyjádřila ing. Margit Turková: Velká část literárního díla Z. B. je v poslední době překládána právě do esperanta, jazyka hodného poezie, a má proto větší naději šířit se dál – bez nadsázky do celého světa...
 
Slovo k lidskému odkazu překladatelky a básnířky poslal písecký spisovatel Miroslav Vejlupek. Mottem mu byla slova básnířky: Akáty kvetou závějemi sněhu, každému štěstí řeknou roky dost, aby pokračoval již svými slovy:
Za její intelektuálně tvůrčí celoživotní aktivitou je tolik vynaložené energie, že ji nemůže postihnout žádný životopisec, nekrologista tím méně, neboť Z. B. byla nesmírně pracovitá a nesmírně vzdělaná žena, s níž se nemíjel svět se svým bezustavičným pohybem vpřed, se svou předurčeností ke globalizaci všeho lidského, se svou předurčeností k setrvalému sebezdokonalování technologickému po zákonu dialektického vývoje ducha v kosmu.

Měl dozajista pravdu, protože básnířka se svým manželem za uspořené peníze si pořídili „notebook“ s připojením na internet a mejlovou poštu v jejich osmé desítce let, kdy mnozí vrstevníci skládají ruce v klín a jejich příbuzní hledají pro ně útočiště v různých „domovech důchodců“ .
 
Jednou z těch čtenářek, která si zamilovala překlady čínské poezie, je Hana Kupčíková z Vysoké nad Labem.
Svůj obdiv k překladům Z. B. Ohlas Li Poa píše: Vydání této knihy je zcela mimořádný vydavatelský počin, který v poslední době nemá v České republice obdoby. Přebásnit staročínského básníka Li Poa zvládla brilantně. Krásný český jazyk, neopakovatelné kouzlo textů, které se ani po tisíciletí nepřestávají čtenářům líbit... Mým osobním názorem je, že se překlad vyrovná slavným Zpěvům staré Číny od Bohumila Mathesia, které zatím nikdo nepřekonal...
Tady je dobré připomenout, že paní Zdenka byla studentkou právě u tohoto překladatele na Univerzitě Karlově. Těch kondolencí, v nichž je vzpomenut poslední překlad Z. B. je vícero. Jaké štěstí, že se letošního vydání této své sličné knížky její autorka dožila. Zakrátko nato odešla navždy.
 
Svůj smutný dopis poslala Blanka Štráchalová, regionální básnířka, autorka Literárního klubu Pegas Mělník, k němuž měla Z. B. velmi blízko, a  odnesla si odtud mimo jiné i jednu z cen jeho každoroční soutěže.
Píše: Doznívá máj a já musím myslet na dvě Zdenky. Obě se narodily v Praze, jen každá v jiném století. U obou se jednalo o výjimečné tvůrčí osobnosti se zvláštní oduševnělou krásou. Měly shodné iniciály Z. B. a zvolily si cestu, která vycházela z jejich přirozenosti. Zdenka Bergrová a Zdenka Braunerová. Ta první odešla 22. a druhá 23. května (...padla do květů... napsal tehdy František Kožík). Stalo se tak opět v Praze, jen v rozdílném století. Proč o tom píši? Protože obě ty obdivuhodné ženy jsou kdesi ve mně. Naslouchám, co mi sdělují prostřednictvím básní a obrazů. Vždycky tady budou, protože tvořily z lásky k životu, dokázaly být samy sebou...
 
Památník národního písemnictví, dále prof. dr. Vladimír Svatoň, Ivana Bažantová ze Slovanské vzájemnosti, Obec spisovatelů ve svém bulletinu Dokořán (s citací veršů Když listí umlká, to jsem já, sněhobílá...), další básník Jaroslav Schnerch, Dům národnostních menšin, redakce Národního osvobození (Z. B. byla členkou Českého svazu bojovníků za svobodu jako přímá aktivní účastnice Květnového povstání 1945), Marie Zábranská, předsedkyně Sdružení pražských malířů, tanečnice a choreografka prof. Jarmila Radechovská z USA (má v Praze syna a její manžel je významný lékař – neurochirurg), spisovatel a jazzový znalec Z. K. Slabý... a ještě mnoho dalších bych zde mohl uvádět.
Na jednoho nesmím zapomenout. Je jím Zdeněk Zahradník, hudební skladatel, režisér a dramaturg. Rozhojnil své melodramy podle děl W. Shakespeara, J. Wolkera, J. Seiferta,  K. Bednáře, K. Šiktance, Ivo Štuky a jiných, když zhudebnil nyní také básně po smrti Zdenky Bergrové – Hedvábí květů, Rusalka a Kdyby byl havran modrý,  a poslal v kondolenční obálce na kompaktním disku.
 
Skončil jsem i svůj kondolenční příspěvek: Z naší paměti nevymizí lidskost Tvých veršů, ani Tvá povaha ryzí...

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 09. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.