Gorbačov, který v určitém smyslu hrál možná rozhodnou roli v rozpadu sovětského impéria, začátkem června podpořil dvě myšlenky, které dovršují jeho předešlé dílo: odstranění Leninova těla z mauzolea a pohřbení v zemi, jak si jeho rodina přála; vybudování muzea obětem komunizmu v Moskvě. Postavením památníku obětem komunizmu - v tomto případě v Ottawě - se o dva týdny dříve zabývala recepce v rezidenci generálního konzula České republiky v Torontu, Richarda Krpáče, za přítomnosti čestného předsedy skupiny, Charles S. Coffey, O.C.
Na této recepci mělo vystoupit Janáčkovo trio, které den předtím koncertovalo v Ottawě - jedna z akcí na počest odcházejícího velvyslance Pavla Vošalíka. Několik hodin před koncertem v Torontu došla zpráva o tragické smrti manželky a syna klavíristy tria. Byli sraženi autem na chodníku v městečku Chrást u Chrudimi. Místo tria vystoupili v krátkém impromptu koncertu výborná slovenská sopranistka Boženka Ferancová a jeden z nejpřednějších českých pianistů, Boris Krajný. Po jejich koncertu Josef Čermák uvedl Zuzanu Hahnovou, srdce projektu památníku, která přednáškou a filmem obeznámila přítomné se současným stavem akce.

Proč chceme památník obětem komunismu v Ottawě? Rozhodně jako varování současníkům i příštím generacím. Jedna knížka, kterou právě čtu, se jmenuje "Leninův román". Je psána formou Leninova deníku. V záznamu z 10. listopadu 1917 čteme: "Obsazení 'Zimního paláce' zní grandiózně a úchvatně, ale ve skutečnosti šlo o menší šarvátku - jeden mrtvý, čtyři ranění, všichni na naší straně. Během dvou dní Revoluce ztráty na životech na obou stranách určitě nepřekročily patnáct." Tolik o Velké říjnové revoluci!
Zmiňuji se o této události ze dvou důvodů: první je připomenout si, jak poměrně snadné je zmocnit se moci (další příklady: Hitler v Německu a Gottwald v Československu). A jak obludné následky - a to je můj druhý důvod - takové akce mohou mít: z Leninovy 'menší šarvátky' vybujelo impérium zla, které potřísnilo příběh civilizace stejně zhoubně jako Třetí říše. Ale i poslední století nabídlo ostrůvky slušnosti.
Jedním takovým ostrůvkem byla Kanada. Většina z nás má důvod být vděčný této nádherné zemi, která nám dala útulek v bouři, která přijala jednu vlnu uprchlíků za druhou z každého kouta zeměkoule (je, myslím, spravedlivé uvést, ze většina z nás splatila alespoň část svého dluhu). Ovšem, my jsme mezi těmi šťastnými. Ti, kteří zůstali, platili vysokou daň za obranu hodnot, které jsou drahé i nám.
Nemůžeme vrátit život mrtvým. Nemůžeme vynahradit léta strávená v žalářích a koncentračních táborech, jsme bezmocní tváří v tvář smutku žen, které ztratily manžele, syny, rodiče. Ale můžeme vzpomínat a vzdát poctu. Někdy před rokem - jak už jsme informovali - pár lidí přišlo s nápadem postavit v Ottawě památník obětem komunizmu. Mezi nimi velvyslanec Pavel Vošalík a státní sekretář pro multikulturalizmus a kanadskou totožnost ve federální vládě, Jason Kenney. Ale nebýt jedné ženy, o níž již byla zmínka, Zuzany Hahnové, projekt by dodnes byl ve stádiu nápadu.

A tak k důvodu varovat současnou i příští generace, že svoboda musí být střežena, opatrována a bráněna každým z nás každý den našich životů, přibyly další: vzdát poctu Kanadě, lodi, jež na otevřeném moři přijala ztroskotance; ale především vzdát hold těm, kteří platili tak obrovskou daň v obraně svobody. Těm musíme zůstat věrni. Podle nevyřčeného příkazu onoho nádherného verše v McCraeove básni "In Flanders Fields" : Jestliže zradíte nás, kteří umíráme, nebudeme spát...