Tento titulek není myšlen hanlivě - spíš něco jako název Kožíkova románu Největší z Pierotů. Osobnost, která na mne vystupovala z filmového plátna, nepochybně patří k nejzajímavějším hercům na světové politické a kulturní scéně poslední třetiny minulého století (a ani to nemusí, jak film naznačuje, být neodmítatelnou poklonou).
Pro většinu lidí byl Havel tohoto filmu odlišný od Havla, kterého si myslili, že znali. Mnozí si prostě nebyli jisti, co film chtěl říci, ani proč vlastně byl udělán.
Snad nejlepším komentářem bylo pět slov, které utrousil jeden z vycházejících krajanů: Podíval se politice pod sukně. 
Mnozí byli rozpačití, jiní nadšení. Potlesk diváků na konci byl mnohem vlažnější a kratší, něž potlesk po skončení filmu Valerie o týden dřív.

Můj názor na Havla po zhlédnutí filmu zůstal skoro stejně rozpačitý jako po prvním nepřímém a jediném setkání 19.února 1990. 
V době komunistické vlády York University tajně udělila několik čestných doktorátů. Jedním z poctěných byl Václav Havel.
Doktorát mu byl předán po pádu komunizmu v Convocation Hall na půdě University of Toronto při slavnostním aktu, kterému jsem na přání professora Gordona Skillinga předsedal. 
Po vypískaném projevu Dušana Totha jsem gestem požádal prezidenta Havla, aby se ujal slova. Prezident se očima dotázal, zda může začít. V tom pohledu byla podivuhodná citlivost a skoro pokora, která mi učarovala. Pak pronesl řeč, ve které urgoval, aby Češi oddělili ve své mysli vědomí české státnosti od státnosti československé, aby bylo posíleno národní povědomí obou národů.
Projev se mi jevil jako podpora - jakkoliv neúmyslná - separatistických snah určité části slovenské komunity a vyjádřil jsem své odmítavé stanovisko jednak hned na místě okamžitou rezignací (ah, netrpělivost středního věku) z krajanského života (později odvolanou) a kritikou Havlova projevu v krajanském tisku.
O něco později jsem proti jeho tezi odpouštění žádal ve jménu spravedlnosti postavení před soud alespoň těch nejhorších komunistických provinilců. Moje kritika (pokud o ni ovšem věděl) mu nebránila, aby mi při příští návštěvě Kanady v Ottawě neudělil prezidentskou medaili (neúčastnil jsem se, poněvadž jsem měl divadelní zkoušku).

A teď tedy tento film. Znovu dokázal brilantnost Havlova mozku, ale brilantnost spíš dramaturga, než myslitele a státníka. Deprimujícím dojmem působila neorganizovanost vládnutí (pochopitelná v prvních rocích po pádu komunizmu) a jazyková kultura - nemyslím, že kanadští či američtí diváci by byli nadšeni, kdyby jejich političtí vůdci užívali výrazů, které jsou zřejmě běžné v slovníku Václava Havla.
Trochu mne zklamal způsob, jakým film prezentoval současného prezidenta Václava Klause a ještě víc nečekaná malichernost Havlova zesměšňování svého nástupce. Ze všech politiků ve filmu nejstátněji vypadal bývalý ministerský předseda Zeman...

Film velmi působivě zachytil smrt a pohřeb Olgy a tím přešel údobí jejího života, které pro ni nemohlo být lehké. Stejně tak, zatím co se několikrát zmiňuje - jednou nebo dvakrát o tom mluví i Havel - o věznění v komunistických žalářích, pomíjí, že ve srovnání s jinými se režim nedotkl jeho Hrádečku ani rodinného bytu...

A tak se dosud peru s osobností zvanou Václav Havel: člověk nezvyklého kouzla a sebedůvěry, muž s hlubokým - citovým spíš než duchovním - ponorem, revolucionář měšťáckého ladění, státník, pro něhož státničení byla "velká prča" a současně zdokonalovatel hesla o vítězné pravdě. Dramatik, státník, ale snad ze všeho nejvíc vznešený klaun...