Z Liberce do Paříže na kole za 7 dní. Je to jen sen a nebo skutečnost? Pro některé z nás je tento pojem pomyslný konec světa a pro jiné neskutečná výzva. Tato cesta se stala velkou výzvou pro dva zaměstnance internetové kavárny, pro které je to překročení vlastních hranic. Může to být pro ostatní ukázkou nebo motivací.
Iniciátorem této myšlenky se stal na konci roku 2007 Aleš Hrubý (22), ke kterému se přidal kolega a kamarád Jiří Zelenka (36).
***
Je 24. dubna 2008 a čas pokusu o český rekord se krátí. Máme poslední šanci zajet nějaký větší trénink ještě v Čechách před samotnou akcí. Vyjeli jsme brzy ráno. Budíček v 5,30. Je zima, teplota kolem nuly, omrzlá auta, ale předpověď je příznivá, má být hezky do 17 stupňů a slunečné počasí. Akci jsme spojili s cestou na garanční prohlídku kol.
Tak jsme se vydali do Trutnova na cestu s tím, že dneska překonáme 200 kilometrů během jednoho dne. Začátek cesty je z Liberce a do Jablonce nad Nisou je jen lehce zvlněný terén. Ale pak to začne a máme před sebou několik větších kopců. Tak stoupáme na Maršovice a Pěnčín a už klesáme do Železného Brodu, kde si dáváme první zástavku. Je potřeba nakoupit zásoby na cestu. Čerstvé pečivo a banány. Stále je chladno, i když slunce již pěkně svítí. Na pěší procházku ideální, na kolo by mohlo být tepleji. Nedá se nic dělat, musíme pokračovat, a tak se vydáváme do dalšího velkého kopce na Semily. Nálada je výborná a cesta dobře utíká. Projíždíme městem a Aleš přidává na tempu. Máme před sebou asi 30 kilometrů podél řeky Jizery, takže si chce nahnat trošičku na průměru. Mám co dělat a zima už mi rozhodně není. Po deseti kilometrech se musím svléknout. Zimní rukavice, šusťáková bunda a jedna čelenka musí dolů. I Aleš si odloží větrovku a můžeme pokračovat. Čeká nás cesta na Vrchlabí a zhruba každé dvě hodiny se dělají zastávky na jídlo. S pitím je to jednoduší. Máme kompletní pitný režim od firmy ESTIM a před cestou jsme vypili 300 ml isotonického nápoje a jeden bydon si vzali i na cestu. Po zbytek dne jsme pak pili nízkokalorický vitamínově – minerální hypotonický nápoj. A doma na nás čeká ještě regenerační nápoj. Já si na cestu připravil ještě jeden litr speciálního nápoje. I když je to spíše tekuté jídlo. Příprava je jednoduchá - do mixeru hodíte dva banány, jeden tvaroh, jedno vejce, zalijete mlékem a přidáte trošku skořice. Všechno rozmixujete a nalijete do lahví. Tento nápoj mi vydržel až do odpoledne, upíjel jsem ho během krátkých přestávek a myslím, že mě dost zasytil. O vhodnosti použití by vám musel něco povědět nějaký odborník přes výživu. Za celou cestu jsme vypili každý 3 litry tekutin. Byla dost zima a potřeba pití tedy nebyla tak vysoká. K tomu jsme přidali jeden půllitr piva k obědu a zhruba litr tekutin po dojezdu domů.
Cestou do Vrchlabí kupujeme rajčata a dáváme další svačinu. Projíždíme městem a ted‘ už směr Trutnov. Na tachometru se ukazuje první stovka kilometrů a přijíždíme do města. Troška bloudění a dáváme kola na servis do Cyklowordu. Máme zhruba dvě hodinky, a tak se vydáváme hledat restauraci na jedno teplé jídlo. Kousek cesty a už sedíme na terase příjemné restaurace. Obsluha je výtečná a jídla perfektní. Aleš si dává klasiku: kuřecí řízek i hranolky, já mám raději těstoviny, a tak si dávám zapečené těstoviny s brokolicí a kuřecím masem. Zapijeme to již zmiňovaným pivem a posedíme. Máme čas a nemusíme nikam spěchat. Ještě skočíme do obchodu, koupím si další pečivo na cestu zpět a litr džusu. Můžeme vyrazit pro kola a na cestu domů.
Je 13.00 a vyrážíme domů. Po obědě se nikam nehoníme a jedeme zpět na Vrchlabí. Udržujeme si rychlost do pětadvaceti kilometrů za hodinu a cesta nám pěkně ubíhá. Tu Aleš zahlédne ceduli Dvůr Králové nad Labem a je rozhodnuto. Je hezky, tak proč si návrat nenatáhnout a udělat zajížďku. Aspoň vyzkoušíme, jak bude tělo reagovat na větší zátěž. Do Dvora je pěkná cesta. Jedeme v klidu a za hodinku jsme tam. Dáme svačinku, sníme polovinu pečiva, co máme, zbytek necháme na další zastávku. A kam teď? Koukáme do mapy a, pokud nechceme jet ve velkém provozu, musíme se vyhnout Jičínu. Je to jasný, jedeme na Novou Paku. Dále následuje Stará Paka, kde se začínáme mírně trápit. Jde o blok z neznalosti trasy.
Věčné střídání krátkých kopců, sjezdů a zase stoupání. Cesta vůbec neutíká a je to nekonečné. Jediné zpestření je hrad Pecka, i když tam kromě 50 metrové studny, hladomorny a zbytku zdí a jedné budovy není moc co k vidění. Pokocháme se výhledem do všech stran a posilníme se tatrankou. Prudkým sjezdem opouštíme městečko. Vydáváme se do Lomnice nad Popelkou, ale po špatném odbočení na Jilemnici místo na Lomnici následuje navíc dalších 16 kilometrů. A to už tolik času nemáme. Je teprve duben a v devět hodin už bude tma. Utěšuji se představou, že už to z Lomnice znám zpaměti a že tak cesta už bude ubíhat rychleji. Konečně jsme v Lomnici. Na tachometru už je 180 kilometrů a do cíle to máme ještě kolem padesáti kilometrů. Tak to abychom zabrali, jinak pojedeme za tmy. Z Lomnice to šviháme trošku svižněji. Tlačí nás čas a navíc už se zase ochlazuje. V Turnově jsme v 19:30, takže poslední pauza. Sníme a vypijeme vše, co zvládneme, a na cestu si necháváme poslední půllitr pití. Ještě udělám pár fotek, Turnov je malebné město plné památek. Fotím jen vrcholek kašny a hodiny na náměstí.
Musíme vyrazit, je to posledních třicet kilometrů. Jedeme směrem na Sychrov, dále Ždárek a následuje sjezd na Hodkovice. To se musíme již oblíknout. Nasazuji zimní prstové rukavice a šusťákovou bundu. Ještě letmý pohled na západ slunce a můžeme vyrazit. V Hodkovicích se po nové cyklostezce vydáváme na Liberec. Byl to jediný úsek, kde to bylo jen pro kola a bruslaře. Asi po šesti kilometrech už musíme rozsvítit světla. Aleš ovšem musí nějaké nejdříve najít. Sláva, aspoň zadní blikačka. Ještě vystoupat Záskalí a už rychle k domovu, kam dojíždíme po deváté hodině. Krátké shrnutí – ujeli jsme 230 kilometrů, průměr jsme udrželi na 22,6 km/hod a překonali jsme převýšení 2900 metrů. Tepovou frekvenci jsem průměrně držel do 130, max nepřesáhlo 160. Snědli jsme 6 banánů, 6 sušenek a stejný počet rohlíků a teplý oběd. Na cestě jsme strávili 15 hodin z toho 11,5 hodin v sedle kola Merida. Do startu našeho dalšího bláznivého pokusu zbývá 20 dní. Více se toho při práci stihnout nedá, zvláště když se mi narodila ještě dcera Terezka. Teď už si jen sbalit věci na cestu a doufat, že vyjde počasí a že se všechno povede. |