52 zastavení s Josefem Hlinomazem
(část 11.)

O surrealizmu

Jednou, zeptal se kdosi Josefa Hlinomaze, cože si myslí o surrealismu? Snad proto, že šlo o jeho téma, promluvil neobyčejně vážně, hledě přitom na svůj obraz "Kleopatra se chystá promluvit k lidu", takto:

Tedy není pochyb o tom, že Kleopatra byla sexbomba a jako všechny Evy měla vždycky něco společnýho s hadem.
Ale můžeme předpokládat, že to byla taky vládkyně a diktátorka, že si potrpěla na efekt, a že nějakým způsobem fascinovala davy. To, že má na hlavě dort, to ovšem znamená, že je kusanec k nakousnutí - ovšem je známo, že zamilovat se do ní nebyla žádná legrace. Většinou to každej odskákal. Taky být jedním z jejích poddaných bych nikomu nepřál.

A jsme u surrealismu:

V době mezi dvěma válkami začalo velké bujení -ismů, jejichž vznik můžeme předpokládat v několika desetiletích před první světovou válkou. SVU Mánes a Umělecká beseda mezi dvěma válkami! A hned probíhají hlavou zaklínadla jako Devětsil, Dada, Breton, Apollinaire, Nezval, Filla, Špála, Tichý, Zrzavý a mnoho jiných, vzpomenete si, jak v Mánesu visela Kupkova Bílá čára a taky na Šímu, Kubištu a Kubína alias Coubine.
Pak si vzpomenete na Jiřího Frejku a na toho podivného surrealistického člověka s velikým mozkem, už s menším srdcem a zvlášť špatným žaludkem - na Jiřího Honzla. A pak se člověk přistihne, že si v duchu zpívá, že se nestydíte kazit malé dítě, vzpomenete si na tehdejší džez v plenkách a pak samozřejmě přijde na řadu Jaroslav Ježek a zamíchá se do toho Armstrong a Ellington, Vlasta a Emil Burianové, Voskovec s Werichem, Josefina Bakerová a bijáky a bijáky a bijáky. A přehlídku můžeme zakončit živou představou Henri Rousseaua. Umím ten obraz nazpaměť, protože tenkrát visel v Moderní galerii ve Stromovce, tam, co je teď park, kde se kulturuje a ještě více oddechuje.

Myslím, že impresionismus, kubismus a surrealismus jsou ze všech -ismů nejismovatější. Název dvou prvních směrů vznikl, nemýlím-li se, buď z hanlivého, nebo zesměšňujícího úmyslu kritiků. No a ujalo se to.

Věnujme se teď surrealismu, vydržel nejdéle. Má nejenom slavnou minulost, ale má i budoucnost. Inkognito byl tu odjakživa, je to obrovská a stále živá oblast. Což nebyl už v uťatých hlavách Jana Křtitele, předkládaných paní Sallome na tácu? A nebyl v Cranachovi, v Jeronýmu Boschovi a v P. Brueghelovi? A v Goyovi a hlavně u toho malíře, co nevím, jak se jmenuje, visí ve Vídni a dělal portréty skládané z ryb, z rostlinstva a kanonů?

A což není všude, kde jsou zobrazeny nekonečné prostory, strašlivé samoty, hrůzy a strašidelnosti Vesmíru? Neznáma, lidská mravenečnost (fungl nové slovo), nesmiřitelnost, krutost, obludně namalované ticho a tichý řev strnule zírajících příšer a nestvůr?

Kouzla panoptik a pouťových maleb, voskových figur a panen pro švadleny. Vůně nových rakví a rozbitých hraček. Pohledy umělých očí, strach z neznáma. A hodiny bez ručiček nebo tekoucí, jako by byly z těsta.
Ne všechno tohle by člověk asi chtěl mít doma na zdi. Ano, je to většinou morbidní a černý drasťák, jehož znakem je tvrdost, nelidskost, dnes by se řeklo odcizenost. Odpuzující eklhaftnost, ale také zvláštní druh humoru.

A vzpomeňme si teď na geniálního šaška, klauna číslo jedna, Salvatora Daliho, na Maxe Ernsta, na Věštírnu delfskou a na Milence z kiosku. A -ismy v umění pokračují. Jestliže nám nic neříkají, nechme je na pokoji a třeba se jim klidně vysmívejme.
Ale bez rozčilování a opatrně, abychom se nepřiřadili do garnitury vysmívačů Cézannových, anebo k těm, co van Goghem pomalovaná plátna používali k jiným účelům, aby nepršelo do kurníků a podobně.