Vlasta Korbová - Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (10)

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

„Simply, not Easy" 

 

O dovolené jsem měla příležitost k zamyšlení, panorama zasněžených velikánů je k tomu snad určeno. Přivolávalo mi útržky vět: „Už abych byl v důchodu, to víš, jsme už staří.“... „Já vím, proč mě všechno bolí, už na to mám věk“. Ale taky mi v duchu zněla slova kamarádky: „Prosím tě, už mi nic o věku nepovídej, kolik známe lidí, kteří by na své roky opravdu mohli naříkat a jak jsou tak mladí“... A má pravdu.

Prodlužuje se aktivní věk – odchod do důchodu by měl být v šedesáti pěti letech. Mnozí naříkají, že budou muset déle pracovat. Já bych v tom ale tragedii neviděla, protože budeme déle mladí. Posune se tím přelom ze středního do seniorského věku. Nyní je definice hranice seniorského věku uvedena jako věk odchodu do důchodu. Tedy – budeme déle mladí.

 

Když přicházím k Vlastě Korbové, už má připraven výborný čaj, který nám stejně vychladne a k psaní o myšlenkách Dale Carnegie ho skutečně budeme mít studený.  

♦  Vlasto, minule jsi slíbila, že si povíme něco o sebeobraně proti poletujícím negativním myšlenkám. Zní to poeticky, jako by to byly nějaké můry nebo motýli. Ale zpátky na zem a berme to vážně.

Vraťme se k poslední větě našeho posledního „povídání“. Týká se poletování negativních myšlenek všude okolo nás. Zdá se ale, jako by se ony negativní myšlenky shlukovaly do jakýchsi hnízd. Jedním z významných zdrojů skepse je pocit, že v šedesáti letech končí profesní aktivita a že „už se mnou nepočítá“. Nebo naopak, že už nechci nic dělat, protože tak je to normální“. Takové myšlenky asi vyplývají z toho, že dotyčný nebyl v práci z různých důvodů spokojený. Mohlo to být proto, že nemohl studovat školu, o kterou měl zájem, nebo se nemohl uplatnit v oboru, který by chtěl dělat a musel setrvávat po léta v postavení a místě, které mu nevyhovovalo. Nebo věděl, že není za svou práci dostatečně ohodnocen, a to nejen finančně.

Dnešní senioři většinu svého pracovního života strávili za socialismu. Vlastně se naučili žít jakýsi dvojí život. Povinná přetvářka v práci vedla k tomu, že z ní většinou o víkendu unikali ke své opečovávané zahrádce a chaloupce. Odchod do důchodu pro ně byl okamžikem vysvobození, kdy se vyvlečou z pokrytectví a neupřímnosti. Mnohdy si lidé neuvědomovali, že žijí a pracují s klapkami na uších a očích, což jistě mělo velký dopad na psychiku. A tak se tady zakořenila představa, že dělat si pracovní plány do budoucnosti nemá význam, protože aktivní profesní život šedesátkou končí. Postupně se toto mínění upevnilo natolik, že je jako samozřejmost převzaly děti, které už dospěly a jsou dnes často na vedoucích pozicích. Ti si pak s marnotratností boháčů v oblasti času neuvědomují, že je v jejich zájmu změnit tento pohled na starší generaci. Nepočítají s tím, že čas i jim běží rychleji než předpokládají, ale hlavně, že se připravují o zdroj cenných zkušeností tím, že starší generaci vnímají jako „odepsanou veličinu“. Neuvědomují si, že jejich znalosti pak budou sami získávat často za cenu ztrát.

Tak jsme dospěli k paradoxu, že lidský věk se sice prodlužuje, ale stále spousta lidí opouští práci s představou, že „už jsem starý, už mi je přeci šedesát“ a tak se vlastně sami odepíší. Pak máme jinou skupinu, kdy pracovník, který by mohl předávat své zkušenosti, musí opustit zaměstnání, protože „dospěl do důchodového věku“ a zaměstnavatel nemá zájem, aby zůstával. Není mnoho těch, kteří měli to štěstí, že se po celý život věnovali profesi, která je bavila a naplňovala, mohou v ní pokračovat i dlouho nad důchodovou hranici. Při setkání s takovými lidmi si člověk neuvědomuje věkový rozdíl.


♦  Když si představíme třeba architekta Kaplického nebo paní Medu Mládkovou, abych jmenovala známé osobnosti, vyzařuje z nich vitalita, kterou postrádá i mnohý padesátník.

 

Na to ti může někdo namítnout, že se jedná o výjimečné osobnosti, ale já jsem potkala takové lidi i v docela obyčejných profesích. Jeden absolvent kurzu mi líčil rozhovor, při kterém se ho téměř osmdesátiletý cizinec zeptal: „Co vy tam v Čechách děláte, že všichni okolo šedesátky jen přemýšlíte o důchodu? Já pořád plánuju svou budoucí práci.“

Nebo abych uvedla jiný případ, mám přátele, vlastně to byli přátelé už mých rodičů. Ti se každoročně vracejí z Německa na nějaký čas do rodných Čech. Tady je všichni jejich známí obdivují, jak plným životem žijí. František i ve svých devadesáti letech řídí auto, věnuje se svému koníčku fotografování, oba manželé udržují spousty kontaktů. Jejich věk bychom jim nehádali.


♦   
Vezměme Jana Třísku, bude mu sedmdesát dva a kolik aktivit zvládne, to je neuvěřitelné. Denně v pět ráno běhá čtyři kilometry, když je v Praze, má denně představení, studuje nové hry a filmuje. Podobnou profesní zátěž má i v USA.

 

Dodnes s obdivem vzpomínám na první setkání s americkými instruktory Dale Carnegie, kteří přijížděli trénovat budoucí instruktory k nám do české pobočky. Nejen že z nich vyzařovala profesionalita, radost z práce, schopnost navazovat velmi rychle přátelské kontakty s kýmkoliv, ale hlavně vůbec nevypadali na svůj věk, který už se blížil, nebo možná překračoval důchodovou hranici, která je ve Spojených státech 65 let. Oni sami o věku nehovořili. Nezdálo se, že by pro ně kalendářní věk měl být nějakým limitem pro životní aktivitu.


♦   
To mluvíme o lidech, kteří svůj aktivní život prožili v zahraničí, ale i tady je mnoho duševně mladých, jen datum narození mají trochu dřívější. Vezměme paní Květu Fialovou nebo Ljubu Skořepovou. Jejich aktivita je fantastická a obě prožily celý život tady.

 

Jistě, i u nás se najdou mladí sedmdesátníci nebo osmdesátníci. Většinou jsou to lidé, kteří na sobě pracovali celý život a vlastně to dělají stále.

Dnes už nejsou politické důvody k nespokojenosti v zaměstnání, jako byly za „našich mladých let“. Tak se zdá,  že je to otázka vztahů na pracovišti, co může vytvářet „seniorský syndrom“ u šedesátníků. Ono umění jednat s lidmi je velmi těžká disciplina a, pokud ji nezvládneme, je zdrojem velkého stresu, který nám ubírá energii a mnohdy i zdraví.

 
♦  
Co tedy poradíme těm, kteří jsou za atmosféru na pracovišti zodpovědní?

 

Koho tím myslíš? Manažery, nebo i ostatní členy týmu? Za vztahy na pracovišti odpovídá tak trochu každý. Pravda je, že nejvíc mohou udělat nadřízení. Carnegie radí, jak být skutečnou vůdčí osobností. Často se nás v kurzu lidé ptají, jak mají vytknout chybu, když by neměli kritizovat. V takové situaci Carnegie doporučuje: začněte vždy chválou a upřímným uznáním.
K tomu uvádí příklad, který vyprávěla vedoucí pobočky jedné banky: „Před časem jsme na zaučení přijali jednu mladou ženu. Ve styku se zákazníky byla úspěšná, byla také přesná a výkonná při jednotlivých operacích. Problém nastal na konci dne, kdy měla dělat vyúčtování. Hlavní pokladník za mnou přišel a nekompromisně požadoval, abych tu ženu vyhodila, že každého jen zdržuje, protože je velice pomalá při zúčtování. Řekl, že jí to několikrát předvedl a že to nemůže pochopit. Příštího dne jsem ji pozorovala, jak obratně a rychle zvládá všechny běžné operace a viděla jsem, jak je příjemná k zákazníkům. Nedalo mi moc práce, abych přišla na to, v čem spočívají její potíže při večerní uzávěrce. Když banka zavřela, šla jsem za ní. Byla očividně nervózní a rozčílená. Pochválila jsem ji za to, jak dobře a přátelsky zachází se zákazníky. Dále jsem ji pochválila za rychlost a přesnost, s jakou pracuje. A pak jsem jí navrhla, abychom spolu prošly úkony prováděné při pokladní uzávěrce. Když zjistila, že k ní mám důvěru, ochotně přijímala mé rady a velmi rychle zvládla i tuto operaci. Od té doby jsme už s ní neměli žádné problémy.“

Další možnost jak kritizovat, aniž bychom se stali neoblíbenými, je upozornit na chybu nepřímo. Carnegie k tomu má v knize příklad: „Charles Schwab jednou v poledne procházel halou ocelárny a potkal několik zaměstnanců s cigaretou. Přímo nad jejich hlavami přitom visel nápis: „zákaz kouření“. Poukázal snad na výstražný nápis s poznámkou, že nejspíš neumějí číst? Kdepak, to nebylo ve Schwabově stylu. Přistoupil naopak ke kuřákům a podal každému z nich doutník se slovy, že by ocenil, kdyby si tyhle doutníky vykouřili venku. Provinilci dobře věděli, že přestoupili pravidla a obdivovali Schwaba, že na to vůbec nic neřekl a že jim naopak dal malý dárek, čímž v nich utvrdil pocit, že jsou pro něho důležití.“ Takovýto přístup dělá zázraky u citlivých lidí, kteří by jinak ostře odmítli přímou kritiku.


♦   
Obávám se, že u mnoha lidí by se tato diplomatická metoda nesetkala s úspěchem, že by si dotyční neuvědomili a nepřiznali svou chybu, jen by byli rádi, že „jim to zase v klidu prošlo“. Bohužel, asi je to i otázka výchovy od dětství. Příkazy ve stylu „nesmíš - musíš“ se vnímavost k jemnému upozornění na chybu nevypěstuje. Ale nikdy není pozdě.

 

V tom případě ti nabízím další ze způsobů, jak šetrně vytknout chybu. Myslím, že to patří k vrcholům sebeovládání, když někdo ve chvíli, kdy už má na jazyku nějakou kritiku, použije následující pravidlo: hovořte nejdříve o vlastních chybách. Carnegie uvádí příhodu, kdy přijal mladou sekretářku, která právě ukončila studia na střední škole. Samozřejmě se při své práci dopouštěla řady chyb, což si přímo říkalo o kritiku. Carnegie si uvědomil, že  sám kdysi chyboval a že má mnohem větší zkušenosti, že nemůže očekávat, aby ona pracovala podle jeho představ a s jeho iniciativou. Pak si sám sebe představil v devatenácti letech, kolika omylů se dopustil. Od té doby, když chtěl sekretářku upozornit na chybu, říkal: „Udělala jsi, Josefino, chybu, ale bůh ví, že není větší než ty, kterých se dopouštím já. Chybami se člověk učí a ty jsi mnohem lepší, než jsem býval já ve tvém věku. Nadělal jsem tolik opravdových hloupostí, takže nemám právo tebe, nebo někoho jiného kritizovat, ale nemyslíš, že by bylo příště lepší udělat to takto..?“


♦   
Myslíš, že by mladý manažer ve vedoucím postavení dokázal přiznat, že by někdy mohl udělat chybu? Neměl by pocit, že tím přiznáním ztratí vážnost u svých podřízených?

 

Záleží na jeho sebedůvěře. Pokud má přirozenou autoritu, nemusí se vůbec bát, že se nějak shodí. Chyby dělá každý a, má-li odvahu to přiznat, jeho podřízení to jistě ocení. Sama jsem se setkala s řadou takovýchto zkušeností u našich absolventů.


♦   
Myslím, že takový přístup by měl být uplatňován nejen ze strany nadřízených na pracovišti. Vzájemné vztahy spolupracovníků, vztahy v rodině, nebo i v politice by se mnohde zlepšily, kdyby tato pravidla byla používána jako samozřejmost.

 

Když se řekne „vůdčí dovednosti“, představí si člověk něco velmi sofistikovaného. To, co jsme tady uvedly, vypadá na první pohled příliš prostě. Skutečně tak jednat ale není snadné. Anglicky se to dá vyjádřit velmi stručně: „Simply, not Easy“. 

 
♦ 
Když to probíráme, znějí jednotlivá doporučení velmi prostě, ale jejich uplatňování není snadné. Přesně jak bylo řečeno – „Jednoduché, ale nikoliv snadné“.

 

Raději dnes povídání přerušíme a příště uvedeme další jednoduchá, ale nikoli snadná doporučení.

 

V článku byly použity úryvky z knihy Cale Carnegie, Jak získávat přátele a působit na lidi, v překladu Svatoslava Gosmana. 


   Předchodzí díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 03. 2008.