Milan Dubský: Ta krásná šedá barva popela

Rubrika: Literatura – Povídky

V anketě se školáky tito odpovídají na otázku – Čím by chtěli být ? - podnikateli, pak lékaři, právníky nebo popeláři. Ze všech těchto čtyř, dnešní mládeží preferovaných povolání a činností, jsem, kromě svého dřívějšího povolání, vykonával právě tu popelařinu, když nás podruhé osvobodila Sovětská armáda spolu ještě s pěti satelitními armádami Varšavské smlouvy, a já jsem, jako statisíce mých spoluobčanů, nesouhlasil s tímto aktem internacionální pomoci, jak tomu říkali věrní komunisté.

Zatím jsem nepřišel na to, proč si školáci právě tohoto zaměstnání váží a preferují je před jinými. Napsal jsem o této zkušenosti novelu, která dosud ještě nevyšla. V roce 1972 se zalíbila režisérovi Zdeňku Brynychovi, který uvažoval, že by na tuto látku natočil film. Ale z pochopitelných důvodů k tomu nedošlo. Knížku jsem chtěl nazvat Sněženky a popelnice s podtitulem Vážím si popela, prošel ohněm. Zde jsou dvě první kapitolky.

1.

To ráno, bylo to 26. prosince 1969, vstával ve čtyři hodiny. Budík zvonil, ale i kdyby selhal, určitě by nezaspal, jeho spánek tu noc za moc nestál. V rychlosti se oblékl, vypil šálek čaje a vyšel, do času mezi nocí a ranním rozbřeskem, na svou první popelářskou šichtu. Venku mrzlo, jen praštělo. Dech se měnil u úst v bílé obláčky při těch mínusových dvaadvaceti stupních Celsia.

Nebe bylo ještě plné hvězd a bylo slyšet nádherné ticho. Jen vrzání sněhu pod botami je přerušovalo. Tak tohle mi Štěpán dělat neměl, říkal si v duchu. Takovouto první šichtu.

Ale, co se dalo dělat. Rozhodl ses tak, říkal mu jeho vnitřní hlas. Nepoběží přece zpátky.

Pokrčil nos při vzpomínce na teplou postel... Celé město leží ještě v kanafasu a on mu jde vynášet jeho odpadky. A proč se vlastně těmto pracovníkům říká popeláři, když se popel v popelnicích vyskytuje již velmi málo. Na sídlištích už vůbec ne. Popelnice jsou plné papírů, krabic, lahví, plechovek, starých křápů a kdoví čeho všeho. Někde prý našli v popelnici i mrtvé dítě.

 

Takové myšlenky mu probíhaly hlavou než došel na stanici tramvaje. Podíval se na hodinky. Bylo za dvacet minut pět. Ještěže si včera opsal jízdní řád. Snad to alespoň ráno dodržují. Měla by přijet v jednačtyřicet. Kruci, to je ale samec! Nabalený je jak pumpa, ale že by mu bylo teplo, to tedy není. A v pět musí být ve Strašnicích. To mu kladl mistr Špaček na srdce. Přijde tam nějaký Béda. Jeden z party, do níž ho mistr přidělil. Konečně se objevila v dálce tramvaj. Jede jako o závod, ještě aby tak nezastavila. Málem. Musel zamávat. Proti venku v ní bylo teplounko. Byl jediným pasažérem. Ani neví, jak se má tvářit.

„Hezký svátky,“ řekl, aby nevypadal, anebo aby si nepřipadal tak divně. Průvodčí mu opáčil: „Hezký, hezký...“

Od řidiče se ozvalo. “Jo, moc hezký. Asi jako máš ty. Doufám, že deš do šichty. Jako my. Ostatní si chrní a my vozíme duchy. No vlastně už ne. Ty si první živej dneska. Kruci, takhle blbýho Štěpána jsem už dlouho neměl. Na Štědrej den sem zase jezdil do půlnoci. Ale až z toho dneska vypadnu, tak mě nikdo nedostane z postele celejch dvacet hodin.“ Pak se ozvalo krásné, takové zralé zívnutí.

Čtyřka uháněla mrazivou nocí. Vlastně ránem. Ale protože byl svátek, na ulicích ani živáčka. Ve stanicích ani nestavěla. Proč taky. Když přijela do Strašnic ke škole, požádal řidiče, aby mu zastavil. Tramvaj odfrčela. Zůstal stát na refýži. Do mrazu a ticha bzučely jen výbojky lamp. Přešel na chodník. Bylo přesně pět hodin.

 

2.

Den před Štědrým dnem bylo v kanceláři mistra Špačka rušno. Před chvílí odešli dva „šedí morové“. To jsou ti, kteří dbají na pořádek a čistotu v ulicích. Mají své rajóny, šedé uniformy a čepice jak důstojníci armády spásy. Snad podle uniformy a čepice jim říkají šedí. Ale podle čeho mor?

Tonda Špaček, mistr největšího pražského rajónu, tedy popelářského, stál před podrobnou mapou Prahy, která visela na zdi za jeho stolem. Teď stál čelem k ní a zády ke stolu, na němž právě zadrnčel telefon. Po kolikáté už dnes. Co zas bude tohle? Vzal sluchátko.

„Tady Špaček, Pražské komuni… Jé, to seš ty Pepo? Copak máš?“

„Tondo, co se to dnes u vás děje. Zas volali z Vinohrad, že nevyvezli Polskou, Mánesovu…“

„Stačí, stačí, přestaň. Já o tom vím. Mám tam v partě enom dva lidi. V rajonu osm nemocných, tři odešli, zrovna teď na svátky. Ale já s tím něco udělám. Ale tys mně slíbil další lidi. Tu partu těch inženýrů nebo doktorů nebo co jsou zač. Byli tady u mne před týdnem. Co je s nima?“

„No jednoho už máš, né?“

„Jednoho. Ale co ty další?“

„No, proto ti taky volám. Druhý nastoupí popozítří, na Štěpána. Má se tam dnes u tebe zastavit. Tak mu řekni, co a jak. A ten třetí přijde hned po Novém roce. Vidíš, že dělám co mohu.“

„Ale dyť přišli sami. Tak se nedělej, Pepíčku. A kdoví, co jsou zač. Ňáký inteligenti.“

„Ty je nechceš? Tak já je dám na jedničku.“

„Ale to sem neřek. Já je beru. Aspoň budu mít kvalifikovanej mančaft. Dyť víš, že už tu mám třináct let partu právníků, no vlastně jen dva. Ale z těch sou popeláři jak se patří. Máš eště něco? Tu Polskou zmáknem. Tak ahoj! Šťastný a veselý. Ahoj, Pepo.“

Položil telefon, vzal čepici a kožíšek a měl se k odchodu. Znovu zazvonil telefon. Chtěl ho nechat zvonit. Ale pak ho zvedl.

„Tady Špaček, Pražské komunikace.“

„Ahoj Tondo, tady Horák. Tak počítám s tebou na ty svátky. Už sem mluvil s tvou starou.“

„Dobrý, Karle. Říkala mi. Už se těším. Ale teď musím jet. Nezlob se. Mám tady starosti. Ahoj!“

Za chvíli se řítil žlutý gazík s plachtou a s červeným nápisem "Pražské komunikace" po Ruské do Strašnic.

Tonda Špaček přemítal, ale ať srovnával jak srovnával, pořád mu vycházela přece jenom parta Jirky Hudce jako nejvhodnější. Je to takový pochodový rajón. Většinou papíráky. Ňákou škváru tam taky mají. Ale Jirka je rozumnej. Beda je trochu střelenej, ale de to s ním. Tam bych ho mohl dát. Na měsíc. Chtějí dělat v jedný partě. Ale napřed se to musí naučit. Zabočil do kolotoče. Teď by tady ještě měli být. Tak tak, že je stihl. Ale, že to berou hopem.

„Nazdar, pane mistře,“ zaznělo z dvou úst najednou, když Špaček vystoupil z gazíku. To pozdravili parťák Hudec a řidič Kodýtek.

„Kde máte Bédu?“ zeptal se Špaček.

„U kotelníka. Vinšuje mu.“ Zazubil se Kodýtek.

„Tak vidíte,“ ozval se hlas Bédy. Z dveří se napřed vysunula ruka s lahvovou dvanáctkou, „Líná huba, holý,“ hlas mu poklesl, „neštěstí.“ To již spatřil Béda mistra.

„Na pivo je dost brzo,“ promluvil Špaček. Ale v jeho tónu nebylo nic vyčítavého ani přísného, natož pokárání. Kotelníka Hanouska zná patnáct let a pivo dostával od něj taky. A nejenom o Vánocích. S ním musí vyjít každý. Špaček pracoval jako popelář dvanáct let, než ho navrtali na mistra. Taky jezdil s kukačkou. Teď už pátý rok mistruje.

„Je toho hodně, co? To víte. Mrazy jako hrom. A topit se musí, kór tady. Vždyť víte, co je tu mrňat. To snad je tou vodou nebo čím, ale tady je dětí jako toho smetí.“

„Osmdesát hrnců škváry každý den,“ ozval se Jirka Hudec, „a krámů a papírů, krabic. Vždyť to znáte. Je toho fůra, před svátky i teď po svátcích.“

„Protože lidi nevědí, co by koupili pod stromeček svým dětičkám,“ zaječel Béda a napodoboval houpavým krokem ze strany na stranu člověka, který nese spousty balíčků.

„No a krabice a papíry se objevěj tady v altánku šedivým. Kdyby tam aspoň zapomněli někdy nějakej dárek,“ a sahal přitom do krabice. Najednou jakoby ztuhnul. „Moment, tady něco je,“ zaječel. Kodýtek k němu hned přiskočil.

„Ukaž!“

„Počkej, hezoune. Já sem nálezce!“ a opravdu vyndal z krabice černé dámské polobotky.

„Ukaž to,“ a bral boty Bedovi Kodýtek, „sou úplně nový.“ Beda je prohlížel ze všech stran.

„Fakt nový,“ a okukoval podrážky. Snad jednou v nich některá šla. Ale muselo bejt sucho. Fakt skoro nový. No tohle... Vidíš hezoune! Pán bůh mě má rád. Mistře, vy ste mi přines štěstí. To se musí zapít.“ Přihnul si z láhve, kterou držel při prohlížení bot pod paží levé ruky.

„Tak to vidíš, Bedo. Přinesl jsem ti štěstí. Ale ještě něco.“

„Co?“ vylítlo z Bedy.

„Hned vám to všem povím. Ale předně se zeptej v baráku, jestli ty boty někdo nezapomněl v krabici nechtěně. Můžou stát sto šedesát korun. A to není málo. Možná, že sou některé malý, co já vím. Ale abys to věděl jistě, tak se zeptej.“

„Kdo se moc ptá, moc se doví,“ řekl s grimasou Beda.

„To mám zvonit ve všech čtyřech patrech a u všech dveří ve všech čtyřech domech a ptát se, jestli někdo nezapomněl omylem nové boty?“

„Dyť sou dámský,“ povídá Kodýtek, „takže se budeš ptát jenom ženských.“

„No jó,“ na to Beda, „to by šlo. Ale co když je vyhodil mužský, ty chytrej?"

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm http://www.alesbem.estranky.cz/

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 03. 2008.