Na otázku, proč v současné době získává pozornost čínské výtvarné umění, lze odpovědět: Obohacuje dnešní kulturní dění, které je v posledních letech fixováno pouze na několik témat, o mnohé představy, energie a rytmy, sahající do tradice s tisíciletými kořeny.

Tvorbu americké malířky čínského původu Marlene Tseng Yu vnímejme v uvedené souvislosti jako projev, který již několik desetiletí nachází nové možnosti tohoto obohacování. Především však vzájemného prolínání západní a východní kultury, aniž by musela čerpat z podob a modelů poetiky ryze moderního umění. Podstata působivosti autorčiných děl spočívá v tom, že jimi naprosto pomíjí kategorie i systémy v reakcích na krizové jevy civilizace. Oproti jiným umělcům tak uchovává v mnohem větší míře bezprostřední dotyky s přírodním universem, které se z umění vytrácejí.

Yu vstoupila na uměleckou scénu v šedesátých letech, kdy americký abstraktní expresionismus měl pověst nejvýznamnějšího vlivu na výtvarný projev druhé poloviny 20. století. Uchvátil energiemi barev a forem velkého formátu i svobodou tvůrčího procesu, jež umocňovaly iluzi, že se výtvarnému umění za oceánem podařilo překonat dilema evropských směrů. Čím větší ohlas získával a čím hlubších analýz se mu dostávalo, tím více se prosazovaly souvislosti abstrakce a modernismu a na povrch vystupovaly otázky svobody v umění a ve společnosti.

V malbě Marlene Tseng Yu kritici vidí právě souvislost návratů abstrakní malby k jednomu z jejích kořenů – k romantismu. Zde se promítá tvůrčí svoboda a pochopení potřeby osvobodit se od modelů a schémat předešlých kultur. A navíc touha spojit se s nekonečným universem a nalézt v energiích a tvarech přírody rezonanci, sílu a útěchu.

Vstup Tseng Yu ukázal zároveň ještě jiné rytmy a motivace, nežli umění s „pouhým“ romantickým přístupem k přírodě a ke kosmu. Příroda, tvořící malířčinu přirozenou součást, se později promítala do textur a navazovala na díla hlavně pozdní fáze abstraktního romantismu. Se stejnou silou začala formovat její přístup, vzdalující se jakýmkoli kategoriím a vztahům, v nichž se traumata nynějšího lidstva stala hlavními tématy.

Autorčiny obrazy nejsou samy o sobě závěsnými objekty, ani nástěnnými malbami. Jsou cyklickými prostory papíru či plátna. Zobrazují malé útvary, které vytváří jediným štětcem, několikametrová témata jsou výsledkem mnoha štětců, spojených do přes metr široké pomůcky, schopné zaznamenat pohyby hmot i masy. V Tseng Yu díle a postoji není, jako u všech velkých mistrů, nic gigantického. Téma i způsob komunikace mezi kulturou a přírodou tu přirozeně pokračuje v rytmu malířčina vlastního díla a v souvislosti jejího postoje k samotnému světu přírody, který se s rozvojem civilizace stává ohroženým.

Byť se tání ledovců stalo v posledním desetiletí pro Marlene klíčovým námětem, nemůžeme ji nazývat ekologickou aktivistkou. Dílem evokuje mnohé otázky, například jakou hodnotu mají ve světě nových technologií takové projevy přírody, jako jsou minerály, oblaka nebo křídla motýla. A odpovědi nalézá v širším časovém a významovém dosahu, než v jakém spočívá avantgardní přítomnost. Jimi směřuje k projevům, které nám obnovují a ozřejmují vztah k přírodě, a to ve vazbách, sahajících hluboko do přetrvajících procesů ontogeneze. Do ní spadají hodnoty jako nekonečný pohyb hmoty nebo skladby našich vjemů, jež podmiňují nejen pohyb kreslící a malující ruky, ale také reflexi trvání a pomíjivosti našeho místa v universu přírody.

V tom spočívá hloubka a síla tvorby i osobnosti Marlene Tseng Yu, jejíž výstavu SÍLY PŘÍRODY lze vidět do 27. března 2008 v Národní galerii – ve Veletržním paláci v Praze.