Kuchtík vyhlíží téměř čistým oknem do slunného dne, který nijak nepřipomíná prognózy meteorologů vyhrožujících mrazem a vánicí. „V Číně metr sněhu, v Egyptě o něco méně. Jenom u muzea na Václaváku patnáct nad nulou a hned máme na krku globální oteplení,“ hodnotí pragmaticky situaci.
„Ještě že mi skleróza nezabrání vzpomenout si, jak před nějakými třiceti roky světu hrozila doba ledová… No nic, postavíme větrnou elektrárnu a ta bude pohánět jednu ledničku. Ale zase hodně velikou…“

Ekologické úvahy ale zahání prázdnota žaludku a kuchtík ještě jednou stáčí pohled k oknu, které na počest přicházejícího jara před dvěma roky pečlivě umyl. Pohled na loňský hnědošedý trávník nesměle prorůstající prvními zelenými rostlinkami a za dřevěným plotem opatrně žloutnoucím zlatým deštěm přináší nekompromisní rozhodnutí.
Vařit se dnes bude jarně a k jaru neoddělitelně patří nejen velikonoční mazanec, ale i zelenina nesoucí jméno po zelené barvě. Taková pevně tuhá, pravidelně kulatá hlávka kapusty se mistru kuchyně jeví zelenou dostatečně, a tak bez váhání a rozpaků uchopí nůž dovezený ze sladké Francie a přikročí k přípravě pokrmu, který je pro tamní starou kuchyni a vůní připravovaných pokrmů prosycených krásných domů, charakteristický. Kuchtík mu říká Zpěv sladké Francie. Při jeho přípravě však zásadně zpívá pouze v sebeobraně.

Na tři stejné díly rozkrojí památečným nožem kilový kus zadního hovězího, připraví třiceti dekagramové porce skopového, telecího a vepřových nožiček.
Vše pak pilně opéká nejméně osm minut na rozpáleném vepřovém sádle, s hrůzou v oku se odvrátí od oleje nebo dokonce umělých tuků, přidá na čtvrtky nakrájenou kapustu, velké kusy pórku, čtvrtky cibule, něco celých mrkví, osolí, opepří, přidá svazek bylinek mezi kolegy kuchaři zvaný bouquet garni a zalije litrem a půl vody.
Kdyby královský pokrm zhotovoval ve francouzském pobřežním stavení, již před hodnou chvílí by s pílí přikládal do kachlového sporáku vyschlá polena tvrdého dřeva, leč v domácích podmínkách vše co nejrychleji uvede do varu na sporáku. Teplotu hned po dosažení varu sníží tak, aby se pokrm vařil jen tak pomaličku, jakoby pobublával.
Pomalý var je základ úspěchu, trvá nejméně dvě hodiny. Do krmě je nezbytné ještě přidat na kostky nakrájený uzený bůček a na úhledná kolečka nakrájenou klobásu. Stejně nepatrný var kuchtík udržuje ještě hodinu a zázrak stvoření končí. Zpěvu sladké Francie, čemusi mezi hustou polévkou a kotlíkovým gulášem, nedokáže odolat ani nejzásadovější asketa držící ten nejpřísnější půst.

Kuchtík je naplněn jarní poetikou, romantikou a přímo láskou ke všemu živému. Svět se mu po prvním soustu jeví růžově krásný, spravedlivý, z míry ho nemůže vyvést ani reforma zdravotnictví a olizujícím se strávníkům úslužně nabízí další chod.
V pomyslném cestování budou pokračovat směrem k rozlehlým pláním maďarských pust, sesednou se kolem žhnoucího ohniště a s domorodými pastevci, potomky vynálezců guláše, okusí něco charakteristického pro jejich jídelní lístek, okusí delikatesu, kterou je možné, tak aby byla naprosto dokonalá, připravit pouze v kotlíku na ohni. Protože ohniště uprostřed pokoje v panelovém domě není u některých skupin obyvatel tak docela běžné, nahradí je kuchtík zcela výjimečně a s výčitkami svědomí opět elektrickým sporákem.

Hodinku povaří vepřový bůček nebo žebírka, může od každého masa použít polovinu, v osolené a opepřené vodě. Přidá již dříve spařenou a na větší kusy nakrájenou kapustu, brambory nejlépe předem oloupané a dohlíží na další průběh varu. Když se příprava chýlí ke zdárnému konci, dodá cibulovou jíšku, ještě krátce dovolí přejít varu a těsně před podáváním dochutí utřeným česnekem.
Tím, jsa dbalý moudrosti předků tvrdicích, že cibulí a česnekem ještě nikdo nikdy nic nezkazil, v žádném případě nešetří. Přílohu nepodává, pouze na výslovnou žádost hladovějících vytvoří noky. Iluzi, ticho a samotu pusty delší dobu narušuje pouze tiše spokojené pomlaskávání a rytmický cinkot lžic.

Kuchtík se úžeji halí do pomyslného kožichu, který v noci hřeje a ve dne k tělu nepouští sluneční paprsky, a vzpomíná na doby, kdy sám a opuštěný putoval maďarskými pastvinami, pěší túrou se pokoušel dosáhnout jednoho z mála moří, kam se z radostného budování socializmu dalo vycestovat. Sladká voda a kapři v Balatonu tenkrát alespoň částečně nahrazovali touhu po romantice vody slané.
Jednoho podvečera, když ho již nebavily celodenní besedy s vypasenými bagouny, narazil na skupinu pastevců, původně vyhlížejících stejně přístupně jako kočovníci z mongolské stepi. Ale kamarádi hvězdnatého nebe, volnosti a dobrodružného toulání vždy brzy najdou společný jazyk. Nebylo tomu jinak ani v Maďarsku. Kuchtík spolu s novými známými pojedl ze společného kotle, pastevci nechali kolovat i láhev barack pálenky a záhy okolo ohně plynula řeč maďarských meruněk sladší. Vcelku pochopitelně se brzy točila i okolo maďarských událostí, okolo listopadu 1956, tragické a současně nadějné době, kdy se masově ozvalo, že lid radostně buduje komunizmus, ale lidi ho již nyní mají plné zuby.
A kuchtík prvně v životě viděl, že mocipány slavení dělníci a rolníci koukají na Jánoše Kádára a jemu podobné trochu jinak než Rudé právo. Kolem půlnoci, kdy již Maďaři mluvili plynule česky a kuchtík maďarsky, prohlásil starý kníratý pastevec téměř slovensky:
„Jo, pán… když nám Germán panoval, na starou galošu to bylo. Ale keď pakáž bolševická prišla… Maďara s Maďarem rozeštvat a proti sobě postavit, to dokáže jenom komunista.“