Výstava Lecoqua dopadla dobře pro něj, a tedy i pro mne. Výsledky nejsou ovšem pokaždé takto příznivé, chudí malíři neplatí nájem a galeristovi nezbývá než pojídat jogurty. Jak to tak v téhle branži bývá nahoru a dolů, jogurty občas vystřídá večeře za dva tisíce franků.
To prosím nebyl vtip, poslyšte: Na výstavě v St.Gallenu koupili mladí sympatičtí manželé drahý obraz na splátky a poctivě platili, a vzápětí si v galerii vybrali další a nakonec spláceli čtyři obrazy naráz. Jednoho dne však splátky přestaly chodit a když už třetí měsíc nic nepřišlo, zavolal jsem a pozeptal se po jejich zdraví.
Překvapila je má poznámka o splátkách, vždyť je prý vše už vyrovnáno! Domluvili jsme se, že to vyřešíme při večeři. Žádnou smlouvu jsem ale neměl, stavěl jsem na důvěře, takže milí manželé mohli svorně prohlásit, že mají zaplaceno. Nezbylo mi než konstatovat, že jsem právě prodělal dva tisíce. Ještěže dostanu večeři. A bylo lečo. Lečo za dva tisíce!
Řízeček ale nastoupil na talíř po úspěšné výstavě Lucie Radové. To mi zrovna volala paní Holubová, ta, která minule při besedě tak rýpala do Pachmana a připomínala mu jeho komunistické aktivity a šachové hry s Fidelem Castrem a jeho pozdní obrácení k víře považovala jen za točení korouhvičky. Tak tahle paní Holubová měla teď pro mě zvěst: Přivede Solženicyna, za podmínky, že v galerii bude jen omezený počet lidí a žádné fotoaparáty. Pozval jsem tedy jen tak málo známých, aby to vypadalo na náhodné návštěvníky.



Přišli manželé Holubovi a představili mi Solženicyna. Věnoval jsem mu jménem Kristoforiho velký reliéf „Klinika pro zdravé“ – sice bez souhlasu malíře, ale rozuměli jsme si natolik, že jsem si to mohl dovolit - jako projev úcty k jeho statečnosti.
Podotknul jsem, že Kristofori byl také vězněn a Solženicyn se netajil účastí a prohlásil:
„Kak, on tóže v ťurmě?“
„Ano,“ povídám, „vždyť já taky…“
Solženicynovi vyhrkly slzy a padli jsme si kolem krku. Můj nový přítel mě pak pozval na besedu s představiteli exilu v bytě paní Holubové.
Paní Holubová mě tam ale jaksi nechtěla, neposlala mi pozvánku, tvrdila, že besedy budou dvě a pozve mě až na tu druhou, já jsem se ovšem nenechal odbýt a doslova se tam vnutil.

O představitelích exilu samozřejmě nemohlo být ani řeči, u Holubů seděli tenkrát nějací jejich přátelé, pak jedna malířka a jeden sochař, Dr. Přenosil, kterého paní Holubová pasovala na osobního Solženicynova lékaře a Tomáš Řezáč, představený Mistrovi jako český Solženicyn. Složení přítomných mi trochu vrtalo hlavou, chtěl jsem Solženicyna varovat, ale paní Holubová jej oblétávala v kruzích tak těsných, že nebylo možné se k němu dostat Solženicyn záhy narychlo opustil Švýcarsko a noviny to vysvětlovaly varováním, kterého se mu dostalo stran Holubových, takto agentů KGB.
Na můj dotaz, co je na tom pravdy, odvětil pan Holub, že jde o novinové kachny. V tom případě byste měl ty noviny zažalovat, povídám, bez žaloby v ruce už ke mně nechoďte. Ani ty negativy, co jsem nakonec přece jen při Solženicynově návštěvě nafotil, mi nechtěl vrátit zpět.
Fotografie jsem nalepil do knihy hostí a některá z těch fotek proběhla exilovými i švýcarskými časopisy s titulkem: Solženicyn je ve Švýcarsku a včera navštívil galerii, vedenou politickým uprchlíkem.
Pak přišel Jiří Popper, prohlížel si knihu hostí a ptá se, co tady na té fotce dělá ta baba. Vysvětlil jsem mu, že je to ta hodná paní, která sem Solženicyna přivedla.
Vždyť je to ženská, co na Pragokoncertu rozhodovala o zahraničních cestách umělců! A její manžel byl komunistickým konsulem v Rumunsku!
Jak už je mým zvykem, zeptal jsem se opět rovnou dotyčné, jakže se to vlastně k Mistrovi dostala. Prý jej náhodou potkala v Curychu a nabídla mu tlumočení. Aby dokázala svou politickou orientaci, vzala ho do galerie. Tak takhle to bylo.
A přesto má ten příběh příjemný dovětek. Po čase jsem viděl v televizi rozhovor se Solženicynem v jeho domě v USA. Nad psacím stolem mu visel Kristoforiho reliéf.  

UKázka z knihy "Snad jsem nezabloudil"