J.V. (Jitka Vykopalová) Jak si vybíráte nové talenty z řad mladých herců? Teď jste narazil na to, že tam máte spoustu nových mladých herců, oni u vás mají nějakou stáž v rámci studia nebo po studiu první angažmá?

J.S. (JIří Suchý) Angažmá.Většinou jsou to už herci po studiu a nebo ti, co studují posledním rokem, těm už škola nedělá takové problémy. Dneska je taková zvláštní situace, že je těžké mít soubor, protože bychom ho neutáhli. My tam můžeme mít jenom toho, kdo tam hraje. Takže ty mladé herečky a herci hrají třeba ve čtyřech různých muzikálech. Proto máme dvě až tři alternace, protože je kolikrát těžké dát je dohromady, aby se toho večera daní herci sešli.       

V.Ž. (Václav Židek) Občas se mi stane, že se mne lidé ptají, co si ti bratři Jiří s Ondřejem Suchým udělali, oni spolu nemluví? Oni se pohněvali? Ptají se převážně ti, co vědí, že jsem s vaším bratrem dost v úzkém kontaktu přes „Pozitivky“ a že jsme velcí přátelé. Pokaždé je ujišťuji, že je mezi vámi všechno v tom nejlepším pořádku, oni ale jako by nevěřili. Co byste vzkázal těmto lidem a jim podobným?

J.S. Já bych jim řekl, vždyť já vás taky nevídám v rodinném kruhu a neusuzuji z toho, že jste s rodinou „na kordy“, no prostě každý máme svou cestu, několikráte jsme spolu vystoupili v televizi, samozřejmě. Ondřej si píše ty své knížky, dělá rozhlasové programy, já zase dělám divadlo a on o divadlo nemá moc zájem – nechtěl by hrát. Dokonce jeden čas jsem se ho ptal, jestli bychom nemohli něco udělat spolu, on se ale do toho nehrnul. Ostatně teď to není ani možné, poněvadž nebydlí v Praze a musel by každý večer dojíždět.

J.V. Vy se neukolébáváte skvělou slávou Semaforu, ale „perete se“ způsobem vám vlastním s konkurencí a recenzenty. Semafor stojí na třech základních kamenech: na humoru, hudbě a své specifické poetice, jak všeobecně víme.
O minulosti vašeho divadla je mnoho známo, i když v dnešní záplavě informací fakta upadají v zapomnění, je tedy dobré tu a tam jeho dobrou slávu připomenout… Ale co budoucnost? Přestože již máte důchodový věk, nezdá se nám, že byste se mu oddával. Jaké máte tedy nejbližší plány - co se týká repertoáru a tak podobně?

J.S. Plánů máme mnoho. Začali jsme zkoušet hru s názvem Sekta, která kdysi propadla a protože Miloš Forman se zamiloval do písniček z této Sekty a použil je do Dobře placené procházky (ty sbory nejsou od Šlitra, ale ode mne), takže to je taková absurdita. Jirka Šlitr dal od Sekty ruce pryč, říkal já ji nebudu dělat, udělej si ji sám, tak jsem si písničky udělal a teď je do jeho opery Miloš Forman použil.

Najednou se o Sektě začalo mluvit, oživil se o ni zájem, tak jsem si řekl, že ji zkusíme znovu uvést, že jsme ji možná tehdy uvedli předčasně a navíc teď jsem podstatně zkušenější, tak jsem hru upravil aby byla stravitelnější a ještě do toho píši pro Jitku a pro sebe výstupy a pak ji chceme uvést. Tak to je první věc.

Uvažujeme také o znovuuvedení Kytice. Potom Vladimír Franz, se kterým jsme dělali Pokušení svatého Antonína, na mně vymáhá, abychom udělali westernovou operu. Má bizardní nápady… My třeba děláme takové programy s Jitkou, kdy jezdíme s různými symfonickými orchestry, brněnským, plzeňským, ostravským, ústeckým a tehdy přišel dirigent Válek s nápadem, že co kdybychom tam udělali nějakou semaforskou písničku v symfonickém provedení? (Chystali jsme už druhý program, první byl „Jonáš a Melicharová na koncertě“ a teď jsme připravovali „Jonáš a Melicharová v opeře“.) Říkal jsem si, že by to mohlo být zajímavé. Svěřili dílo Vladimíru Franzovi a ten mi volal a ptal se mě, jaká písnička by to mohla být? A já jsem mu na odpověděl, že k takovým symfoňákům by se hodilo třeba „Klokočí“. Jeho odpověď byla: „To je dobrý nápad!“

Tři dny před premiérou přišel a povídá mi, že to nebude „Klokočí“, ale „Co jsem měl dnes k obědu“.

A on to udělal.., no velkolepé!!! Je to tak trochu Stravinský, chvíli kakofonie, obrovské hřmoty, potom zase jakoby mimo rytmus... je to závratná muzika, ale výborná.

Takže tenhle Vladimír Franz chce s námi udělat western!

J.V. Jak všechno stíháte, když hrajete v Semaforu, v Národním divadle, máte turné, pracujete na dalších projektech.

J.S. Já jsem vlastně nejlevnější síla v Semaforu, dělám si kostýmy, hudbu jsem si dělal sám do Lysistráty, režíruji to, hraji v tom, a to všechno zadarmo. A jak všechno stíhám? Musím ráno vstát a začít pracovat. Chodím po půlnoci spát a probouzím se tak kolem osmé hodiny. Ale někdy se probudím nad ránem v pět hodin, pak hodinu a půl pracuji, pak jdu spát a v tom případě se probudím v půl deváté.

J.V. Kde berete tolik síly a elánu na všechny vaše neutuchající aktivity? Vždyť vy jste prošel během svého života mnohými úskalími - počínaje těmi  běžnými - tvůrčími a organizačními, ale i pronásledováním komunisty, vytopením divadla aj., že vás vše nesrazilo na kolena a že jste si třeba neřekl, já končím, už nevládnu.

J.S. Je to jednoduché: už jsem prostě takový! Když jsme se stali soukromým podnikem a magistrát nám věnoval veškerý fundus divadelní a zařízení, hned za 14 dnů nato nám všechno sebrala voda. Já jsem se tam ani nešel podívat a začal jsem honem psát. Říkal jsem si, že teď budeme muset jezdit, tak já napíšu nějakou takovou revui o té vodě. A psaní mě začalo bavit a skutečně za šest týdnů jsme měli nejenom  napsanou, ale i nazkoušenou a vyrobenou premiéru, jezdili jsme s tím a byli jsme velice úspěšní. V revui byly řeky personifikované, Jolana Smyčková hrála Vltavu a Jitka Molavcová Nežárku, která se vydává za Mississippi, Jiří Štědroň byl Botič... Revue byla obrovská sranda a lidi se bavili. Bral jsem to jako nový úkol, který musím nějak vyřešit. Já dělám vždycky to, co je zrovna zapotřebí, aby vše šlo dál, a práce mne baví. To je všecko.

J.V. Dříve dostávala divadla dotace od státu, dnes si musí na sebe vydělat sama, což není vůbec lehké. Jak situaci zvládáte vy?

J.S. My dostáváme dotace od magistrátu. Naše malé divadlo nás stojí měsíčně devět set tisíc, skoro milión a když je vyprodáno, divadlo může vydělat kolem pěti set tisíc, a těch čtyři sta tisíc musíme získat jiným způsobem, jinak by vstupenky místo za 250 korun musely být za sedm set a v tom případě už by se lidi k nám nehrnuli.

J.V. Proč si myslíte, že existovaly a existují většinou humorné dvojice, že ne například trojice nebo jinak?

J.S. No tak ono většinou to byli sólisti: Vlasta Burian, Ferenc Futurista, Oldřich Nový, Fanda Mrázek... akorát Voskovec-Werich byli jediná dvojice. Takže těch dvojic zase není tolik.
 

J.V. Vy zacházíte hodně do minulosti, já mám na mysli také i ty současnější humorné dvojice – vás s Jitkou, Kaiser-Lábus, dřívější Lasica-Satinský, Bubílková-Šimek...

J.S. My jsme byli dvojice už z těch dávných let s Jirkou Šlitrem, ještě v době kdy Werich hrál s Horníčkem, tak my jsme hráli taky, já beru odkaz na tu dobu. Trojice byly už také, mě inspirovali bratři Fratelini, bratři Maxové, bratři Ritzové, Three Stoogies... Tehdy, když odešel Jiří Šlitr, tak já jsem založil trojici, „Kašpar, Melicharová a Baltazar“ jsme si říkali, Jitka Molavcová, Josef Dvořák a já. Takže jsme zkoušeli i tohle. Ale já jsem dělal vždycky spíš ve dvojici, poněvadž na mě měly vliv dvě dvojice:  Laurel a Hardy a Voskovec a Werich.

J.V. Od kdy jste s Jitkou Molavcovou jako pracovní dvojice, kdy přišla k vám do Semaforu?

J.S. Je to zvláštní. S Jiřím Šlitrem jsme vlastně na jevišti strávili osm let a s Jitkou za chvíli potrvá spolupráce už let čtyřicet. 

J.V. Opravdu pěkná řádka let... Dalo by se říct, že to už je jako manželství. Být takhle dlouho spolu na jevišti znamená, že už jste opravdu sehraná dvojka, a možná i v soukromém životě, když se to tak vezme. Vy musíte o sobě vědět strašně moc?

J.S. To víte že jo. Vždyť jsme taky spolu projeli celý svět vlastně od Kanady po Austrálii.

My jsme se za těch čtyřicet let vůbec nikdy nepohádali, nikdo z nás nebouchnul dveřmi a žádná ponorková nemoc nebyla, my máme povahy v tomhle směru naštěstí podobné, nesnášíme konflikty a když tak jeden trošku ustoupí. Nikdy mezi námi konflikty nebyly a Jitka ani nikdy neuvažovala o tom, že by odešla, přestože dostávala nabídky z těch velkých muzikálů za velké peníze a odmítala je, hrála u nás za pár stovek, proto jí to teď trošku vynahrazujeme.   

V.Ž.  Na stránkách PN probíhá v posledních týdnech zajímavá mezinárodní anketa ohledně médií. Dovolte nám, pane Suchý, položit tuto anketní otázku i vám:

"Myslíte si, že by lidé měli pozvednout svůj hlas a bránit se kolektivně proti médiím, které nás více či méně cílevědomě ubíjejí špatnými zprávami a tím v nás uměle podporují a udržují blbou náladu, nebo je to každého ryze soukromá věc, zda se bránit chce a dokáže, a nám není vůbec nic do toho, co si které médium dělá?"

J.S. No já si hlavně myslím, že by to bylo zbytečné, poněvadž vše je předem prohraný boj. Oni si budou psát, co budou chtít a když bude protestovat sto lidí a nebo sto tisíc lidí, jim je všechno úplně jedno, naopak budou mít reklamu. Stejně tak jako každou žalobu, která přijde na Blesk Šíp nebo Aha, oni vítají. Pak dají z těch denních miliónů, které dostanou, tři sta tisíc odškodného a mají o čem psát na titulní straně. Takže oni tohle všechno vítají. Svého času mně Miloš Forman vyprávěl takovou historku, která je pro mě dost důležitá. Nějaký americký bulvár tvrdě zesměšnil jistého  pastora, který byl známý humanistickým cítěním a mnoha aktivitami v charitativním směru. Oni o něm udělali takový komiks a zobrazili ho jako děsného - s prominutím – kurevníka. Když zažaloval dotyčné noviny, tak noviny paradoxně vyhrály. Dotyčný soudce řekl: „Tohle svinstvo je daň, kterou platíme za svobodu slova“ a to mě trošičku právě sebralo a říkal jsem si, tak takhle to vlastně je.

J.V. Ale na druhou stranu, pane Suchý, nemůžeme přece zůstat nějak bez odezvy, ale musíme se bránit aspoň nějakým způsobem. Já vím, že to, co říkáte, oni vítají, že to je voda na jejich mlýn, ale neudělat proti nim vůbec nic, nechat si od nich diktovat, že oni můžou.., kam až to všechno povede?

Před nedávnem jsem dělala rozhovor s bývalým předsedou švédského parlamentu Björn von Sydow (tato funkce je po králi nejvyšší funkcí ve státě), který je velice váženým politikem a uznávaným všemi politickými stranami, on naopak zastává názor, že by se lidé měli bránit, že by měli pozvednout svůj hlas. Vyprávěl mi, jak jeden švédský herec byl vláčen bulvárním deníkem že je alkoholik a že se léčí v protialkoholní léčebně. Jelikož tohle bylo pro něj velkým ponížením, zažaloval dotyčný deník a skutečně musel, ne ten deník, ale ten novinář, zaplatit tomu herci velkou částku odškodného a veřejně se na titulní stránce omluvit. Je to sice taková malá kapka v moři, ale snad i malý signál pro ty lidi, kteří se dostanou do podobné situace, například jako vy sám, že to jde. Jenom to potřebuje trpělivost a nenechat se „uvláčet“. Nechá-li se nařčení či pomluvy bez odezvy, tak to povede dál, že si budou dovolovat víc a víc. Kam vlastně až tuto nehoráznost bez nějakého pokusu o zastavení stálého rozšiřování necháme dojít? Kam až ta demokracie, či-li že si může každý psát, co chce, povede? Jaký tento stav má vliv na mládež? Mladí lidé v tom rostou a myslí si, že je to normální. Ty morální a etické aspekty by měl někdo vždycky stanovit nebo se to tak rozjede... a kde skončí? Proto vznikla v Pozitivních novinách rubrika „Všechno je jinak“ a tohle je jedna z mnoha možností, jak se bulvárním médiím bránit.

J.S. Neznám vzornější manželský pár jako je Josef Abrhám se svojí chotí, kteří byli znectění v Blesku. Když je zažalovali, tak dostali skutečně asi dvě stě tisíc odškodného. Ty zaplatil Blesk. Ten ale dává milióny na reklamu, tak dvě stě tisíc je pro ně úplně nic. Jinak já osobně mám s Bleskem velký boj. Je to asi tři týdny kdy jsem hnal fotografa z Blesku z divadla, kterého si tam přivedla Jolana Smyčková. Řekl jsem jí, toho pána si voď domů, nic proti tomu, ale do divadla ne.. Doprovázející novinářka, co s ním byla, se mě ptala: „My jsme vám nějak ublížili?“

Odpověděl jsem: samozřejmě – vy jste napsali na titulní stranu velikými písmeny: „JITKA MOLAVCOVÁ ODCHÁZÍ PO TŘICETI LETECH ZE SEMAFORU!“ A jak vidíte,  je tady dodnes a to už uplynulo od té doby deset let.

Měli jsme s tím problémy. Organizátoři nasmlouvaných zájezdů nám okamžitě volali, co budeme dělat, když Jitka tam není atd. Já jsem po tomhle udělal embargo – nezveme je na žádné premiéry. Jedinou výjimku jsem udělal, když jsem se ženil a zjistil jsem u sousedů, že oni tady obrážejí a ptají se co a jak, jak to vlastně je, poněvadž ke mně si netroufli. Zatelefonoval jsem jim a řekl: „Pošlete novináře ke mně! A napíšete, co řeknu já!" Takže jsem to embargo přerušil, pozval jsem dva novináře z bulváru a musím říct, že napsali opravdu to, co jsem řekl.
Od té doby už v Blesku nic nebylo, na premiéry je nezvu. Oni sice napsali o naší Lysistrátě, ale museli přijít do divadla za své peníze, poněvadž od nás pozvánku nedostali. Velice ji vychválili. Aby přišli do divadla, v tom jim nemohu zabránit, poněvadž vím, že je nezastavím, nezruším je a když se uzavřu, tak si něco vymyslí. A jak si vymýšlejí! Třeba v Sukni smutnou jehlou spíchnutou jsem angažoval jednu vynikající džezovou houslistku, a oni najednou v jednom takovém bulvárním časopise napsali, že jsem ji „lámal“ na několika večeřích než řekla ano. Skutečnost byla taková, že jsem jí zatelefonoval a řekl:  
„Slečno Mlinariková, nechtěla byste si u nás zahrát?“ 
„To bych skutečně mohla?“ 
„Jo, přijďte podepsat smlouvu!“ Tím to zhaslo. Ale oni napsali, že jsem ji „lámal“ na těch večeřích... a také tam byly v uvozovkách přímé řeči, které jsem jí na těch večeřích říkal....

 J.V.  Svědomí těch novinářů, jestli ještě nějaké mají, když něco takového píšou, nemůže přeci zůstat čisté a mělo by být všem jasné, že když budou lhát a vymýšlet, tak tím člověka raní. Jak k podobným nehoráznostem přistupovat a jak jim zabránit? Dokážu pochopit, že si novinář sem-tam něco přidá, ale v takovém rozsahu poškozovat někoho, vždyť je to nemorální. Snad by mělo něco existovat, něco jako etická rada, která by dohlížela na ochranu osobnosti člověka. Vždyť je to do nebe volající, že někdo může osočit vás a udělat si z vás „trhacího panáka“, když to tedy přeženu, bez nějakého potrestání; kam až ta drzost novinářů povede, když je nikdo nedokáže zastavit? 

J.S. Máte zcela pravdu! Tohle nemůže snad nikdo zastavit. Když jim soud nařídí napsat omluvu, napíšou takovou malinkou zprávičkou, napsanou na tři řádky někde na zadní straně, „Omlouváme se …“ a tím to hasne. Pak tohle nemá cenu. Já mám zjištěno, že lidi, na kterých mně záleží, kterých si vážím, podobné zprávy nečtou. A ti, co je čtou, k nám do divadla stejně nechodí.

J.V. U nás v Pozitivních novinách se dost často vracíme k tomuto tématu a důsledkem toho je již zmíněná, nedávno zavedená rubrika „Všechno je jinak“ na kterou jste vy, jako vůbec první, reagoval, a dokonce již dvakrát!

Jsou sice ti, co po tom prahnou, kteří se tím baví, ale většina je těch, kterým to vadí! A tak si myslím, že by se to nemělo nechat dojít do nějaké velké absurdity, aby se veřejně činný člověk bál vystrčit nos, ale všichni ostatní by si mohli na toho člověka dovolit cokoliv. Určitě by měl nějaký STOP nastat a já si myslím, že učitě dojde k tomu, že někdo z lidí na vyšších řídících postech tohle pochopí a řekne NE, takhle to dál už nejde, neboť tohleto už jde za hranice únosnosti, a navrhne nějaký zákon.

Já osobně si velice přeji, aby se to stalo, že by slušní lidé měli klid na svou práci, měli nárok na své soukromí a nebyli obtěžováni všude možně, ať se vrtnou kam se vrtnou – nešťastným příkladem toho extrému byla princezna Diana, která to odnesla životem. Ale to už jsme trošku někde jinde...

Nakonec se vás, pane Suchý, zeptám: „Jaký podle vás mají bulvární média vliv na výchovu mladé generace?"

J.S. Já mám o tomhle jaksi zkreslenou představu, poněvadž moje žena učí na Keplerově gymnáziu a když přinese domů práce těch studentů, tak jen žasnu, jak jsou intelektuálně vyspělí. Když si vzpomenu na sebe v těch letech, byl jsem proti nim úplné „ořezávátko“. Tahle škola je skutečně škola výběrová, kde se  sešel ohromný kádr mladých lidí a o nich něco vím. Jsou skvělí! Jinak k nám do divadla nějak zase tolik mladých lidí nechodí. My jsme divadlo střední generace, starých lidí taky už silně ubývá. Nás navštěvují diváci tak asi ve věku od 25 do 65 let. 

V.Ž. Pane Suchý, jste velice známý člověk, "vaše sláva se až uměleckých hvězd dotýká“, proto je podivné, proč ty malé, křehké "suchary" byly pojmenovány právě zrovna po vás na „Sušenky“, tak jako po Karlu Hašlerovi byly pojmenovány „Hašlerky“. Nebo přikládáte snad toto rozhodnutí tomu, že se jedná o "trvanlivé a kvalitní" zboží a můžete v tom případě našim čtenářům prozradit, jak jste se dokázal s tím vyrovnat? S něčím takovým se přece každý umělec pochlubit nemůže?

J.S. S tímhle už jsem operoval v dávné minulosti v jedné hře, kdy jsem mluvil o existenci sušenek, zatímco šlitrovky neexistujou, protože  by je nikdo nevzal do huby.

V.Ž. Co si, pane Suchý, myslíte o Pozitivních novinách?

J.S. Jsem toho názoru, že Pozitivní noviny jsou listem slušných lidí a je mi jenom líto, že nemohou  vyvážit bulvár, který má čtenářů mnohonásobně víc a nedovedu si představit, že by mohlo dojít k nějaké změně. Nicméně jsem přesvědčen, že Pozitivní noviny musí být takový fajn ostrůvek pro ty lidi, kteří chtějí myslet pozitivně.                                                                        
                                                                                                                                                  
Pozitivní noviny děkují panu Jiřímu Suchému za rozhovor a přátelskou atmosféru při jeho natáčení.