|
 Odešel nám kamarád, keltský kovář Petr Melč, ale jeho stopy zůstaly všude kolem nás.
„Udělat se dá všechno,“ říkával, když po něm někdo chtěl vyrobit nějakou specialitu. „Jenom se musí přijít na to, jak,“ dodával.
Pradávné výrobní postupy, do kterých se pouštěl se všemi jejich zapeklitostmi, zvládal snadno, neboť ho bavilo přicházet věcem na kloub. Odkrýval souvislosti a rozmotával uzle těch nejsložitějších propletenců. Složité proplétané ornamenty dokázal bravurně „od ruky“ nakreslit. Všechno podle něj vycházelo z docela konkrétních věcí, z konkrétních praktických činností – tkaní, pletení provazů, vázání uzlů. Rád hloubal nad ornamenty z Book of Kells, protože v nich objevoval jejich zákonitosti.
Fascinovala ho experimentální archeologie, byl to člověk veskrze praktický a úplně nejraději si všechno vyzkoušel sám. Ovládl technologii a techniku kovářství, pasířství, platnéřství a slévačství a také se zasloužil o obnovu výroby švartnových náramků. „Tato opravdu výlučně keltská technika se setkala s velkým zájmem lidí, až to Petra samotného odradilo,“ říká o něm jeho manželka Vendula Melčová. Měl neustále pocit, že něco nestíhá, že mu něco unikne a že je toho pořád tolik, co by měl zakreslit, zapsat, vyzkoušet a udělat.
Jeho velké a šikovné ruce uměly vložit do železa kus srdce a vytvořit tolik nádhery, která nám tu zůstala. A i když už ho nikdy nezastihneme v Lubenci a nebudeme jej okukovat, jak pracuje v kovárně u výhně, zůstane Petr vždycky s námi. Z jeho velké duše a šikovných rukou vycházely věci, které měly smysl, krásu a srdce, a které stačí vzít do ruky a vzpomínat…
Jen velmi těžko se člověk smiřuje s něčím, co si nemůže vysvětlit, co pro nás ztrácí logiku. Nejspíš nikdy nepochopíme, pro od nás musel Petr odejít tak brzy, když mu ještě ani nezačala vyhasínat kovářská pec.
Věci se dějí, tak jak mají, říká se. Tak teď se rozlučme, abychom se zas někdy sešli.
|
