U Royal Air Force

Po našem úspěšném útěku v roce 1943 odešel můj přítel do polské armády, která bojovala společně s 8. britskou armádou. Padl u Monte Cassina podobně jako stovky dalších Poláků. Já jsem šel nejprve do Alžírska, kde jsem prodělal základní kurz, a potom do Anglie k české jednotce Royal Air Force. Češi tam měli čtyři perutě, tři stíhací a jednu bombardovací. Když jsem absolvoval leteckou školu a dostal jsem se k 311. bombardovací peruti, stal jsem se radionavigátorem a střelcem.
Osmý květen 1945 jsem strávil v blízkosti malého skotského města Taine. Vrátili jsme se na základnu a v důstojnické jídelně jsme si dali dvě tři skleničky whisky. Najednou ohlásil Churchill v rádiu, že bylo uzavřeno příměří a válka skončila. Měli jsme obrovskou radost, ale v té radosti byl také smutek nad těmi, kteří se nedožili.
Z budoucnosti jsem měl obavy: jak se budu živit, vždyť jsem nic neuměl, neměl jsem žádnou práci. Na jedné straně jsme byli staří jako kmeti, na druhé straně jsme sotva vyrostli z puberty. Bylo mi tehdy čtyřiadvacet let.
Angličtí důstojníci z Royal Air Force nás přesvědčovali, abychom zůstali, dělali kariéru v RAF a stali se anglickými občany. To jsem ale nechtěl, protože jsem nemohl zapomenout na Mnichov, kde nás tehdejší anglická vláda prodala. Nechtěl jsem být Angličanem. Vtom jsem dostal dopis od tetičky z Ameriky. Vlastnila střední školu a napsala mi, abych přijel a že se o mne chtějí starat. A to bylo to, co mě přesvědčilo, abych tehdy do Ameriky nejel. Jel jsem zpět do Československa, protože jsem nechtěl, aby se o mě někdo staral. Chtěl jsem ty roky prožít divokým životem, což se mi také poštěstilo. Hlavně proto, a protože to byla moje milovaná země, jsem se vrátil do Československa.

Návrat do Prahy v roce 1945

V Praze jsem se objevil s jednotkou krátce na konci května 1945. Bylo to také poprvé, kdy jsem v Praze uviděl sovětské vojáky. Pak se oficiálně vrátila domů do Prahy celá peruť. Na pražském letišti bylo tehdy asi sto padesát tisíc lidí, vyhrávala hudba a všude bylo vidět skupinky lidí v lidových krojích. Přistáli jsme a v ústrety nám přišly malé děti. Byly vyholené a prosily o žvýkačky. Potom se protlačili dopředu příbuzní vojáků a nakonec zůstal jenom malý hlouček židovských a několika českých vojáků, jejichž rodiče nepřežili. Najednou na mě padl pocit velké prázdnoty a osamělosti. Uvědomil jsem si, že jsem se vrátil do města, kde jsme žili po staletí, a že z nás nezbyl nikdo kromě mne.
Mým nejlepším přítelem byl Čech Jaroslav Horáček. Byl vězněn v Buchenwaldu a podařilo se mu utéci. Jaroslav byl vysokoškolák, velmi inteligentní, ale také veliký divoch. Jeho rodiče zabilo gestapo, když se dozvědělo, že jejich syn utekl z Buchenwaldu. Ostatní kamarádi měli na letišti maminky a babičky, jen nás neměl kdo přivítat. Byl to strašný zážitek být doma, ale přitom úplně sám. Jeli jsme tramvají a všichni lidé nás zdravili. Potom jsem šel po hlavní třídě a potkal jsem člověka, se kterým jsem se před válkou přátelil. U toho jsem mohl přespat. Horáček šel do nějakých kasáren a vyspal se tam na seně. Druhý den jsme měli sraz v jedné pražské vinárně.
Jel jsem tramvají podívat se na náš byt. Na dveřích jsem uviděl cedulku se jménem našeho dřívějšího souseda. Byl jsem v uniformě s řády, které jsem měl ne proto, že bych byl hrdina, ale protože jsem přežil. V té době jsem byl tak hloupý, že jsem by přesvědčen, že jsem opravdu hrdina. Zazvonil jsem a otevřel sousedův syn. Na jeho obličeji jsem uviděl velké zklamání, že jsem naživu. „Vy žijete?“ zeptal se. Nahlédl jsem do bytu, který byl plný našeho nábytku a koberců. Řekl jsem: „Ano, já žiju a chci zpátky svůj byt!“ „Ten byt nikdy zpět nedostanete!“ Byl tehdy ve straně a cítil se velmi silný; a ten byt jsem také nikdy zpátky nedostal.

Stará známost

Během celé války jsem byl sužován jednou myšlenkou. Existoval muž, kterého jsem chtěl zabít. Nebyl to Němec, ale český kolaborant. Nenáviděl jsem ho a zosobňoval pro mne všechno zlo fašismu a nacismu i všechnu tu zbabělou brutalitu. Moji kultivovaní rodiče, kteří by mě usměrnili, už nežili, a ve mně vzrůstala zášť blížící se posedlosti.
Když jsem v roce 1939 odjížděl z Čech, musel jsem jako každý předložit na českém protektorátním ministerstvu financí seznam věcí, které jsem si chtěl vzít s sebou. Přišel jsem k úředníkovi, který mi začal hned tykat. Podal jsem mu seznam. „Čtyři košile?“ zeptal se. „Jednu košili! Klobouk? Žádný klobouk! Šest párů ponožek?!?“ Co mohl, proškrtal. „Čtyři páry bot? Hahaha! Nebudeš mít čas obnosit ani jeden, židáku!“ Potom hodil seznam na zem, takže jsem se musel pro něj shýbnout, a řekl: „Vypadni!“
Vždycky jsem si říkal: Musíš přežít, musíš se vrátit, abys mohl toho kolaboranta zabít! A když jsem se teď vrátil, stále jsem na něj myslel. Jednoho rána roku 1945 jsem se vydal na ministerstvo financí. Nosili jsme tehdy jako výkonní letci pistoli, americký devítimilimetrový kolt. Cítil jsem se nesmírně silný a myslel na to, že ho zastřelím. Nahoře jsem zaklepal na dveře. Otevřel jsem, ano – byl to on, pouze o trochu tlustší. „Čím vám mohu posloužit, pane?“ Teď jsem mu tykal já. Sundal jsem si čepici a zeptal se, zda mě zná. Ale to už byl za stolem, přehraboval se v papírech a řekl: „To byla zlá doba.“ Vytáhl jsem ho přes stůl a viděl jsem, jak se mu třese horní ret: „Prosím ne, mám rodinu.“ V tom okamžiku jsem věděl, že ho zabít nemohu. Udeřil jsem ho vší silou do nosu. Touto událostí byla pro mě druhá světová válka ukončena. Vrátný se zeptal: „Zastihl jste ho?“ „Ano, ale trochu se změnil!“ Na to řekl: „Byl to těžký čas!“ „Ano, za války to nebylo lehké.“

Pracovní tábor v roce 1950

Začal jsem studovat historii na Karlově univerzitě. Přitom jsem ještě dvakrát nebo třikrát týdně vyučoval večer v jazykové škole angličtinu. Měl jsem obrovské potíže začlenit se do civilního života. Dělal jsem plno hloupostí, které byly často na okraji zákona, ale bavily mě tehdy tolik, že bych je nechtěl ze svého života vymazat ani dnes. Politicky jsme byli trochu dětinští. Vzpomínám si, jak jsme se v kruhu navrátilců z Anglie setkali a kladli si otázku, do jaké strany máme vstoupit, co je dobré. A židé se ptali, co je dobré pro židy. Je dobré vstoupit do strany komunistické, sociálnědemokratické, anebo k socialistům? Někteří říkali: „Měli bychom jít do komunistické strany, protože musíme být spojenci Ruska. Podívej, co se stalo v Mnichově!“ Tehdy jsme ještě vůbec netušili, čeho všeho se dopustil Stalin. Nevstoupil jsem nakonec do žádné strany. Ne proto, že bych neměl rád komunisty nebo nějakou jinou stranu, ale protože jsem chtěl mít volné večery a bavit se s děvčaty a ne sedět na schůzích.
Později se mi již podařilo zapojit se do civilního života. V roce 1946 jsem se oženil a krátce po sobě se mi narodili dva synové. Potom přišel rok 1948 a komunisté převzali po puči moc. Vyhodili mě z fakulty a dále jsem pracoval na jazykové škole. Pro židy to bylo velmi nepříjemné, a pro ty, kteří byli na Západě, zvláště. O českých letcích z Anglie se začalo psát jako o bandě „kapitalistických přisluhovačů“ apod. Když nějaká myšlenka dostane moc a je postátněna, změní se ve strukturu a tato struktura myšlenku zničí.
Ještě dva roky jsem se udržel na jazykové škole, ale v roce 1950 jsem dostal dopis od Státní bezpečnosti. Měl jsem se dostavit, což byla věc sama o sobě velmi zlá. Seděli tam policejní úředníci v civilu, obvinili mě, že jsem anglický špion a že to mohou dokázat, což mě velmi polekalo, protože v poslední době bylo oběšeno několik lidí kvůli podobnému obvinění. „Nejsem špion,“ řekl jsem, ale oni mi ukázali papír a řekli: „Tady to máte černé na bílém!“ Jednalo se o anglický doklad o demobilizaci, kde bylo datum mého vstupu do armády, jaké hodnosti jsem dosáhl a které kurzy jsem prodělal, mezi nimi zpravodajský. Tímto týdenním kurzem musel projít každý voják Royal Air Force pro případ, že by byl sestřelen a přežil, aby věděl, co smí a nesmí prozradit.
Napadlo mě, že nejsou tak hloupí, aby to nevěděli. Ale to, co chtěli, přišlo vzápětí. „Když pracujete pro ně, mohl byste pracovat také pro nás.“ Řekl jsem ne a byl jsem poslán na pět a půl roku do pracovního tábora v blízkosti Kladna. V huti u vysoké pece jsem pracoval od roku 1950 do roku 1955.
V roce 1953 zemřel Stalin. Velitel tábora, přesvědčený bolševik, vešel do našeho baráku, kde jsme bydleli jenom my, bývalí důstojníci a několik duchovních. Vstoupil do místnosti a plakal: „Hlava mezinárodní dělnické třídy, náš milovaný Stalin už není mezi námi!“ Když byl velitel konečně pryč, řekl jeden spoluvězeň, kněz: „Bestie chcípla!“ Jako kněz snad něco takového neměl říkat, ale řekl to. Za další dva roky,v roce 1955, mě najednou zavolali a propustili domů. Ale já už jsem neměl domov.

Amerika

Přátelé mi pomohli sehnat práci. Nějaký čas jsem pracoval jako lesní dělník, pak jsem získal místo ve výzkumném ústavu pro střední průmyslové školy v oddělení dějin a jazyků. V roce 1965 se mi podařilo vycestovat do Ameriky. Vyučoval jsem tam se svou manželkou na různých školách a mohu říci, že emigrace byla dobrá volba. Amerika byla první zemí, ve které mě nechala vláda v klidu, a přece mě přijala s otevřenou náručí. Německo se nedokázalo zbavit Hitlera bez cizí pomoci. Museli jsme to udělat my zvenčí. Myslím si, že lidé, kteří nikdy nemuseli nebo nebyli schopni bojovat za svobodu, si této svobody buď necení, nebo nejsou ochotni ji bránit.

Zpět do Německa

V roce 1978 jsem byl v severní Arizoně a vyučoval jsem v soukromé škole v náhorní poušti, kde jsou v noci slyšet kojoti a kde žijí chřestýši a škorpióni a rostou kaktusy. Krásná krajina, když si člověk na ni zvykne. V létě jsem si přivydělával v indiánské rezervaci. Tehdy přijel na návštěvu ředitel známé německé internátní školy. A protože ředitel mé školy neuměl německy, chtěl, abych se o hosty postaral. Při té příležitosti mi nabídli, abych jel učit do Německa. Ale já jsem odmítl. Neuměl jsem rozlišovat mezi Němcem a nacistou. Nebylo mi to dáno. A abych byl úplně čestný, i během následujících pěti let v Německu, kdy jsem poznal celou řadu hodných lidí, jsem se to naučil jenom zčásti.
Moje žena však řekla: „Pojď do Evropy, tam budeme blízko Československu, rodině. Můžeme tam jezdit na návštěvu!“ Měl jsem dobré místo a cítil jsem se v Americe jako doma. Dlouhou dobu jsem vyučoval v rezervaci a dobře jsem si rozuměl s Indiány. A myslel jsem si, proč si mám dělat potíže s Němci. Ale přesto jsem tam nakonec jel. Učil jsem v Německu pět let a doufám, že jsem na té škole také něco vykonal.
Vzpomínám, jak jednoho dne přišel do školy otec jednoho žáka a zeptal se mě, jak si vede jeho chlapec. Odpověděl jsem mu: „Při vyučování si vede velmi dobře, ale zpozoroval jsem jednu věc, která mi dělá starosti. Je tvrdý vůči ostatním a moc měkký na sebe. Div se nerozpláče, když se něco týká jeho osoby, ale ty, kteří jsou slabší, často šikanuje.“ Řekl jsem to laskavým tónem, jakým by se o těchto věcech mělo mluvit, a viděl jsem, že o tom muž přemýšlí. Pak řekl: „Víte, proč to je?“ „Ne, ale velmi by mi pomohlo, kdybyste mi to řekl.“ „To je tím, že se mladým sebrala láska k vlasti!“ „Ale já v tom nevidím žádnou souvislost.“ „Po válce v roce 1945 tady nebyli žádní muži, a tak poslali mnoho učitelů z Ameriky, kteří většinou nebyli árijci.“ Dobře věděl, že jsem žid, a já neárijec jsem se odvážil kritizovat jeho syna! Zeptal jsem se tehdy: „Považujete se za árijce? Máte krátké nohy a kulatou hlavu. Teď prosím jděte, čas dinosaurů je pryč! Ať už jste venku!“ Ředitel školy k tomu tehdy poznamenal: „Víte, pane Wienere, vy jste v těchto věcech příliš citlivý!“ Také proto jsem se s rodinou vrátil v roce 1985 zpět do Ameriky. Bylo mi tehdy šedesát pět let a nechtěl jsem být pohřben v Německu.

Epilog

Tragický židovský osud a tragická atmosféra tohoto osudu nepramenila v neschopnosti, nýbrž v nemožnosti se bránit. Proto jsem se cítil šťasten, že jsem se bránit mohl.
Pokud jste viděli televizní seriál Holocaust, myslím, že to dobré, co na něm bylo a je, byla skutečnost, že se lidé mohli identifikovat s osudem oné rodiny. Vzpomínám si, že moje matka také hrála na klavír. Židé nechtěli pryč z Německa, vůbec nechtěli pryč, cítili se být Němci. A ten mladík v tom seriálu, který dokázal odrážet rány, to jsem byl já!

Ukázka z knihy „Bojovník“ byla uveřejněna s výslovným souhlasem pana Jana Wienera, za který redakce Pozitivních novin velmi děkuje.