Už třicet minut stojím v koupelně a s výrazem drába pozoruji, jak se koupe. Roste ve mně vztek. Pečlivě mydlí každou část svého krásného mladého těla. Občas na mě koukne. Odhaduje, jak daleko mám do toho, abych po ní skočila a jednu jí vrazila. Pomalu, pomalinku, velmi přepečlivě mydlí každý centimetr čtvereční své opálené kůže. Nevydržím a vyštěknu: „Dělej!! Naposledy ti říkám dělej, nebo si mě nepřej!“
Moje třináctiletá, pubertou zmítaná dcerunka na mě upře svoje velké krásné hnědé oči. Ten pohled je nevinný. Jen já v něm vidím ten podtext. Drzý, vysměvačný a provokující. Vypaluje mi do žaludku díru o velikosti kráteru. Hlavou mi letí neřestné myšlenky. Stačilo by natáhnout ruku. Pevně uchopit ten krásný dlouhý krk. Potopit jí hlavu pod vodu a jen tak hezky chvíli držet. Jak dlouho by to mohlo trvat? Minutu? Dvě? Pět? A pak by byl už klid. Už žádné drzé pohledy. Provokace, ze kterých vždy vyjde jako vítěz a já jako stará hysterka. Už žádné průšvihy ve škole. Žádné nekonečné hádky o nedotknutelnosti některých mých věcí, o pořádku, o dodržování určených pravidel. Kolem mého žaludku by se rozlil krásný uvolňující pocit. Asi bych se nadnášela.
Procitnu a sama se leknu svých myšlenek. Proboha, takhle přemýšlí matka o svém dítěti? Mám pocit viny. Pohlédnu na dcerunku. Na to moje přerostlé klubíčko lásky, za které bych v těžkých chvílích byla ochotná i dýchat.
V ten moment si uvědomím, že si na hlavu roztírá již třetí plnou hrst mého luxusního drahého šamponu. Pomalu prohrabuje vlasy a roztírá ho pramínek po pramínku rovnoměrně po vlasech. Zařvu na ni, až se otřesou dveře. Odpovědí je mi klidný nevzrušený pohled. „Vždy jsi říkala, ať pečuji pořádně o svoje vlasy.“ opleskneme mi výsměšně o tvář moje dobře míněné rady pro život. „Ten tvůj šampon je fakt dobrej...holky říkaly.“ Doufám, že ho děvenky v mé nepřítomnosti taky netestovaly?
Dál si myje vlas po vlasu. Vzhledem k tomu, že má velmi bujnou hřívu, tady budeme opravdu dlouho. Ví, že pospíchám, že se potřebuji naložit do vany a rychle se dát do pořádku. Za hodinu mám "spicha" s kamarádkou na skleničku. Zkouším to po dobrém: „Brambůrko, prosím dělej. Já fakt už potřebuji jít do vany, abych to stihla.“ „Maminko, prosím tě, vážně si musím pořádně umýt tu hlavu,“ napodobuje můj tón a šklebí se. Je si vědoma svého vítězství.
Popadnu sprchu a pustím studenou vodu. Namířím a pálím. No co, i policie používá vodní sprchu jako donucovací prostředek. Dcerunka s jekotem vyletí z vany. Mokrá utíká přes celou předsíň do pokojíčku. Voda z ní teče v pramíncích. Nadává jak špaček a některé nevybíravé výrazy patří asi i mně. Raději je neslyším. Za ty roky už mě omrzel můj proslov o uctivém chování k rodičům. Ozve se ohlušující prásknutí dveří u pokojíčku. Ještě, že mě při koupi dveří do jejího pokojíku napadlo chtít plné dveře bez skleněné výplně. Asi bychom po čas její puberty plně vytížili zasklívací službu v našem městě. Takovou intenzitu by nevydrželo ani tvrzené jakostní sklo.
Na dlažbě v předsíni po ní zbyly mokré louže vody. Měla by si je utřít. Nemám sílu s ní bojovat podruhé. Popadnu mop a utřu potopu v koupelně a louže v předsíni. V momentě, kdy odložím mop, otevřou se dveře u pokojíku a vykráčí naše hvězda. Ťape mokrýma nohama dlouhou chodbou zpět do koupelny. „To mi tu musíš zase šlapat těma mokrýma nohama?“ „A čím se mám asi utřít?“ šlehne po mně nenávistně. Při rychlém ústupu z koupelny si nestihla vzít ručník. Můj zrak padne otevřenými dveřmi do pokojíčku. To jsem neměla dělat. Vím, že pubertální děti mívají nepořádek, ale tohle nelze nazvat nepořádkem. Ani při velkém zahmouření očí. Všude se válí oblečení v různých stadiích zmuchlanosti. Mezi tím tašky, batohy a kabelky. Psací stůl je pokryt šminky, zrcadly, žehličkami na vlasy a fény. Dvě nedojezené svačiny. Jedna plesnivější než druhá. Asi tak sedm skleniček od pití. Několik obalů od čokoládových tyčinek. Pak bude bulet, že má tlustý nohy. Co já bych za její nohy, a nejen nohy, dala! Má krásné tělo, které začíná nabírat ženské tvary. V neustlané posteli se válí několik plyšových hraček, cedéčka, obrázky a pastelky. Vrací se obalena v mé nejlepší osušce, kterou používám jen na výjimečné situace. Zdržuji se proslovu o ženském smyslu pro pořádek a o mé krásné hoďobožové osušce. Byla by to jen voda na její mlýn. Když mě míjí v naší velmi dlouhé a prostorné předsíni, vrazí do mě. Zaúpím bolestí. Přišlápla mně bolavý palec. „Promiň,“ usměje se na mě nevinně. Jako vychovaná holčička, která se právě vrací z nedělní školy. Než stačí zmizet ve svém bordelišti, lupne po mně hnědým miloučkým pohledem. Já v tom však vidím „To máš za to!!!“ Vím, že to tam je a nikdo mi to nevymluví! „A koukej si uklidit ten bordel, nebo zítra nikam nepůjdeš!“ zařvu už do zavřených dveří. Nejsem si jista, ale řekla bych, že jsem zaslechla několik sprostých slov ze slovníku velmi otrlé kněžky lásky. Začínám mít pochopení pro samice, která požírají svá mláďata!!! |