|
Legendy a skutečnost stojící za ”Běžkařským závodem Gustafa Vasy” (Vasaloppet)
 Každým rokem se první březnovou neděli ve Švédsku obrátí veškerá pozornost na jednu louku u vesnice Berga na severozápadě v oblasti Dalarna. Vysílá odtud pokaždé televize, stejně tak jako rádio. Tmavozelená stěna smrků tiše hlídá šumící vzrušení na bílé, sněhem pokryté louce. Něco mezi čtrnácti a patnácti tisíci mužů a žen tam stojí od časného rána, připraveni na běžkařských lyžích a s hůlkami v ruce. Veškeré povídání pojednává o teplotě vzduchu a sněhu, o lyžařském vosku, nejvhodnějším pro podmínky toho dne a o konzistenci borůvkové polévky, která se podél trati rozdává. Očekávané napětí kolem dokola je na prasknutí.
Proč toto vzrušení uprostřed ničeho? Jedná se o Vasaloppet, Vasův běh, běžkařský závod v délce přes 90 kilometrů, s tradicemi od roku 1922 – anebo možná i dokonce od 16. století?
Start se koná v oné nevýznamné vesnici Berga v osm hodin ráno. Cíl se nachází v městečku Mora, kde hlavní silniční tah se pro tento rozhodující den každoročně přeměňuje v zimní karnevalovou třídu. Elita závodníků dosahuje cíl zhruba za čtyři a půl hodiny; pro ”smrtelného Svenssona nebo Johanssona” (hovor. výraz pro běžného občana) to může trvat sedm až osm mučednických hodin. Mezi startem a cílem může závodníky potěšit les, les, les, nějaká salaš nebo zamrzlé jezero, potom zase les a les...
Švédi pochopitelně závodí “doma”, a možná proto se během těch 85 let, co se Vasaloppet odehrává, ukázali jako těžce porazitelní. Letos vyhrál potřetí Oskar Svärd z Ulricehamnu, zatímco věrný český závodník Stanislav Řezáč prohlásil, že tento rok byl jeho posledním. (Jeho nejlepší výkon byl, když skončil před třemi roky třetí.) Věčným odpůrcům Švédů, sousedním Norům, se na 85 pokusech podařilo vyhrát jenom dvakrát, a to letos šli ke startu s více než dvěma tisíci závodníky!
Kdy toto ”národní šílenství” začalo? V moderních dějinách - tedy roku 1922, kdy Ernst Alm vyhrál na těžkých dřevěných vojenských lyžích. Ale onen začátek se dá hledat ještě dále do minulosti. Své jméno běžkařskému závodu propůjčil mocný protestanstský švédský král 16. století, Gustaf Eriksson Vasa. Legenda vypravuje, že právě on, jako první, vyzkoušel těch 90 kilometrů od Bergy do Mory, samozřejmě netušíc, kolik tisíců a tisíců nadšenců ho bude následovat v jeho stopách. Otázka je jen, zda tam vskutku vůbec jel – a jestli tím pádem použil lyže, nebo spíše “sněžnice”?
Legenda vypravuje
Nuže: Legenda vypravuje, že mladý šlechtic Gustaf Eriksson Vasa, který byl svého času vězněn Dány, ale podařilo se mu uprchnout, se vydal do lesnatého kraje Dalarny 200 kilometrů severozápadně od Stockholmu, aby tam získal podporu pro své povstání proti dánskému králi Kristianovi II., který tenkrát obsadil hlavní město. Dalarna byla totiž známá svými otužilými selskými vojáky, kteří dovedli přežít měsíce jen na kůře od jehličnatých stromů. Rok se psal 1521 našeho letopočtu.
S dánskými vojáky v patách se dostal Gustaf Vasa k velikému selskému dvoru Ornäs (nedaleko dnešního města Falun). Přivítal ho vlídně zeman Arent Persson z rodu Örnklo. Se svou manželkou Barbro Stigsdotter ho pozval na večeři a ukázal mu jeho lože k přenocování.
Když Gustav Vasa spal, vydal se hostitel do nedalekého dánského fojtství, aby hosta prozradil, a tím získal slíbenou peněžní odměnu. Jeho manželce se však mladého šlechtice zželelo, probudila ho a vybavila věrným služebníkem, koňmi a saněmi a poslala ho rychle do bezpečí, když se dozvěděla, že se vrací její muž s dánskými vojáky. Rychlá úniková cesta vedla – aspoň to tak praví legenda – přes otevřené víko podkrovního záchodu, skokem dolů na (hromadu výkalů) a útěkem přes zadní dvůr...
Další dobrodružství se stalo ve vesnici Isala (na sever od dnešního Rättviku). Sedlák Sven Elofsson vezl Gustafa Vasu, schovaného na žebřinovém vozu. Když se přiblížili dánští vojáci, ptali se sedláka, zda někde neviděl šlechtického povstalce. Sven Elofsson pravil, že ne. Pro jistotu propíchali vojáci fůru sena dlouhými halapartnami. Nic se tam neozvalo, a vojáci se vzdálili. Gustav Vasa byl však zraněn, a jeho krev začala kapat ven z vozu na štěrkovitou cestu. Byl slyšet klapot kopyt v dálce; znovu se blížil pluk dánských vojáků. Sedlák pohotově seskočil z kozlíku a nožem nařízl nohu nad kopytem svého tahouna. Když dorazili, ptali se vojáci: “Co tady krvácí?” Sven Elofsson ukázal na ránu a odpověděl, že jeho kůň šlápl na špičatý kámen. Dánové se zase vzdálili a Gustaf Vasa byl opět zachráněn.
Po několika dalších pozoruhodných příhodách se náš pověstný hrdina nakonec dostal do Mory, kde při sněmu zkusil přesvědčit shromážděné, že mají s ním povstat proti dánskému králi. Souhlas nenalezl. Aby pak zachránil vlastní kůži, odebral se (na sněžnicích, jak tenkrát bylo zvykem), na norskou hranici. U nějakého přístavu by se snad mohl spasit lodí do Anglie nebo Lübecku. Ovšem v Moře začaly brzy vát “nové větry”. Dozvěděli se totiž o tyranii dánského krále a tzv. “Krvavé lázni” ve Stockholmu (Blodbadet), kdy při korunovaci dánského krále, když byla shromážděna švédská šlechta, došlo ke zradě, a 80 šlechticů přišlo na náměstí o život setnutím hlavy nebo oběšením, včetně otce a švagra G. Vasy.
Tato zpráva přiměla selský lid, aby přijal Vasův návrh o povstání. Poslali dva nejrychlejší “běžkaře”, bratry Engelbrekta a Kettila z Kettilbo, aby šlechtice dostihli a požádali ho, aby se ujal povstání. I doháněli ho právě ve vesnici Berga, 90 kilometrů vzdálené od Mory. Tedy: Vasův běh!
Zbytek je historie
Povstání se povedlo, Dáni byli hozeni do řeky s brněním, a vůbec se vším, co měli. Kristian II. byl sesazen ze švédského trůnu a místo něho nastoupil Gustaf Vasa. Vládl téměř 40 let. O svých mládežnických dobrodružstvích v Dalarně nechal už usedlý král psát kroniku, takzvanou Kroniku Pedera Swarta. Tenhle ”pohádkový” spis přišel na svět asi čtrnáct let po přímých událostech, tedy kolem roku 1535.
Během své dlouhé, tvrdé a často bezohledné vlády byly i proti Gustafu Vasovi pokusy o převrat, především jedno povstání roku 1534, kterému se říká ”Klockupproret” (Povstání zvonu), a které začalo v Dalarně. Jeden z vedoucích této neposlušnosti byl právě zeman Arent Persson z rodu Örnklo, majitel dvoru Ornäs. Za svou účast zaplatil hlavou.
A tady narážíme na něco zajímavého! Když byl takovým zrádcem už v roce 1521, proč ho nenechal novopečený král popravit hned? Nebylo to náhodou spíše tak, že Arent Persson byl Vasovým věrným podpůrcem během původního povstání, ale padl do nemilosti až mnohem později, během “Povstání zvonu”? Nemáme chápat Kroniku Pedera Swarta jako zpětně rekonstruovaný životopis, v němž mohl hlavní hrdina svévolně popisovat své pozdější odpůrce v černých barvách?
V roce 1534 byl Arent Persson, podle krále největším zločincem říše, a ze samé nesmiřitelnosti se stal největším zločincem říše už v roce 1521.
Každopádně se ukázalo, že Kronika Pedera Swarta je největší propagandistický úspěch ve švédských dějinách. I dnes se školáci ve Švédsku učí o hrdinných činech a dobrodružství dobrého krále Gustafa Vasy v Dalarně.
Přesně takový účel ta Kronika určitě měla i původně: Národní soudržnost za dobrým a spravedlivým vladařem!
500 let je už Arent Persson neodpustitelným zrádcem, ačkoli skutečnost byla úplně jiná.
A jako manifestace toho velkolepého propagandistického čísla se pořád ještě ve Švédsku běhá 90 kilometrů na běžkách mezi Bergou a Morou každou první neděli v březnu.
Pro Pozitivní noviny
exkluzivně
Petrus Trottestam
Švédsko, březen 2007
|
