Thajsko nejsou jen masáže

Rubrika: Publicistika – Letem-světem


Znáte to. Někoho potkáte poprvé v životě, a hned máte pocit, že se znáte odjakživa. Tak tomu bylo i při setkání s Jiřím Duškem z Golčova Jeníkova.
Sympatický blonďatý mladík s dlouhými vlasy, se kterým jsem se poznala na společně navštěvovaném kurzu angličtiny. Když během konverzace pronesl, že I was with my wife Zdeňka at Thailand, we were there one month (byl jsem se svou ženou Zdeňkou v Thajsku, byli jsme tam jeden měsíc), zbystřila jsem.
A když mi pak od manželů Duškových přišla pozvánka na pražské promítání a vyprávění o Thajsku, neváhala jsem ani okamžik. To rozhodně musím vidět.


Pořad „Duhový podvečer - putování Thajskem“ se uskutečnil ve čtvrtek 22. února 2007, v příjemném prostředí Ulity, což je Dům dětí a mládeže v Praze 3, v ulici Na Balkáně.
Jirka a Zdeňka tvoří sympatický pár. Oba příjemní, usměvaví – zkrátka pohodáři. Mezi sebou se oslovují Důša a Zdenča - stejně tak, jak je nazývají jejich přátelé.
Tak pojďte dál, usadíme se spolu s ostatními do křesel, budeme popíjet Zdenčin lahodný čaj a necháme se za zvuků příjemné hudby pozvat do této exotické země…
Vypráví většinou Důša, Zdenča ho občas doplní zajímavými postřehy. Na plátně se už objevují první snímky a videosekvence.
Zdenča s Důšou ušetřili něco více peněz, sbalili něco málo věcí a vydali se, jen sami dva, na dobrodružné putování Thajskem.
Termín odjezdu: 11.listopadu 2006. Délka expedice: 35 dní. Cíl cesty: procestovat Thajsko. Cik cak a okruhy. Nespěchat. Rozpočet: mimo letenek nám dohromady bude stačit cca tisíc korun na den.
Jíst budeme jen místní stravu, ubytování vždy někde pod střechou – penzion, hostel, chatka.
Do Thajska letadlem, pak se uvidí - vlak, autobus, trajekty, možná si půjčíme auto, kolo nebo motorku.
Vybaveni objemným, ale kvalitním průvodcem z edice Lonely Planet, si dali před odjezdem pusu pro štěstí – a leť, letadlo, leť. 

                         ………………   Sawát-dii-khráp/khá   (to je thajský pozdrav)   …………………...

Silné zážitky v nich vyvolalo prohlížení buddhistických skvostů v Bangkoku, hlavním městě Thajska. Bangkok je město plné chaosu a extrémů. Nepřehledné dopravě prý výrazně pomohla výstavba trasy nadzemního vlaku a metra, ale v ulicích to není příliš vidět. Auta, pestře pomalované autobusy, motorky, kola. Jezdí se vlevo, v mnoha jízdních pruzích, i mezi nimi. Motorové rikši (tuktuky) vás dovezou na všechna možná i nemožná místa. Cenu je ale třeba domluvit vždy předem. Nejlépe se osvědčilo zapůjčení motorky. To se to drandilo. Inu, odvážnému štěstí přeje…
Kdo chce využít říční dopravy, může si najmout loď-taxík. Větší lodě tu slouží jako městská hromadná doprava. Levné, rychlé a příjemné cestování.
Důša se Zdenčou courali po místních korzech, nakoukli do světoznámé uličky lásky, využili nabízené pouliční thajské masáže. Na veřejných prostorách se však většinou provádí jen masáž částečná – hlavy, krku, nohou a chodidel. Kdo touží po celoplošném masírování, jistě navštíví příjemnější prostředí oficiálních salonů. 

K jídlu se nabízí nepřeberné množství ovoce, zeleniny, rýže, smažených nudlí. Z přísad pak přední místo obsadilo chilli. Buď samotné, nebo v kombinaci s cukrem a strouhanými oříšky. Kdo touží po proteinech, může zvolit z bohaté nabídky ryb, krabů, ale také opražených brouků, kobylek, červů. Červík prý chutnal jako mastná křupka. Ochutnat kobylky a brouky se však naši cestovatelé neodvážili. Ale Jirka vzpomínal, jak si v jedné pouliční vývařovně dal k rýži jakousi tmavou omáčku, ve které plaval brouk. Jirka toho tvora hrdinně pozřel - až pak se Zdenčou po prostudování anglicky psaného jídelníčku usoudili, že tam ten brouček asi nepatřil. No co, zapil to pálenkou z rýže (arakem) a zase bylo dobře.
A další uličky, krámky, všude spousta květin. A taky holubů. Místní obyvatelé je tu často krmí, prý pro štěstí.

Nezapomenutelným zážitkem byla návštěva hadí farmy. Fotky z hadího představení. Odebírání jedu z hadích zubů do mističky. Hypnotizující pohled vztyčeného brejlovce. Zdenča s krajtou kolem krku. A dobrá rada hadího farmáře: „Když potkáte hada, je dobré se zastavit, protože had půjde klidně svou cestou. Pokud ne, je to už váš problém.“

Město Damnoen Saduak, ležící asi 50 km jihozápadně od Bangkoku, je vyhlášeno svými obchody na vodě. Nebo, chcete-li, plovoucími trhy (táláat náam). Otevřené bárky naložené vším možným projíždějí vodními kanály, thajské prodavačky v indigově modrých hábitech a slaměných kloboucích hlasitě vychvalují své zboží, vybrané jídlo vám na loďce rovnou uvaří – hrnce na plynových vařičích jsou obvyklou výbavou.
Na zahradách u domů jsou často vybudované malé chrámečky pro zlé duchy. Domorodci jim tam nosí různé dary a potravu. To aby takový duch (či dušek, Jirko?) byl v chrámku spokojený a nelezl do domu.

Pak jsou tu větší chrámy s různě velkými Buddhy. I k těmto zlaceným a zlatým sochám lidé přinášejí dary. Peníze, květiny, dokonce i role toaletního papíru.
V klášterech jsou vychováváni a vyučováni chlapci. Po určitém období se mohou rozhodnout, zda chtějí z kláštera odejít nebo se stanou mnichy. Mnich má svůj buddhistický svět, víru a meditace, své oranžové roucho a misku na rýži. Jeho bohatství spočívá v duši, v prožívání vnitřního života. Mnichy však můžete potkat i ve městě, a to i s mobilem u ucha nebo sedící v rikše či nakupující v místních obchodech.
Mozaika fotografií ze života lidí. Děvčata ve školních uniformách. Žena, která v širokém úsměvu cení pár zbylých zubů. Děti s čokoládovýma očima.     
Obyvatelé Thajska se usmívají. Pořád se usmívají. Jak je uvedeno v průvodci, Thajci se usmívají bez přestání. I když se jich na něco ptáte. Pokud se však přitom zamračí, máte vyhráno. Znamená to, že přemýšlejí a vy máte naději, že vám pomohou či poradí.

A už se Důša a Zdenča přesunují autobusem asi o 700 km více na jih.
Městečko Krabi s překrásnými ostrůvky v tyrkysovém moři je vítá s otevřenou náručí bělostných pláží, korálových útesů a bohatého života pod vodou. Tak aspoň šnorchl, když už to půjčení potápěčského vybavení je tak drahé, a nakouknout pod hladinu. Hvězdice, krabi, hejna zvláštních ryb i rybiček.
Vzhledem k obrovskému odlivu vozí turisty lodní taxi na nedaleké skalnaté ostrůvky s malými plážemi. Na ostrůvcích jsou umístěny cedule s nápisy, že jste se ocitli v Tsunami-hazard zone. Nechybí ani dobrá rada v angličtině: Turisto, při nebezpečí utíkej co nejrychleji na nejvyšší bod ostrova!
Duškovi jsou zkušenými vodáky, a tak si půjčili kajak. Není sice levnější než pronajaté vodní taxi s řidičem, ale objet pár ostrůvků „na vlastní pádlo“ bude jistě dobrodružnější. Těch přibližně 6 kilometrů tam to ještě šlo. Ale zpáteční cesta v protivětru, se slanou vodou v očích, žhnoucím sluncem nad hlavou a teplotou 38°C ve stínu (a tady stín nebyl) se zdála nekonečnou.
Okouzlující ostrůvky. Kokosové palmy, volně pobíhající drzé opice. Některé stromy ověnčené barevnými stuhami na důkaz uctívání duchů, kteří bydlí uvnitř kmenů či mezi bizarně propletenými kořeny.

Fotografie a video z motýlí farmy. Ráj květin a motýlů. Motýli jsou všude. Sedají na ramena, do vlasů, na kameru. Nádherné exempláře mnoha druhů motýlích krasavců.

A zase větší cestování, tentokrát do středního Thajska. Města Ayutthaya a Sukhothai jsou plné architektonických skvostů. Aby jich viděli co nejvíce, cestují Důša se Zdenčou na kole či na motorce. Chrámy, kláštery, zlato. Buddha ležící, spící, bdící, stojící i sedící. Buddha v jogínských polohách. Všude symbolika. Sloni jako symbol štěstí.
Za městy pláně rýžových políček. Rýžové klasy vypadají jako obilí. S těžkou a málo výdělečnou prací pomáhají lidem vodní buvoli. Sklizeň ruční. A tady modernizace - to je snad křovinořez!

Dál směrem na chudší sever. Po cestě lze spatřit kávovníky, banánovníky, bambusové lesy. Visuté mosty, odvážně napnuté nad stržemi, připomínají scény z dobrodružných filmů.
Chudé chatrče – a tady, u dvou z nich, postavené satelity! 
  V Mae Hong Sonu si Důša a Zdenča užívají projížďku národním parkem (prales, kolem překrásných vodopádů) na slonovi Bubu a nevynechají ani ukázku sloního umění. Sloni jako vozidlo turistů. Sloni jako nakládači bambusových kmenů. Rozesmátý slon se koupe v řece. Od místních obyvatel se dozvídají mnoho zajímavého ze života slonů – třeba to, že když slon oslaví své šedesáté první narozeniny, je puštěn zpět do přírody, aby si užil sloní důchod bez práce, na svobodě.
Jeden ptáčník jim ukazuje své důmyslné ptačí pasti. Odchycené živé úlovky nosí do města před chrám. Tady si je kupují zbožní lidé, kteří ptactvo opět pouští do přírody – to aby svoboda darovaná ptáčeti přinesla štěstí do jejich vlastního života. Je to takový koloběh ptáků v přírodě. Nebo spíše kololet?

Přes thajsko-barmskou celnici se naši poutníci dostávají na místo ethno - turistiky. Zde žije horský kmen „lidí dlouhých krků“, čítající asi 300 stálých obyvatel. Na jednom místě se tak dostáváte do časového prostoru mezi 6. a 21.stoletím. Domorodé ženy zdobí lesklé kroužky (jsou měděné, nebo snad mosazné?) v oblasti kolen a předloktí. Nejvýraznější ozdobou jsou však kruhy kolem krku. Počet kruhů přibývá s věkem ženy. Tíha kruhů, kterých může být i více než 30, způsobí pokles ramen a klíčních kostí - tím dochází k prodloužení krku.
Proč tato zvláštní, bolest způsobující ozdoba? Jedna legenda praví, že tento zvyk vznikl proto, aby se ženám nemohl tygr v džungli zakousnout do krku. Podle dalšího mýtu je nošení kruhů ochranou před muži z ostatních kmenů – odlišně vypadající žena nebude cizím mužem pronásledována.
I malá děvčátka už mají pár kroužků kolem krku. Některé ženy ale tuto tradiční ozdobu už nenosí a jejich krk má přirozenou délku. Fotografie zvědavých dětí. I jejich maminky jsou ještě dětmi. Ženy se věnují tradičním ručním pracím. Muži se před turisty příliš neukazují. Splétají bambusové rohože a vyrábějí klobouky. Kruhy na krku nenosí.
                                  

A znovu kaleidoskop fotografií lidí, Buddhů, věží a chrámů. Pouliční výrobci bubnů. V další vesnici se věnují tradiční výrobě ručně malovaných slunečníků, deštníků a vějířů. Těch barev, těch motivů…Na závěrečné fotce s nápisem the end se usmívá Zdenča s Důšou a za nimi se do objektivu culí obrovský malovaný slunečník.

Program končí, a my se smiřujeme s realitou, že za okny je Praha a mlhavá únorová noc.

Děkujeme, Důšo a Zdenčo, že jsme s vámi mohli procestovat tak zajímavou zem. Že jsme poznali Thajsko jinak, než z běžných cestopisů nebo katalogů cestovních kanceláří. Byli jsme díky vám vtaženi do exotické atmosféry, setkali se s mnoha neobyčejnými lidmi, ve zkratce si prožili báječný měsíc putování. 

                                                            

PS: Když jsem se Důši ptala, kam se chystají příště, jen se pousmál, zasnil a pak řekl:
„Taková Barma, Laos, Kambodža nebo Vietnam, to by bylo něco. Ale nejvíc by nás lákala asi Indie – tak na půl roku…“

Copyright © Jiří Dušek e-mail: dusa.gj@atlas.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 03. 2007.