Vladimír Kulíček: Úvaha o slovech plevelných (v mírně archaickém duchu)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

Plevel a býlí bují, jak známo, v místech nezušlechtěných, na skládkách, lidmi opomenutých místech, nekultivovaných bývalých polích a lukách. Občas se vyskytnou též na obdělávaných místech a plochách, avšak v míře vcelku zanedbatelné, která skýtá možnost v době brzké vše napraviti. Nejinak je tomu v mluvě mateřské, neboť i zde je třeba dbáti s úsilím nemalým na to, aby se nám jazykový plevel nerozmnožil natolik, že by pokryl v míře nebývalé pole zorané.
Každé ráno, pokud školní rok probíhá, mám možnost sledovat shluky adeptů školních, více či méně věku pubescentního, jak opouštějíce přepravu hromadnou, ke školním škamnám chvátají. Však poslouchati hovor jejich neradno. Jaký to rozdíl proti opěvované češtině literární století minulého. Jak četné je nejfrekventovanější slovo: vole, vole! V nejrůznějších variantách a modifikacích se stále znova vrací v průběhu hovoru a nahrazuje nejen oslovení, ale i sdělení, jejichž smysl může neznalci i utajen býti! Však již před časem drahným jsem zaslechnouti musel: „Volové, kam lezete, debilové!“ Zřejmě posun značný ve věku našem doznati muselo slovo „debilové“, když se jím dnes označují dozrávající dítka ke kultivaci školní spěchající. Jak jinak, nezbývá, než, chci-li s dobou jíti, školomety tyto rovněž debily nazývati. Tak se i stalo. Však, pokud se týká oslovení „vole, vole“ dlužno doznati, že nejde o záležitost dočasnou, krátkodobou, módě podléhající. Nejednou možnost jsem měl, strejce i tatíky věku, kdy jim vnukové vlastní svoje vysvědčení maturitní ukazovati mohou, oslovovati se stejně, zejména v krčmách pověsti nevalné. Ale i jinde, na veřejnosti, k audiu obecnému je poskytující. Taková je, dlouhodobá po několik desítek let, životnost oslovení tohoto, vpravdě plevelného.
Spolupracovník můj, ba posléze i přítel, před dobou drahnou snahu měl, oblíbenost výroku toho a příčinu jeho vystopovati. Jistě nepřišel na vše, proto zdržím se posudku, však závěr jeho k pominutí není! Jde o projev nekultivovanosti mysli mdlé, která z lenosti či zájmů zavrženíhodných, výkonů obvyklých nedosáhla, když jak v rodině, tak ve škamnách školních hůl po zádech tančící při projevu lenosti také chyběla. Uplyne jen málo let a pubescent zjišťuje, že myšlení jeho řeči spádu a rychlosti nestačí. Vznikají nemilé pauzy v řeči po dobu, než mozeček zaostalý slova objeví, které v řeči úspěšně následovati mohou. Však jaký objev! Jednoduchý a účinný! Vznikající mezery ve slovech nahraditi lze přiměřeným počtem „volů“, k osobě naslouchajícího směřovaných. Ten, jak doba současná velí, oslovení to již nikoli jako nadávku béře, nýbrž jako přátelskou výzvu k hovoru dalšímu. Přicházejíce z dob již dosti dávno minulých, údiv je nám údělem!
Ne však každé slovo, které za okolností určitých plevelem býti může, možno v případě správného užívání za plevel označiti. Však také ledaskterá rostlinka plevelná se užitečnou jeví, je-li speciálně užita například v oboru lékařském. Běda však, při jejím přemnožení! Tak i mnohá slova při správném užití účelná, možno za plevel považovati při jejich neúměrném přemnožení. Není tomu mnoho let, kdy se takto přemnožilo slovo „smysluplný“. Najednou bylo smysluplné skoro vše, často i to, co příliš smysluplné nebylo. Smysluplností se to přímo hemžilo, zejména v zařízeních, jež doba současná rozhlasem či televizí nazývá. Kde hledat příčinu? Ukázalo se, že v jakémsi nežádoucím nohslednictví spočívá, neb slovo to oblíbeným bylo presidenta republiky, v řadě vystoupení veřejných jeho, zhusta užívané. Tak daleko věc došla, že se stala předmětem sloupků a článků tiskových v duchu satirickém, ač president sám správně a na vhodných místech v pravém slova smyslu slovo to užíval. Na veřejnosti pak přemnoženost slova toho vymizela.
Jeden plevel však vypleješ, nový se rozmnoží. Tu je zajímavé, že z čím výše postaveného místa podnět přichází, tím snadněji se rozbují. Netrvalo dlouhou dobu a v Hovorech z Lán se objevila alespoň dvakrát vazba, že cosi politického „nebylo zas až tak důležité“. A již se valila lavina. Film nebyl „zas až tak“ podnětný, báseň nedosahovala „zas až tak“ vysoké úrovně, naši hokejisté v Naganu nebyli „zas až tak“ důrazní, ekonomie určeného období nebyla „zas až tak“ úspěšná apod. Není snad jediného hosta v televizním vystoupení, který by alespoň jedenkrát nepoužil vazby „zas až tak“ nebo alespoň „až tak“, mnohdy i vícenásobně. Pozadu nezůstávají komentátoři, moderátoři, ba někdy i hlasatelky. A přesto jde o slovní vazbu výrazně plevelnou, což lze dokumentovat tím, že ji lze zcela vynechat, aniž by věta nebo myšlenka jakkoli utrpěla. Přesto se již tento návyk pomalu přežívá, i když někdy je možno si čárky dělati, jak často se vazba „zas až tak“ nebo „až tak“ vyskytne.
Jako bych slyšel ohlasy na moje vyjádření o slovech plevelných. Jistě mnohé z těchto vyjádření mě hnidopichem nazve, oplendou jakýmsi, který z nedostatku starostí vážnějších malichernostmi se zabývá.
Nedomnívám se tak zcela! Vždyť zkušenost praktická nás učí, že na maličkostech stojí svět, a když ty zanedbány nebo opomenuty jsou, stavba velká a obdivuhodná nevznikne, a když cíle nějakého přesto dosaženo jest, krátké trvání pro kvalitu špatnou mívá. Z cihly špatně vypálené, z nedobré hlíny a drolící se ani chlívek pro prase dlouhodobě odolávající nepostavíš, natož pak třeba vilu fortelnou.
Chraňme proto rozkvetlou louku naší mateřštiny, třeba je většinou poseta jednoduchými slovy jako skromnými kvítky. Chraňme ji, aby nám nezarostla pýrem a býlím slov plevelných. 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 02. 2007.