Vladimír Just: Vlasta Burian a sport ...

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

 „Byl to velmi dobrý a mrštný brankář…“ 
   Emil Seifert: Starý trenér vzpomíná


VLASTA BURIAN A SPORT aneb ZROZENÍ KOMIKA Z DUCHA FOTBALU     
   
        
Kdykoli se píše o Vlastovi Burianovi, propírá se věčné téma  Burian a sport. Není divu – sportovní výkony byly vždy Burianovi rovnocenné s výkony jevištními. Vlasta Burian v roce 1931

„Hrál fotbal v nejlepších mužstvech, hraje tenis, jezdí s autem odvážně jako závodník, jezdí na koni a skáče přes překážky… Sport, tělesná námaha, otužilost a dravá chuť k životu spolupůsobí hybnou pákou při tvorbě Burianově na jevišti.“ (E. A. Longen, 1927).

Nebyla to však jen „hybná páka“, byla to i velká komplikace a překážka („průšvih úspěchu“). Obojí šlo jakž takž stíhat na amatérské, nikoli však na vrcholové úrovni. Na obojí –  na herectví i na sport – měl  Burian (nad)přirozený talent takříkajíc od Pánaboha a zhruba do svých pětadvaceti let se nemohl rozhodnout, zda dá přednost profesionální kariéře sportovní nebo herecké. Chytal za ligovou Viktorku i Spartu, vítězil v nejrůznějších cyklistických závodech, hrál na kurtech rovnocenné tenisové zápasy s budoucími špičkami české tenisové reprezentace. A večer co večer vystupoval jako komik na několika pražských scénách zároveň. V obou případech tehdejší poptávka vysoko převyšovala možnosti nabídky.
 
Musíme si uvědomit, že oba tyto obory byly pro Buriana něco jako spásné lano v nouzi nejvyšší. Jákobův žebřík k blaženosti, hozený shůry dosavadní bědné existenci chudého, vychrtlého a zakomplexovaného repetenta z předměstského Žižkova. Jeho románový životopis jej popisuje takto:
„Hubený až k vychrtlosti, ohnutý,,, jako rozměklá svíčka, ohromných uší jako od prádelního hrnce, odstávajících zvědavě a marnotratně, jako by k  hlavě přivěsil dvě plácačky na mouchy… smavých očiček, mžourajících potutelně s vyzývavostí taškáře…“ (Král komiků, 1928).

Velmi pravděpodobně se jeho dětská fyziognomie podobala tomuto autobiografickému popisu z Burianova vlastního románu: 
„Jeho tělesná schránka byla stavěna ledabyle a jaksi nakvap… Masa nebylo vidět, zato však nos musel každému padnout do oka. Byl to prvotřídní klofák, jakoby vypůjčený od vrány nebo havrana…“   (Klub fotbalových panen, 1937)

Když bylo výrostkovi deset let, přivandroval i s rodinou z Liberce, z provinciálního českého menšinového prostředí, obklopeného  mořem němectví, a jen obtížně se etabloval v „dandyovském“ velkoměstském prostředí Prahy. Nevalný prospěch v základní škole, chudoba, outsiderství, posměch spolužáků, chatrnéVlasta Burian v bráně (1933) obecné vzdělání, těžká učednická léta -  to všechno byla pro malého Vlastimila jedna velká katastrofa. Zatímco jiní slavní umělci skrytě i ostentativně čerpají z dětství jako z čiré studánky, k dětství se hlásí a na dětství rádi vzpomínají, Burian – ne nepodobně jako Charlie Chaplin – se po celý život snaží na toto  neradostné období pro jistotu zapomenout nebo si ho dost křečovitě idealizovat. Dětství, toť nepřiznaný jungovský stín jinak slunné osobnosti, toť vše, co nechce hvězda na mediálním výsluní o sobě vědět, slyšet, vidět, reflektovat. A tak jsme svědky toho, jak trauma z dětství se Burian snaží pokud možno vytěsnit, kompenzovat hyperaktivitou dospívajícího a dospělého věku, přebít je okázalým mecenášstvím, bohatstvím, slávou, vypjatým individualismem. Ctižádostí být v jakémkoli oboru prvním. Jedním ze způsobů, jak v sobě zaplašit traumata dětství, byl právě sport.
 
INDIVIDUUM VERSUS KOLEKTIV

Burian miloval fotbal stejně (ne-li více) než divadlo, fotbalem žil jako hráč i divák, vyhrála-li „jeho“ Sparta ligu, byl schopen hostit celou jedenáctku i s náhodnými fanoušky. Prohrála-li, večer představení nestálo za nic. Bývalým fotbalistům pomáhal i jako zaměstnavatel, jak to jen trochu šlo, zaměstnával je ve svém divadle. Vlasta Burian jako sudí
Když sám skončil s pravidelnou aktivní  činností ve Spartě, pořídil si ve třicátých letech vlastní fotbalovou jedenáctku a hrával s ní úspěšně – málem jako starý Klapzuba - exhibiční zápasy s profesionálními ligovými týmy. Je vlastně paradoxní, že si tento „individualista“ od dětství  tolik oblíbil právě fotbal - nejlidovější kolektivní sport. Z hlediska možností žižkovského výrostka to bylo jistě přirozené, ne tak ale z hlediska jeho povahy: Burian vždy odevšad individualisticky trčel, vyčníval, upoutával chtěnou i nechtěnou pozornost. Nebylo myslitelné, aby se – na jevišti, před filmovou kamerou nebo na hřišti – disciplinovaně podvoloval jakékoli kolektivní týmové spolupráci.
Burian byl obdařen mnoha talenty, ale schopnost přizpůsobit se kolektivu mu nebyla dána. A tak ve chvíli, kdy kolektivistické tendence na jevišti, ve filmu i ve společnosti zvítězily a byly oficiálně prohlášeny za jediné možné, a kdy se jakákoli soukromá iniciativa jednotlivce v kultuře i v podnikání jevila náhle jako trestný čin (což se v masovém měřítku dělo už po roce 1945, o to více pak po únoru 1948: Divadlo, které mu komunisté už v květnu 1945 ukradli, přejmenovali jistě ne náhodou na Divadlo kolektivní tvorby), v té chvíli bylo jen otázkou času, kdy se z bývalé hvězdy první velikosti stane opět outsider. A tak někdejší nejúspěšnější pražský divadelní podnikatel a Král komiků skončil v poslední dekádě svého života tam, kde v prvním desetiletí své umělecké dráhy začínal – na periferii…
Měl-li tedy Burian v nejpopulárnější kolektivní hře nalézt sám pro sebe uplatnění, mohl stát jedině v brance. Tam, kde si „velí sám“, tam jedině mohl předvést co umí. A uměl toho hodně: byl vysoký, mrštný, měl dlouhé ruce, bystrý postřeh a odhad situace - vlastnosti, které denně uplatňoval i na jevišti. Byla ho plná branka - opět přesně  totéž platilo i o jevišti.   
             
ČESKÁ ULIČKA HUMORU

Z fotbalových žižkovských plácků se Burian propracoval nejprve do malého klubu Saturn Žižkov, odkud přestoupil do žižkovského Slavoje. A zde na sebe svými výkony v brance už upozornil funkcionáře slavnějších klubů – Unionu a Viktorie Žižkov.
Za Viktorku chytal řadu měsíců tak úspěšně, že se propracoval do ligového kádru slavné A. C. Sparty.Průkazka Vlasty Buriana
Vlasta Burian v akciV brance Sparty pak chytal těsně před válkou, během války a řidčeji i po válce. Už ve Viktorce,  zejména však ve Spartě, propukaly kolize s jeho hereckou dráhou. Nadějná fotbalová dráha se protla už s jeho prvním angažmá ve vinohradské Pištěkárně, nehledě na dráhu čím dál tím žádanějšího kabaretního komika: Došlo-li k prodloužení zápasu, Burian nestíhal představení například v Rokoku (zde byl angažován od sezóny 1915/1916 ) aj.
Svrchu citovaný Emil Seifert vzpomíná, že se často stávalo,  že právě v nejlepším, když probíhala závěrečná čtvrthodinka soupeřova náporu a „vyrovnání náskoku Viktorky Žižkov viselo jen na vlásku“, křikl Vlasta zoufale z branky na Seiferta: „Emile, já už musím jít“. A hodil bekovi svůj svetr i nákolenky, Seifert spěchal do branky a Vlastík do divadla.“ (50x Vlasta Burian, 1993). Není tedy divu, že se brzy stal Burianovou životní potřebou namísto fotbalu tenis. Jeho dopolední hraní mohl lépe než podvečerní fotbalové zápasy sladit s každodenním hraním divadla.

Fotbal má však i tak nehynoucí zásluhu o samotný zrod Burianovy komiky. Její počátek jsem kdysi označil jako „zrod divadla z ducha sportu“ a dnes bych zpřesnil: „Zrod divadla z ducha fotbalu“.
Zde se totiž i u nenapravitelného individualisty kolektivní duch fotbalu přece jen zúročil. Historicky prvním publikem Burianových hereckých kreací byli totiž jeho fotbaloví spoluhráči a funkcionáři žižkovských klubů, respektive Sparty. Ti, kterým už před rokem 1910 na improvizovaných klubových večírcích po odehraném utkání začínal předvádět nejrůznější parodická a imitační čísla, která si vesměs sám vymýšlel.

František Plánička s Vlastou BurianemSport se stal nejen přirozenou kulisou a dopingem Burianova života, ale i častým tématem jeho kreací (Box, Řecko-římský zápas se židlí aj.). Nekritickou, až fanatickou láskou k fotbalu – rozpuštěnou do řady rádoby „poláčkovských“ či „bassovských“ figur – je naplněn i Burianův naivní román Klub fotbalových panen (pod názvem Mecenáš z Chicaga vycházel nejprve časopisecky v Ahoji na neděli, 1935).  A konečně: Stárnoucího fotbalového brankáře si Burian ve svém divadle s velkým úspěchem více než 150x zahrál dokonce i v době, kdy již ve skutečné brance nestál –  ve hře Navoněná princezna, plné riskantních satirických narážek zdaleka nejen na fotbalové poměry („dvojrole“ Oficiál Červíček / Brankář Pírko, 1938, hráno do konce března 1939).
 
Suma sumárum: Fotbal, spoluhráči a návštěvníci legendárních žižkovských a letenských kantýn (v té sparťanské vévodila od pivní pípy paní Pešková, matka populárního fotbalisty Kádi-Peška)  byli  prvními a nejdůležitějšími sudičkami jeho komiky. Rytmus smíchu – stejně jako pěší rytmus „české uličky“ - tu udávala pípa. Vše, co Burian svým rozjařeným sportovním přátelům dával k lepšímu, nikoli náhodou kořenilo (jako ostatně celé jeho umění) v neoficiální atmosféře plebejské hospodské pospolitosti. V uvolněné smíchové atmosféře „karnevalového“ přístolního slova, jež se odtud vydalo na špacír do světa nejen Burianem, ale v téže době i Haškem a později třeba Hrabalem. 
                         
fotografie © ze soukromé sbírky sběratele a kabaretního historika Jaromíra Farníka
(otištěno v knize O.Suchého a J.Farníka: ALBUM VLASTY BURIANA, nakladatelství Ametyst, Praha 2004).

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 06. 2006.