Tento rozhovor s Miroslavem Ondříčkem byl publikován v měsíčníku o světě a cestování TERNO revue číslo  3/1992, který už dnes bohužel nevychází. Vzpomínkám Miroslava Ondříčka ale čas nijak neublížil, a proto si myslím, že mají na stránkách POZITIVNÍCH NOVIN své místo.  J. D.

Posledním filmem A League of Their Own (Jejich liga), který natočil v roce 1991, dovršil československý kameraman Miroslav Ondříček úctyhodný počet šestnácti filmů americké provenience. To se podaří i málokterému z kameramanů amerických.
Kromě filmů, které natočil s Milošem Formanem (mj. Hair, Amadeus, Valmont), spolupracuje i s jinými americkými režiséry. Prakticky více než deset let tráví v každém roce několik pracovních měsíců v USA. Zajímalo mě, jak po vyčerpávající práci, která obnáší nejednou i 18 hodin denního nasazení, tráví svůj volný čas, dovolenou.

 

"Někdy je natáčení opravdu nesmírně náročné. Třeba poslední film jsme točili v Indianě při teplotách přesahujících čtyřicetistupňová vedra a v podstatě při stoprocentní vlhkosti. Takže nejlepší dovolenou je pro mě ten čas bezprostředně po dokončení filmu. Tak čtyři dny jenom spím, protože jsem opravdu ztahaný. Pár dní potom věnuji přátelům, podívám se na místa, která jsem během natáčení vidět nestihl, zajdu si do místních restaurací, kde se rád dobře najím. Potom se přemístím do Prahy a pokud možno odjíždím na chatu, kde se cítím nejlépe."
Jan Drocár

•  A dovolená v klasickém slova smyslu?
 

"Díky své paní, která miluje slunce, jsem prožil několik do­volených u moře, na písku. A je to pro mne tak trochu úděl. Ne, že bych neměl rád moře, ale já neumím mít dovolenou. Neumím jen tak ležet na slunci. Lidé si myslí, že když netočím, tak nic nedělám, ale já nevydržím v klidu. Ted' například jako viceprezident Radia Vox se věnuji této práci, jsem také prezidentem Alfafilmu. Takže práce mám dost i když netočím.
Když byl syn David menší, tak to bylo fajn, jezdili jsme celá rodina pohromadě k moři. Ale já jsem tyto dovolené téměř vždy odmarodil. Dovolené v Bulharsku, Jugoslávii nebo vůbec na jihu jsem pravidelně odnesl bud' spálením, nebo zažívacími potížemi, pásovými opary a podobnými příjemnými věcičkami."

•  Prožil jste nějakou dovolenou, o které by se dalo říci, že se na ni nezapomíná?
 

"Mám takovou, ale v nega­tivním slova smyslu. Asi máme na dovolené zvláštní pech. Po dokončení práce na filmu Awakenings jsme odjeli s mou že­nou Evou na týdenní dovolenou na Havaj. Dostali jsme všelijaká skvělá doporučení, že právě tento čas je pro Havaj nejideálnější. A teď' si představte, že jak jsme přiletěli na ostrov Maui, tak sedm dní a sedm nocí nepřetržitě pršelo. Přesně celý náš pobyt. Místní lidé nám říkali, že takový déšť nepamatují. Je pravda, že na Havaji prší denně, ale maximálně hodinu, nikdy víc. Jinak prý svítí sluníčko, protože mraky se zarazí o místní sopky. Nemohu potvrdit, slunce jsem neviděl. Takže po tomto nepřetržitém lijáku nevím, kam jet na příští dovolenou."

•  Jak jste strávili oněch sedm deštivých dnů?

"Mělo to i své klady. Nespálil jsem se a přečetl sedm knih. Jinak jsme celý den přemýšleli, kam půjdeme na večeři. Mám rád hospody kdekoliv na světě, rád jím jídla typická pro tu kterou zemi. I na našem ostrově jsme si našli malou restauraci, kde jsme potom do sebe soukali především nejrůznější mořské příšery, pochutnali si na prasátku pečeném v banánovém listí . . .
Zajímavé bylo setkání s majitelkou místního obchůdku s bundami. Kupoval jsem si tam jednu, chvíli jsme konverzovali a když vyšlo najevo, že jsme z Československa, tak se té paní rozzářil obličej. Zvala nás dál a přiznala se nám ke svému největšímu koníčku. Sbírala Muchovy obrazy a některé nám i ukázala. Tak si představte, na konci světa potkáte člověka, který sbírá Muchu.
Měli jsme tam ještě jeden zážitek, který se mi vryl do paměti. Zajímal mě spíše profesionálně jako viceprezidenta Radia Vox. Na našem ostrůvku byla rozhlasová stanice. Byla nádherná v tom, že sídlila v koruně mohutného stromu, kolem kterého se šlo do hospody. A reportér seděl v koruně a komentoval, co viděl, popisoval běžný život na ostrově. Takže každý, kdo pro šel kolem stromu a zvedl hlavu, viděl, co se v tu chvilku děje v redakci místního rozhlasu. A reportér měl zase absolutní přehled, co se děje na jediné hlavní třídě ostrova, naproti které jeho redakce sídlila. Asi to opravdu byla dovolená, na kterou se nezapomíná.

foto © archív manželů Ondříčkových