MUDr. Helena Procházková: Babička

Rubrika: Literatura – Pohlazení

V letních měsících bývají dny, kdy je v kanceláři volněji. Marie s kolegyněmi si tedy může mírně protáhnout polední pauzu a pokračovat v hovoru déle, než jen pár minut, stačících tak na rychlé shltnutí jednoduchého oběda.

Anička měla teď mnoho hezkých zážitků z rodinné dovolené, která byla příjemnější tím, že byla poprvé s vnoučkem. S tím nejkrásnějším, jak bývá pro každou babičku ten její milovaný drobeček. Taky byla na schůzce se spolužáky ze základní školy v mlýnu, který si pro rodinnou rekreaci zrekonstruoval dříve zlobivý, ale zručný, spolužák Karel.
„Krásně to připravil, i fotky ze školy a z výletu naskenoval a promítal je na plátno Ještě že jsem měla sebou fotku třídy, některé holky jsem nemohla poznat.“ začíná své vyprávěni Anička.
„To vám bylo zajímavé, já jsem si chvíli připadala divně. Jedna z holek měla s sebou manžela – no, nevím proč, asi se chtěla pochlubit s panem inženýrem, nebo … nevím. On vyprávěl něco, nějaký příběh, mně to připadalo naprosto nezajímavé, bez pointy, bez významu. A Jana na něj koukala jak do svatého obrázku, jako by povídal tu nejúžasnější věc na světě,“ rozpovídala se.

Petra zatím nalila Marii i Aničce kávu a mléko.
„Ony každá vyváří každý den teplé večeře, já jsem si připadala tak nějak … jako bych byla z jiného světa. Když se mě Marta ptala, co vařím k večeři, já na to, že salát a chleba. Gusta má teplý oběd v práci, a tak co ještě vyvářet k večeři? Vypadaly, jako by si myslely, že ho šidím.“
„No a když se ptaly, co teda peču – a já že nepeču, že peče maminka, já tak v létě bublaninu, anebo v zimě bábovku - to už jim bylo úplně divné. Jako ”vzorné manželky“ to nějak nemohly pochopit. Vždyť, zaplaťpánbu, že se maminka drží, je jí osmdesát a je schopná se postarat. Uvaří si a ráda peče, tak je to jen dobře. V kuchyni pak ráda uklidím, když něco kolem rozsype.“ pousmála se Anička.

Marie i Petra ji chápaly, každá po svém. Petřini rodiče jsou ještě schopní, a Mariini se takového věku nedožili. Obě s pochopením Aničce přitakávají a přejí jí, že se o maminku může starat.
A pak probírají zážitky ze srazů spolužáků. Petra má zkušenosti se sháněním kamarádů pomocí internetu, Marie se se svými „věčně stejnými“ schází každý měsíc už několik let, a vždycky si mají co říct i po 35 letech od maturity. Vždycky se těší na své další „první pondělí“. Všechny jakoby omládnou, když vzpomínají.

„Jo, ale to bylo... Než jsem odjela, měl tam Gusta kližku, že udělá guláš“, pokračovala Anička. „Já přijela domů a ptám se, jak se mu povedl, on že ho zatím maminka uvařila, než se k tomu dostal.“
V očích má malé ohníčky, když si vzpomene, jak se manžel doma domlouval s babičkou. „No, byl tam – jen jsem ho dochutila a dovařila, … a maminka, trochu s skoro dětským vzdorem, povídá, že nebude, že by ho stejně neukousala“ usmívá se Anička.
Při vyprávění ani nepozoruje, že káva pomalu chladne.
„… a když pak přijdu na zahradu, koukám, moje kytičky jsou uschlé. Maminka je vždycky zalévá, tak se jí ptám, jestli nezapomněla zalít kytky, a ona povídá zas trucovitě že -„svoje jsem si zalila“. Je jako malé dítě. Já jsem pořád doma, a když se na pár dnů utrhnu, moc se jí to nelíbí – asi mě chtěla nějak potrestat, no, ti starouškové jsou někdy jako malé děti.“ povídá Anička s trpělivým úsměvem. Je vidět, že pomoc mamince bere jako samozřejmost. Marie ji s obdivem poslouchá. Z Aniččina pohledu je vidět láska.
„Maminka má teď období malého vzdoru …, a že nebude zítra doma obědvat, protože pojede k Magdě, ale nezůstane u ní déle „protože přece víš, že Magda chodí do práce“, … a „přece víš, že to neukousám, tak proč to vaříš“…, to je teď náš domácí dohovor. Ale jsem ráda, že jí to celkem myslí a že je tak celkově dobrá. S farností jezdí na zájezdy na pouť, k Magdě jede. Přeju jí to. “ S úsměvem líčí Anička.
Marie se usmívá a přeje Aničce, že může mamince posloužit. Sama už dlouho na své rodiče jen vzpomíná….

OHLASY

Co jsme to za lidi?
 
Važ si starce i tehdy, kdyby ze stařecké slabosti pozapomněl svých vědomostí. TALMUD
 
Na letošní dovolené nám majitel cestovní kanceláře, který byl delší dobu v Indii, vyprávěl při jedné ze svých přednášek, tuto příhodu:
Spolu s učitelkou z Prahy uspořádali pro indické děti besedu o Praze. Děti chtěly slyšet nějakou typicky českou pohádku. Co takhle Červenou Karkulku?
„Žila byla jedna babička sama v hlubokém lese...“, spustila paní učitelka.
“Ale my nechceme smutnou pohádku, přerušily ji indické děti. „Co jste to za lidi, že necháte svoji babičku samotnou v lese? U nás babičky žijí s námi a my se o ně staráme...!“
Nevím, co následovalo dál tam v Indii.  Zato vím, co následovalo po besedě.
Naše skupina se ihned rozdělila na dva tábory. Nejvíce bylo slyšet:
“To je těžká věc, starat se dneska o rodiče. Byty jsou malé, ženy musí chodit do práce, aby pomohly uživit rodinu...“
Náš známý spolu s manželkou a sedmi nedospělými dětmi, se stará o svou maminku, stiženou mrtvicí. Dojetí z křesťanského postoje celé rodiny však kazí fakt, že manželka, která opustila zaměstnání, aby se mohla o nemohoucí starat, dostává od státu příspěvek 5 tisíc Kč, zatímco  ústavní péče o jednoho člověka, stojí měsíčně náš stát, tudíž nás, daňové poplatníky, víc než jednou tolik. Je dost případů, že pro pacientův důchod si do ústavu LDN pravidelně jezdí děti (a mají na něj ze zákona právo),  které se o rodiče nemohli nebo nechtěli starat. Důchod je pro ně často jediným cílem návštěvy pacienta...
Člověk si tak říká, kolik že ještě bude muset uběhnout vody, aby nejen naši zákonodárci, ale i většina z nás zmoudřela natolik, abychom, přestože se jedná o jinou kulturu, dosáhli alespoň úrovně myšlení indických dětí ...

Libuše Čiháková, l.cihakova@quick.cz, 8.10.2006

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 10. 2006.