Jak se rodí kniha

Rubrika: Publicistika

 

Mé psaní provokuje obava, že není daleko doba, kdy přestaneme spolu a mezi sebou komunikovat, kdy přestaneme vnímat jak krásu přírody, tak třeba bolest druhého, kdy ztratíme schopnost vidět a cítit, schopnost dokázat se soustředit na krásu slova, hudby, nebo krásu duševní. Že sice budeme stále bohatší, ale méně šťastní, méně soudržní, že v nás bude stále méně lásky a citu. Myslím, že tohle je naše největší nebezpečí. Největší, protože sídlí přímo v nás. To nebezpečí se myslím jmenuje duševní chudoba. Závist a nenávist.  B.K.
 
JAK SE RODÍ KNIHA jde o to, mít tolik drzosti a napsat první větu, pak už se to prý páře samo! Na tuhle chvíli, až se to začne ze mne párat, pořád ještě čekám, ale co není, může být.
Nezapomenu, jak mě kdysi dávno jedno německé nakladatelství vypoklonkovalo slovy: „Pište o zahrádkářích nebo třeba o papoušcích!“
Však já vám ještě ukážu, pomyslela jsem si, a krátce na to se moje humorná prvotina s vážným podtextem, „Deník Leošky K.“, stala bestsellerem. Dokonce je i po dvaceti letech asi pořád tak nějak „in“, jak se teď říká, protože v prosinci t.r. bude mít premiéru i na divadelních prknech. Nebudou to právě prkna, která znamenají svět, protože se dramatického zpracování ujalo poměrně nové a málo známé pražské Divadlo U Valšů v Praze 1 na rohu Betlemské ul. a ul.K.Světlé, ale přece jen, prkna jsou prkna!
 VLTAVĚNKA snadno získá srdce čtenářů, kniha se totiž objevila mezi nejprodávanějšími tituly, a během prvních několika měsíců byla prakticky rozebraná. Nyní se - po pouhých dvou letech - ke svým čtenářům, ve 2. rozšířeném vydání, vrací. 

Mám vám, vážení čtenáři, prozradit, jak se rodí kniha? Těžko! A vůbec to není legrace, když vám řeknou: „Tak, milý autore, a teď nám o tom svém slavném díle něco řekni! A ne, aby ses styděl, koukej to pořádně vychválit, ať to chytne! Koneckonců bude to už 2. vydání, tak jsme přece na tebe nevsadili jen tak pro nic za nic!“
Bohumil Hrabal kdysi napsal, že
Po období vážnějších prací, povídek a novel, jsem se vrátila ke tragikomedii. Groteskní, nebo spíš tragikomické, příběhy svérázné Vltavěnky se staly základem ke stejnojmennému románu.
Už první vydání nasvědčovalo, že si Václav Židek. Každá fotografie, každá sebedrobnější vzpomínka, byla důležitá; z původně fiktivního románu se pomalu stávala próza téměř realistická.
Na začátku vyprávění stálo jen pár pamětníků a lidí od Vltavy. Vystopovat minulost Vltavěnky z její chatky na Ždáni nazpět, až po její dětství, mi od začátku obětavě pomáhal znalec nad jiné povolaný, sportovec a dálkový plavec, kamarád
VLTAVĚNKA, Příběh Krásné Heleny od Svatojánských proudů,  patří do oblasti memoárové literatury.

Jedna část sleduje Vltavěnčino dětství v rodině účetního rady Fediova v Praze na Žižkově, je plná úsměvných příběhů autoritativního a zároveň hypochondrického otce - despoty a škudlila, který odstůně výdej každého šestáku. Současně zachycuje celou řadu zajímavostí Prahy 30.let, historii starých žižkovských domů a ulic, ve kterých všestranně nadaná, ale duševně poněkud nezralá Hela vyrůstala.
Druhá časová rovina patří už cele Vltavěnce ze Ždáně. Pravé jméno se léty dávno vytratilo, zbyla jen povltavská otužilkyně a podivínka, téměř legendární „bába od Vltavy“.
  Můj otec s velkým O, přišel z nejhlubšího nitra mojí osobnosti coby naléhavá nutnost, jako něco, co se nedalo oslyšet. Nese podtitul Několik měsíců v životě autora a jeho hrdinů, a jeho protagonisty jsou opět skutečné osoby, především autor a jeho otec, Hela neboli Vltavěnka a její otec Fediov. Nadace Františka Langera, kde „Můj Otec s velkým O“, (tehdy pod názvem Sedm dnů), obdržel cenu a doporučení k vydání. V lektorských posudcích byl vřele doporučen každému, kdo má rád dokumentární a memoárovou literaturu, a zároveň se nechce ochudit o všechny atributy krásné prózy...

Když jsem dopsala tento I.díl, náhle jsem si uvědomila další souvislosti, třeba jak si jsou otcové a dcery často podobní, a to nezávisle na tom, že se narodili v jinou dobu a jiné generaci!
Námět pro II.díl Vltavěnky,
Přísně vzato, jde o román v románu, tedy velice oblíbený žánr, jehož čtenáři mají, mimo jiné, možnost nahlédnout, jak a proč román vznikal, a dovědět se něco o pochybnostech a otázkách autora, které jeho práci provázely.
Že tyhle pochybnosti existovaly, to napovídá i skutečnost, že dřív, než jsem se rozhodla nabídnout práci nějakému nakladatelství, zaslala jsem ji do soutěže
Nezbývá mi, než věřit, že čtenáři pochopí přímost a upřímnost mé výpovědi. Vedlo mě k ní přání podělit se o zážitky, které rozhodně nebyly jen lehké a veselé, a předat své zkušenosti ze soužití s člověkem, který se octl na konci sil a na konci života, dál. Mám za to, že toto sdělení může být přínosem především v dnešní, ke stáří velice necitlivé a sobecké době. Víc než jindy mě zaměstnávala otázka, nakolik může autor působit na své čtenáře a nakolik je za svůj text, za svoje hrdiny a jejich činy, odehrávající se na této rovině, vlastně odpovědný.
 
Miroslav Horníček řekl, že   knihy jsou spodní vody, zušlechťují nás. Který autor by si nepřál patřit k těm spodním vodám! Přispět ke zkvalitnění našeho života i nás samých.
„Vltavěnku“ jsem psala s obrovskou tvůrčí radostí a pevně věřím, že se tenhle pocit přenese i na čtenáře.

Dovolte mi, vážení přátelé, abych Vás všechny co nejsrdečněji pozvala na autogramiádu a křest 2.vydání svojí nové „VLTAVĚNKY“, knížky mně osobně obzvlášť milé.

Autogramiáda
Blanky Kubešové
proběhla
v pátek 27. října 2006 v 17 hodin
 
v Paláci knih LUXOR, Václavské nám. 41, Praha 1
  
Autorka představila 2.vydání svého nejúspěšnějšího románu
 
VLTAVĚNKA

 I. Příběh Krásné Heleny od Svatojánských proudů - román
 II. Můj Otec s velkým O  - studie k románu
 
Dílo pokřtil  vydavatel Pozitivních novin Pavel Loužecký.
K poslechu zahrála a zazpívala Jana Vebrová.
Ukázky z knihy přečetli Simona Stašová a Jan Kačer.
 
Nakladatelství  EROIKA                      Palác knih  LUXOR  

Článek ze křtu knihy:  Alena Heinová:  … a všechny stíny klidně míjí

foto © Jiří Pavlík ml.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 10. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.