Takových pět kilometrů východně od Kołobrzegu, hned za dunami pláží Baltského moře, leží malá obec Grzybowo. Uprostřed rašelinišť, podmoklých luk a polí dřímá a čeká na dva měsíce tepla, na chvíle své slávy, kdy nabobtná do nestvůrných rozměrů velkoměsta. To hřímá v noci hudbou z reproduktorů, to zapáchá a voní ze stánků se smaženými rybami, to huláká u piva, opaluje se na slunci, ječí ve studené vodě, poskakuje v písku s míčem a buduje hrady a zámky.
Když přijde září, ať slunečné nebo deštivé, na pláži zůstanou jen školní výlety, pár invalidů z ozdravoven, či sportovních nadšenců jako jsme my. Až teď, kdy hříšníci v plavkách odjedou, se sem tam objeví postava v dlouhých černých šatech. Jsou to ženy s pevnými kotníky a svalnatými lýtky venkovanek, se sandály a punčochami v rukou. Čvachtají se ve vlnkách, vyhrnují si rukávy svých pánských košil, nechávají slunce sežehnout kůži na pažích až po lokty. Kůže na širokých, slovanských tvářích se jim loupe. Pochodují rázně, odměřují kilometr za kilometrem, někdy se shluknou a házejí si balonem. Posedávají v kroužku, jedí krajíce namazané sádlem, vybírají si písek mezi prsty u nohou a nedbají na zvědavé pohledy kolemjdoucích. 
Jen jedna se od nich pravidelně odpojuje. Ve svých „kristuskách“ a punčochách se drží dále od vody, usedá na bílých, mořem vyplavených kládách, hlavu si chrání pod širokým slunečníkem. Na tváři má nikdy nemizící úsměv blaženosti a v rukou modlitební knížečku. V levé dlani jí ustavičně klouzají korálky růžence. Podezřívám ji, že to ona je tou každodenní, neúnavnou autorkou celkem jednoduchého textu. „Bóg jest miłością” – Bůh je láska, píše slunečníkem do písku metrovými písmeny. A pak, o kousek dál, k tomu kreslí dvoumetrový květ slunečnice, se smajlíkem uprostřed. Vždy na stejném místě, nedaleko rozstříleného bunkru z druhé světové války. Nikdy jsem ji při té práci nezastal. Musí to dělat hodně brzy, a až potom se vrací do svého kláštera Stella Maris – Hvězda moře, k ranním modlitbám a snídani. Když jsem tamtudy posledně procházel, bylo to vyznání její víry malinko poškozené, jedna silnější vlna dosáhla až sem, ulízla ocásek písmenu „ą“, a spodní část písmenu „g“. Šel jsem dál, a než jsem se vrátil, čísi pes vyhrabal uprostřed písmene „ó“ díru, písek nasypal na čárku. Zbytek rozšlapali kluci, fotbalový potěr v trenýrkách.
Večer se zvedl vítr, a s ním se rozbouřilo moře. Vlny praly písek, odnášely vše, co jsme tam po sobě zanechali, vznikaly zátočiny a jezírka. Nedaleko Kołobrzegu, tam, kde je pláž přeťatá vejpůl balvany, moře zase jednou vyhodilo tuny barevného štěrku, kamínků přesně přebraných, ne více než třícentimetrových, a západně zase statisíce kamenů velkých jako pěst. Výš na pláži, kam vlny nedosáhly, hnal vítr před sebou suchý písek a vytvářel řady závějí. Večer jsem dostal esemesku, že to, co čekáme, bude vnučka. V rádiu hlásili, že Severní Korea provedla svůj první jaderný výbuch. Ráno jsem opustil ženušku v teplé posteli a vyběhl jsem k moři. Bylo klidné a vlažné. První paprsky slunce se prodíraly korunami borovic a dopadaly na hladinu. Na písečné pláni, ve stínech a mlze, nedaleko rozstřílených bunkrů, se hrbila černá postavička. Lehl jsem si na záda a sledoval let divokých hus na jih. Jen jedna vypadla z řady a já ji očima hypnotizoval tak dlouho, až své místo zase našla. Vlnka mi šplouchla přes tvář a já se napil. Ale jen trochu. foto © Petra Tomisová
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 09. 2006.
