- Smlouva
-
- Jen co se vydýchal, jen co ztišil rozbušelé srdce a vykašlal úzkost, pokračoval v cestě. Na konci doubravy sešel na útlou pěšinu lemovanou škarpou, zanesenou ornicí, a blížil se do rozsedliny, v níž se červenaly střechy chalup. Na prstech jedné ruky by je spočítal. Všechno bylo tak, jak mu psali v dopise.
- Tlivý pach lesa se za ním táhnul ještě drahnou chvíli, dotěrní komáři štípali a vlaštovky odstřihovaly křídly dusný, nehybný vzduch sotva centimetry nad pažitem.
- Poznal ji hned (jak mu psali v dopise) - vpředu olemovanou minarety cypřišů, jinak přikrčenou mezi prastarými jabloněmi, jejichž scvrklá, už na větvích hnijící jablka trčela ze skvrnitého listoví. Chalupa měla dva komíny, a tedy opravdu dva půlbyty (jak psali...), a když ji obešel kolem dokola, podivil se: třebaže mezi dvěma svahy, zdivo stavení je nezvlhlé a ani na dřevěné schody do verandy dosud nedosáhla houba či hniloba. (To činžovní dům v Poříčí, kolem něhož se táhnou šňůry aut od časného rána do setmění, je prosáklý vlhkem do výše patra a větrat byt, nechceš-li inhalovat jedy, můžeš leda v noci. Kdo by chtěl v tom hnusu umřít?)
 - „Dobrý den!“ zavolal do verandy. „Dobrý den, paní Vokáčová. Dobrý den, pane Vokáč.“
- Přestože bylo odemčeno, zevnitř nikdo nevycházel a nikdo ani neodpověděl. „Jste doma, Vokáčovi?“
- Napadlo ho, jestli je třeba nepolekal vojenským cvilinkem, do kterého se nevlékl na nepohodlnou cestu. Ale když mu napsali... Ze schodů bylo vidět na půlnáves a řekl si, že bude nejlíp poptat se tam. Když mají odemčeno, nemohou být daleko. Všichni se tady znají - možná příbuzní každý s každým.
- Nešlo se mu dobře. Šest infarktů se už zas připomínalo úzkostnou neurózou: vždyť cesta byla plná výmolů a nohy se bořily do písku naplaveného dešti. Ale z půlnávsi sem někdo mířil, zastavil se tedy, zaclonil oči a zkoumal rukatou postavičku, která se šourala jemu vstříc. To bude, Vokáčová, napadlo ho - a nemýlil se.
- „Že jste to vy? Že jste pan Škampa?“ promluvila vřískavě jako by se bála, že ji neuslyší. „Pojízdná měla dneska zpoždění a jestli jste volal, táta je hluchej jako poleno. Ale jinak se drží, ještě naseká dříví.“ - -
- ... Jakoby dřevěná tvář starce ho magicky přitahovala. Vokáč si to vysvětlil po svém: „To víte, byl tu před váma jeden a lhal, ani poledne nedržel. Vám to prodáme, ale dožijeme tady. Chceme na to smlouvu... Vy budete mít tamtu půlku... Nemyslete si, že zubatá je za dveřma - fotr umřel v pětadevadesáti a mně je teprv osmdesát šest.“ (Mně padesát osm, pomyslel si potom Škampa.)
- „Tady je ten znaleckej odhad. Všechno ve vší slušnosti. Nate - já na to už nevidím,“ řekla Vokáčová a Vokáč přidal: „Ale jinak se máma drží, ještě chodí na klest.“
- „Přečtu si to až v posteli,“ slíbil, a když ho odvedli do „jeho“ poloviny, nečetl nic. Sedl si k oknu a pil očima z hvozdu naproti, ze sivého nebe, které tu a tam zaslzelo, ze zpola sesuté kůlničky v koutě zahrady, z vyřezávané almary v rohu nového domova. To je to pravé! Tady to bude, tady dožiju, tady umřu jako člověk, snadno se rozhodl.
- Velmi, velmi spokojen, že dosáhl svého a našel, co hledal, nadechl se jako k výskoku: Žít je neskutečně krásné.
(z cyklu Oblázky u brodu) |
