| Petra Nachtmanová | MAŘENKA A SCHODIŠTĚ | | 
| - Člověku se to tak někdy o deštivém dni přihodí. Chodí mezi zamračenými lidmi, usmívá se, krade jim vyhaslé tváře a místo nich jim na obličej nasazuje panáčkující lasičky a při tom, jak ještě rozmotává kolemjdoucí pomatené nohy, si ty svoje nevědomky zaplete do pomlázky.
- Pomlázka je sice dobrá věc, pár šlehnutí zakroucenými proutky a jak se krev rozproudí. Energie pak vydrží na celý rok. Jenže, kdo kdy viděl pomlázku vystupovat do schodů?
- Nikdo! A proto dnešní cesta vzhůru nevypadá vůbec snadně.
- Sotva otevře dveře vinohradského činžáku, bručí jak medvěd: „Panenko svatá! Nadělit mi 110 schodů! Vždyť už jsem stará bába!“
- „Kdo je tady starý? Kdo si neprávem stěžuje?“
- „A na starý kolena jsem se zbláznila, slyším šeptání zdí.“
- „Mluvíme, když neříkáš pravdu.“
- Mařenka mávla rukou.
- ► CELÝ ČLÁNEK
| | Jana Stuchlíková | On a ona | | 
| - Tomáš a jeho paní doktorka mají navzájem takový zvláštní vztah. Ona jej laskavě ošetřuje a on ji za to upřímně a nepokrytě nenávidí. Nedávno jsme měli období, kdy jsme ji navštěvovali poměrně často, protože to vyžadoval stav Tomova pravého ucha. Scénáře všech našich návštěv si byly podobné jako vejce vejci.
- „Tak Tomášku, jedeme, šup do auta.“ – tak to by ještě šlo, protože Tom si myslí, že jedeme na výlet. Sotva však ujedeme první desítky metrů, Tom zbystří a zjistí, že výlet to asi nebude. A začne se třást a hystericky brečet, přičemž na každé moje přibrzdění na křižovatce nebo odbočce reaguje zvýšením hlasitosti, neboť jej polévá smrtelný pot, že už jsme TAM. Nejradši by mi seděl celou cestu na klíně, což i při mé nejlepší vůli nelze, protože musím v ruce držet volant a pedály pod mýma nohama také vyžadují obsluhu (tedy, pokud chci jet). Ty čtyři kilometry jsou pro Toma hotová muka.
► CELÝ ČLÁNEK
| | Vladislav Neužil | Jana | | 
| - Byl obyčejný, letní, pracovní den. V kanceláři bylo dusno, přestože ráno trochu sprchlo. Do kanceláře vešel pan vedoucí a začal rozdělovat úkoly. V letním období bylo většinou méně práce a tak se musela nějaká vymyslet. To našemu panu vedoucímu nedělalo žádné potíže. Pro mě a Frantu vymyslel skartaci a archivaci. To je taková nezáživná práce, kdy je nutno podle nějakých vyhlášek některé kancelářské papíry po několika letech uložit na několik let do archivu (co kdyby je někdo někdy hledal) a některé je možno skartovat, tedy zničit vhodným způsobem (ty už nikdy nikdo nenajde, i kdyby je hledal). Na tuto práci jsme sice měli svůj názor, ale vyhláška je vyhláška.
► CELÝ ČLÁNEK - Sedíme za velkým stolem, na který nám všichni kolegové s potutelným úsměvem snesli zaprášené balíky ze svých skříní. Nejvíce papírů ovšem přinesla Jana. Shánčlivá a starostlivá, dokonce pečlivě balíky popsala, aby nedošlo k omylu a některý, patřící do archivu, snad nebyl zničen.
- Franta třídil papíry nějakým svým kvalifikovaným systémem nejprve na dvě hromady, a potom tu jednu ještě na další čtyři hromádky.
| | Ondřej Suchý | Krutý osud zpěváka Jozefa Kuchára | | 
| - V neděli 11.září 2005 jsem v rozhlasovém pořadu Nostalgické muzeum zábavy uvedl novou rubriku s názvem Může se vzpomínat. Cosi mi říkalo, že bych měl začít jedním umělcem ze Slovenska. A tak jsem posluchačům v kostce představil příběh Jozefa Kuchára:
„V novém seriálku si budeme vzpomínat na osobnosti často opomíjené, známé kdysi z divadelních či koncertních prken, filmového plátna, gramofonových desek. Dnes vám připomenu slovenského zpěváka a herce, který byl i u nás v Čechách v padesátých a šedesátých letech známý. Jeho osud je velmi smutný. Jozef Kuchár onemocněl cukrovkou a před deseti roky mu museli amputovat obě nohy. Žije sám, velmi skromně, v malé garsonce, kolegové jako by na něho zcela zapomněli, venku byl naposledy před několika lety. Když jsem se o něm náhodou dozvěděl, opatřil jsem si jeho adresu a telefonní číslo a už nejednou jsem si s ním alespoň po telefonu povídal. O divadle, o písničkách, ale třeba i o tom, jak si zahrál vojáka Josefa v jedné známé české pohádce…“
► CELÝ ČLÁNEK | | Vladimír Kulíček | Policejní škvor | | 
| - Toho dne padl teplotní rekord. Ulicemi se ploužili lidé a nebylo těžké si představit, že kdyby se ochlazovali jako psi, tedy zrychleným dýcháním a plazením jazyka, mohli by si na něj šlápnout a udělat pochopa na čumák, pardon, na nos.
- Osvěžujícím elementem tak zůstal pohled na odvážně odhalené dospívající slečny, jejichž kratinké topy a sukénky zdéli několika centimetrů dávaly pořádně zabrat fantazii kolemjdoucích pánů . Kde jsou ty doby, kdy nesměl pán zahlédnout kotník dámy?!
- Příjemnou změnou při cestě z Nadace na ochranu zvířat byl proto vstup do metra, kde nepanovalo takové horko jako venku. Stejně smýšlela řada mých spoluobčanů, a proto byly vagony vydatně naplněné.
- Naproti mně seděly dvě kamarádky, jejichž úbor odpovídal výše uvedenému popisu. Netvářily se příliš radostně, spíše znuděně. Koneckonců tvářila se tak většina cestujících.
- Náhle se výraz obou slečen změnil, usmály se, něco si šeptaly a, ó hrůzo, ukazovaly prstem směrem k mým nohám. Co se mohlo stát?
| -
- paní Mařenka: Poznámka pod čarou
- Když mne před nedávnem pan Loužecký poprosil, abych napsala pro PN pět svých nejoblíbenějších příspěvků, věřte mi, nebyl to pro mne lehký úkol. Kdyby to šlo, tak bych snad vyjmenovala všechny články, poněvadž skoro v každém je něco, co mě dokázalo nějakým způsobem zaujmout, na co si ráda vzpomenu a k čemu se ráda vracím. Snad nejsilněji na mne zapůsobilo, a na co ráda dodnes vzpomínám, jak jsem dostala před více než rokem k mým 93. narozeninám jako dárek od svých nejoblíbenějších autorů gratulaci a pro mne dvě napsané povídky a jednu báseň. Ta báseň byla od paní Jitky Dolejšové https://www.pozitivni-noviny.cz/483.html, povídky od paní Petry Nachtmanové z ostrova Curacao a pana Vladislava Neužila z Prahy. Je velká škoda, že oba poslední autoři z nějakých důvodů se v posledním čase odmlčeli. Jistě k tomu však mají nějaké své důvody, proč nemohou tak často psát.
-
- Moc ráda čtu i Poutníkovy příspěvky, obsahují hlubokou životní moudrost a čiší z nich dobrota tohoto člověka. Na začátku, kdy začaly PN, psal tento autor poměrně často, v posledním době už moc nepíše, a já jeho články postrádám a moc mi chybí. Jeho psaní mi totiž nalévalo mnoho optimismu do žil, že ještě na světě existují podobní lidé jako ON.
-
- Z humoru, kterého je dnes čím dále méně, a když je, tak je většinou hloupý a vulgární, mám v PN také své oblíbence. Jsou jimi Pepa Fousek, Miloslav Švandrlík, Vladimír Kulíček, Petra Haasová a také už jmenovaný pan Neužil. Ti všichni, a jistě i mnoho dalších, jsou tím nejsprávnějším kořením Pozitivních novin, a tím i mého života.
-
- Na závěr mého hodnocení nesmím zapomenout na mého velkého oblíbence Ondřeje Suchého, díky němuž se dostávám ve vzpomínkách do mého mládí, a na mou oblíbenou spisovatelku paní Blanku Kubešovou a její román „Romance pro Žoržínu“ https://www.pozitivni-noviny.cz/677.html, který vycházel dlouhý čas v PN na pokračování. Pokaždé jsem se na něj moc a moc těšila.
A z čeho mám velkou radost u paní Blanky Kubešové, že její dcera Zuzana Kubešová je jablíčkem, které nepadlo daleko od stromu, a píše neméně zajímavě, než její maminka https://www.pozitivni-noviny.cz/1032.html . -
- A co přeji na závěr PN? Aby přibývalo mnoho dalších zajímavých autorů, tak jako doposud, pro které se stalo slovo „pozitivní“ přitažlivým magickým slovem a rádi i upřímně pro tyto noviny píší. Věřte a nebo nevěřte – dobrý čtenář, není-li zkažen bulvárem, tohle vycítí a pozná.
|
Chcete se seznámit s FAVORITY dalších osobností spojených s Pozitivními novinami?
► FAVORITÉ - OBSAH ◄ |
