| Zbyněk Slavětínský | Naši vyhráli | | 
| - Štrachali jsme se po chodnících předměstí Melbourne k velkoprodejně nábytku.
„Jde to?“ zeptal jsem se manželky. - „Co jako?“ odvětila. Po tvářích jí stékal pot.
- „No, jestli ještě můžeš?“
- Lékař nám pověděl, že máme zvonit kdykoliv. I v noci.
- „Opravdu tu postýlku musíme kupovat zrovna teď?“ zeptal jsem se.
- Ale ona uchopila rukojeť kočárku a vyrazila vpřed.
- Náhle se zastavila. Chlapec v kočárku poskočil a zahleděl se na maminku. Já také.
- Dýchala zhluboka a ruku si položila na břicho. Žárem letního australského slunce sežehnuté parcely nákupní čtvrti, na nich sem tam obrovský kvádr skladu bez oken, s chladícím agregátem u zdi, mraky hmyzu, zvedající se ze žlutých travin, a jen samotná straka, poletující v bezpečné vzdálenosti.
„Už je to dobré,“ vydechla, a tlačila kočárek dál. - V chladu klimatizace obchodního domu po chvíli na vše zapomněla.
- ► CELÝ ČLÁNEK
| | Stanislav Moc | Vnučka | | 
| - Vnučku miluji bezmezně, i když si to vlastně ani nijak nezaslouží. Je to prostě taková malá ženská, která si mě omotala kolem prstu jako kdysi její babička.
Její babičku samozřejmě miluji také, ale už dávno ji nenosím všude v náručí, jak se o tom zpívávalo v jedné z našich národních písní. Ne, že bych ji už neunesl! Věkem mně sice síly ubylo a babička navíc trochu přibrala, ale i tak bych ji unesl, i když faktem zůstává, že už ne tak daleko, jako kdysi.
Naštěstí i tenkrát, v dobách plných mé mladistvé síly, jsem nemusel babičku nosit příliš daleko, a hned jsem ji pokládal. Samozřejmě, tenkrát mně vůbec nedošlo, že to je budoucí babička, respektive že z ní babičku tím pokládáním jednou udělám.
To s vnučkou je to mnohem jednodušší, té nemusím nic slibovat, ale za to ji musím nosit tak daleko a tak často, jak si to ta malá princezna přeje, a to bez nároku na jakoukoliv odměnu.
Tuhle jsme ji s babičkou vzali na nákup, a já jsem se pěkně pronesl. To víte, ta moje bere nákupy zrovna tak vážně, jako každá jiná ženská, takže jsme lítali z krámu do krámu jak průvan v arkádě, a pořád tomu nebyl konec. Já už jsem byl celej zpocenej, a přehazoval jsem si vnučku i pytlíky s nákupem z ruky do ruky, abych si ulevil.
► CELÝ ČLÁNEK
| | Petra Haasová | Zkušenosti nad zlato | | 
| - Řízením nevyzpytatelného osudu jsem se ocitla při hledání zaměstnání tam, kde by mě mí známí a přátelé nikdy nehledali. Honosný titul „asistentka ředitele úseku pojištění motorových vozidel“, zářící z mých nových vizitek, v mém blízkém okolí způsobil menší chaos.
- V kancelářích nového pracoviště se hemžili odborníci přes auta, kladli mi zasvěcené otázky a já jsem je nezasvěceně, zato se širokým vševědoucím úsměvem, odkazovala tam, kde se většinou nic nedozvěděli (no, alespoň vypili dobré kafe a pokonverzovali o počasí). Moji blízcí po zjištění, kde pracuji, většinou reagovali, když ne skepticky, tak velmi odměřeně, a dokonce jsem musela vyslechnout dlouhé školení o tom, jak automobilový průmysl hýbe světem, a tudíž světu jen prospěje, když v něm moje maličkost nebude zaclánět. To mě přimělo podívat se realitě zpříma do očí.
- Můj bojovný duch si sice často a rád zdřímne, ale moje ješitnost pracuje na plné obrátky 24 hodin denně, a tak jsem se rozhodla všem vytřít zrak. Následoval průzkum. Zjistila jsem, že z motoristického hlediska existují tři typy jedinců.
- První typ – „neřidiči“, kteří o autech nic nevědí. Mezi ně patří například moje maminka, která tvrdí, že tak malé auto, aby ji za volantem někdo viděl, ještě nikdo nevymyslel, a tudíž nadšeně využívá prostředků hromadné dopravy.
► CELÝ ČLÁNEK
| | Petr Adler - O.Suchý: | Ztratil se nám Petr Adler? (I.) | | 
| - Novinář, překladatel, známá postava pražského uměleckého světa šedesátých až sedmdesátých let.
Původně nadšený spoluzakladatel několika zapomenutelných divadélek malých forem, posléze jeden z nezapomenutelných redaktorů Mladého světa a spolupracovník Miloslava Šimka v divadle Semafor, všudybyl s ďábelským smíchem, kamarád, ochotný vždy a se vším pomoci, Petr Adler.
Opustil v roce 1980 republiku, aniž by to širší veřejnost zaznamenala – díky jménu Petr Adler, které patří známému režisérovi Českého rozhlasu, mohl se leckdo domnívat, že se Petr Adler nevypařil, nýbrž jen změnil profesi z redaktora na režiséra… - Po téměř třiceti letech nás dala dohromady technika, o níž jsme v mládí neměli ani tušení. Loni mi přišel z Kanady od Petra první e-mail, a od té doby jsme spolu ve styku tak, jako v letech šedesátých, tedy v době našeho intenzivního přátelství, kdy jsme psali společné články, kdy mi přeložil do angličtiny „celovečerní jazzovou báseň“ s názvem Dana, původně psanou pro Pergnerův poetický kabaret v Luxoru, kdy mi v němčině dojednával cestu do Dánska za půvabnou dívkou Beth z Kodaně…
- ► CELÝ ČLÁNEK
| | Pavel Loužecký | Imaginární rozhovor o politice s Karlem Čapkem po 80 letech | | 
| - Jedním z témat, kterému se v Pozitivních novinách snažíme důsledně vyhýbat, je bezesporu POLITIKA. A to nejen proto, že politika je věcí neustále se měnící, kdy se desítky dnešních politických zpráv stávají už zítra natolik zastaralými, že po nich pozítří neštěkne už ani pes.
- Pravdou však je, že politika našimi životy notně hýbe, ať o to stojíme či nikoliv. Proto bychom si měli občas připomínat moudré úvahy nejen o politice a politicích, ale také o nás - občanech, kteří si své politiky volíme. Máme-li tedy dnes toto téma v Pozitivních novinách otevřít, nechť se tak stane naprosto originálně.
- Rád bych vám předložil důkaz toho, že se novináři před osmdesáti lety zabývali naprosto stejnými problémy a otázkami, které dnes trápí i nás, že politika se téměř vůbec nezměnila, a že naši dnešní politici jsou těm prvorepublikovým z počátku minulého století podobni jako vejce vejci.
- Abych dodal svým odvážným slovům váhu, pozval jsem si k imaginárnímu rozhovoru člověka z nejpovolanějších, světoznámého spisovatele, dramatika, myslitele a novináře Karla Čapka.
- Odpovědi na mé všetečné otázky sice publikoval již ve 20. a 30. letech minulého století v několika českých novinách, ale po přečtení tohoto článku mi sami jistě dáte za pravdu, že hovoří tak, jako by tu s námi právě byl, jako by se za těch osmdesát let vůbec nic nezměnilo. A přeci ....
- ► CELÝ ČLÁNEK
| -
- Pavel Veselý: Poznámka pod čarou
- Vybrat své favority z Pozitivních novin je úkol nejen nelehký, ale skoro až nadlidský. Už proto, že to, co se dočtu zde, se nedočtu nikde jinde. A tak mi nezbylo, než z těch dobrých vybrat ty vlastně ještě lepší a zbylým autorům se jen zhluboka uklonit a omluvit, protože se už na ně nedostalo.
- A tak jsem vybíral ze dvou hledisek: Jednak ty o životě, něco, co je vlastně jako příběh ze života… Možná proto, že život je ten nejlepší autor, a nám ostatním jen přihrává různé útržky za svého nekonečného seriálu: Svět…Ten nejlepší seriál v jakékoliv televizi je založen právě na životě a příbězích..
- Druhým kritériem byly historie a publicistika. To jsou věci, které mě baví už dlouho. Strašně rád si povídám s různými lidmi, což je patrno z besedních pořadů, které dělám, protože v nich mohu najít odpovědi na svoje otázky. A také mě posilují, protože je to ono reálno pro moji poetickou a mnohdy strašně romantickou duši…
Tak tedy: - Zbyněk Slavětínský: Naši vyhráli - kdo z nás tohle nezažil…to je život…
- Stanislav Moc: Vnučka - co byste chtěli od bývalého speciálního pedagoga a učitele vůbec…
- Petra Hassová: Zkušenosti nad zlato - ano,ano. Já a řízení auta. Jsem vášnivý řidič, za volantem se vždy uklidním a je pro mě potěšení, leč jsem jenom řidič, co možná umí vyměnit kolo. Zastaví-li se auto, jdu pěšky.-)
- Petr Adler - Ondřej Suchý: Petr Adler? (1) - to je věc velmi skvělá a úžasná, protože by se mělo o takových lidech vědět…
- Pavel Loužecký: Imaginární rozhovor o politice s Karlem Čapkem po 80 letech - Karla Čapka miluji. Už pro ten způsob psaní a vyjadřování se k věcem a o věcech… A ten jeho jazyk!!! Škoda, že rozhovor je jen imaginární…
-
- Tak a je to. Tak to vidím já, i když kdo ví. Ráno bych se probudil a viděl jiné… Ale jedno je jisté: Zase bych koukl do Pozitivních novin…Tak to zkuste taky!
|
Chcete se seznámit s FAVORITY dalších osobností spojených s Pozitivními novinami?
► FAVORITÉ - OBSAH ◄ |
