Již celé dva roky ležím v nemocnici téměř neschopen pohybu. Nemohu hýbat rukama ani nohama. Nemohu mluvit. Zbývají mi jenom myšlenky. Můj život je jeden velký kolotoč, který se točí ze dne na den, je stále stejný. Mým domovem je bílá postel a pohled na bílý strop. Je neuvěřitelně těžké bojovat s myšlenkami zmaru a cítit, jak mi skutečně utíká život.

Mým zachráncem je pouze čas, který mi dává naději. Lékaři mi nechtějí říct, jestli se mi pohne ruka, abych mohl psát a ovládat počítač a další věci, které mám k dispozici v nemocnici.

To je pro mě priorita č. 1, abych byl soběstačný a mohl začít normálně žít. Druhou prioritou je dýchání. Dosud jsem napojený na přístroj, který dýchá za mě, můj boj se odehrává především v mé hlavě, abych nepropadal skepsi a černým myšlenkám. Je ale málo prostředků, které v mé situaci mohou pomoci. Nechci být závislý na ostatních, ale musím. Je to nutné. Ale já si nestěžuji, protože se ke mně všichni chovají krásně a snaží se mi dodat energii a sílu překonat mé postižení.

Velmi se mi stýská po mé práci, chybí mi tvorba projektů. Věřím, že až budu moct hýbat rukou, tak se všechno změní k lepšímu.

Název tohoto článku je všeříkající, protože roky strávené na lůžku mi nikdo nevrátí a můj život není nekonečný. Uvědomuji si to každý den více a více a vážím si každé hodiny, kdy mne nic nebolí a je mi poměrně dobře.

Mějte se moc krásně.

Važte si každého dne, který prožijete ve zdraví. To je nejcennější, co máte.

Váš Pavel Loužecký
26.12.2012