OHLASY NA ČLÁNEK

Milý Pavle,

Tvůj příspěvek mne velmi potěšil i dojal.

Človíčku statečný, kolik síly a energie musíš vynaložit, abys poskládal jednotlivá písmena do slov a pak do vět! Všem nám tím dokazuješ, že to jde, pomalu, pomaličku, ale jde to, a tak docela maličkými krůčky, ale vytrvale, postupuješ ke svému uzdravení.

Prohlížím si na monitoru každé slůvko, které je důkazem Tvé nezlomné vůle. Vzpomněla jsem si přitom na slova Jana Wericha, kterého tolik obdivuješ pro jeho humor a přístup k životu. On přece říkal: Lidské štěstí, to je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky, taková malá štěstí. Čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím je to štěstí větší.

A Ty, milý Pavle, teď navlékáš písmenkové korálky na šňůrku, smotanou z myšlenek a citu, a píšeš nám všem tak krásné psaní od srdce…

První zpráva do Pozitivních novin po roce – ta by si zasloužila rámeček. Kdepak, žádný zlatý, ale ze samých rozesmátých slunečnic. Protože Tvoje psaní je nejen první po roce, ale otevírá cestu dalším dopisům, které budou putovat od Tebe k nám. Cesta vede přes most, který už má pevné základy. Takže piš, piš, a klidně nám i vynadej, jako správný šéfredaktor, pokud v redakci nebude všechno tak, jak si představuješ.

Máš kolem sebe spoustu dobrých lidí, úžasnou milující rodinu, ženu, děti, maminku, sestru. Tolik lidí na Tebe myslí, že kdyby při každé vzpomínce Ti zazvonilo v uších, slyšel bys mnohohlasou zvonkohru ve dne v noci…

Co bych si moc a moc přála – abys ode dneška za rok už mohl napsat „druhou výroční zprávu“ obouruč ze svého domova, pak bys vstal od počítače, protáhl se a šel bys ven, s oblíbeným foťákem v ruce, na malou procházku vánočně zasněženou Prahou… Když si něco moc přeješ, přání se prý splní, a nejen o Vánocích. Tak se drž!

Posílám kamarádskou pusu na čelo.

Jíťa (Dolejšová), 26.12.2011

Milý, nejmilejší Pavle,

zpráva o Tvém tragickém úrazu mě tehdy před rokem nesmírně zabolela a ochromila tak, že ten stav trvá dodnes… Velmi dlouho bylo a vlastně stále pořád je moc těžké se s tím smířit. Od okamžiku zvěsti této zprávy jsem začala více přemýšlet o životě a mám k němu více pokory a pohlížím na něj a vše dění kolem nás jinýma očima. Také druhé k tomu nabádám.

Měl jsi plno skvělých plánů na mysli a já jsem se na ně tolik těšila. Byli jsme v týmu taková, mohu-li říct ”sourozenecká trojice” a Ty jsi skoro každý den přicházel se svými nekončími nápady a projekty. Nechápala jsem, kde na to všechno bereš čas? Ty jsi však nejen sršel nápady, ale byl jsi neuvěřitelně rychlý v každé práci, promiň mi ten výraz, ale byl jsi ten nejtypičtější workoholik, kterého jsem kdy potkala :-)

Založil jsi a právem jsi hrdý na své Pozitivní noviny, které získaly a neustále si drží popularitu nejen v Česku, ale i v zahraničí – a to nejen u krajanů ve Švédsku, ale v mnohých jiných zemích, jak o tom například svědčí nedávný dopis od Johna Nashe, vnuka Dr. Jana Antonína Bati ze Spojených států amerických – ale díky našim autorům například až u protinožců v Austrálii.

Redakční práce ve vydávání Pozitivek, která byla pro mne vším, byla dvakrát narušena velkými tragediemi; poprvé to byl plánovaný odchod šéfredaktora Václava Židka, věrného Tvého kolegy. S tím nešťastným stavem ses musel smířit a poprat sám, což nebylo bez bolesti a ani jinak jednoduché, ale zvládls to. Druhou, zcela nesrovnatelnou tragedií byl před rokem Tvůj těžký úraz…

Nesmírně obdivuji péči a obětavost zdravotnického personálu a Tvé manželky Daniely a Tvé rodiny. Nikdo, kdo nepřijde do blízkosti takové tragedie, si nikdy nedokáže představit, co to znamená. Avšak nejvíce obdivuji Tebe! Tolik neskutečných útrap, tolik probděných nocí, tolik přemýšlení… a přesto sis do jisté míry udržel ”své pozitivní já”… Alespoň tak se mi to zdálo, když jsem Tě byla v nemocnici navštívit, alespoň tak se mi to zdá, když jsem si přečetla Tvůj dnešní příspěvek. Jako by ses řídil moudrým asijským úslovím, které praví: ”Člověk nemá lkát nad tím co není, ale těšit se z toho, co bylo…”

Vydávat s Tvým synem Martinem a Jitkou Dolejšovou Pozitivky dál bylo samozřejmou a neoddělitelnou, i když ne lehce proveditelnou myšlenkou. Netřeba dodávat, že nám všem chybí Tvá nezaměnitelná stopa v Tvých milovaných Pozitivkách. Každá práce byla pro Tebe nejen prací, ale i obrovským koníčkem (!), vždy ses neodkladně pustil do každé výzvy.

Vím, že jsi velký bojovník a nevzdáváš se jen tak lehce. A i když jsem věděla, že ve snaze navázat komunikaci s ostatním světem vyzkoušels díky Martinovi a jeho přátel pracovat na počítači ovládaném očima (!) a že to bylo velmi náročné a i když jsem věděla, že se pokoušíš ovládat počítač jiným způsobem, pomocí speciální tyčinky v ústech, tak přesto jsem byla nesmírně překvapená a potěšená zároveň, když mi přišel od Tebe po mnoha měsích první mail! Nechápavě jsem kroutila hlavou a usmívala se na všechny strany a všem kolem říkala: ”Yes! Pavel to dokázal!” Nic není nemožné pro člověka, který se nevzdává!

Začali jsme Ti pozvolna posílat některé příspěvky – k přečtení, abys věděl, co se v Pozitivkách děje, ale požádali jsme Tě i o názor na nějaké sporné záležitosti. Pak přišly nějaké zdravotní obtíže. Snad je Tvůj stav momentálně takový, že si můžeme opět trošku psát, na což se moc těším. Víš, já na Tebe totiž myslím poměrně často – z mnoha důvodů – jak Ti asi je, nač myslíváš…, chybí mi si s Tebou popovídat o Pozitivkách, chybí mi Tvé počítačové rady, chybí mi dozvědět se Tvé názory na dění kolem nás, chybí mi Tvé krásné články... Proto se nepodivuj, když Tě teď a tady na tomto místě prosím a vyzývám :-), aby ses – pochopitelně dle svých ohraničených možností – s námi opět více zapojil do další tvorby Pozitivek!

Zajisté jsi velmi mnoho o velmi mnohém přemýšlel, avšak ty myšlenky nejdou tak rychle zaznamenat do počítače, jak vzniknou. Ty nám však můžeš dát základní myšlenku a krátký návod či pár bodů, co by sis přál, abychom v Pozitivkách udělali nového. Inovace byly přece Tvým velkým koníčkem :-) A my se pokusíme Tvé myšlenky realizovat. Souhlasíš? Mohli bychom to zkusit? Začneme hned? Například já v hlavě nosím již poměrně dlouho jednu velkou myšlenku, ale stále mi nezbývá dostatek času na její realizaci. Možná tu myšlenku zbytečně příliš komplikuji. Když se Ti o ní zmíním, třeba Tě napadne vhodnější forma. Ale to tady veřejně již nebudeme rozebírat :-), to je ze zákulisí redakce a jisté překvapení pro čtenáře, se kterým vyrukuji až to bude hotové…

Mí švédští přátelé, a to nejen ti, které jsi tady při návštěvě Švédska potkal, ale i ti další, kteří Tě znají jen ze čtení Pozitivek, se mě na Tebe občas ptají a chtějí Ti vyřídit pozdrav, což ráda za ně činím. Dokonce někteří, které jsem právě potkala, Ti napsali pár vřelých slov – viz ohlasy níže…

Já v tuhle chvíli bych Ti chtěla poslat upřímný a srdečný pozdrav, ke kterému se přidává náš společný kamarád Derek Colloredo-Mansfeld, se kterým jsem mluvila a který se mě na Tebe ptal. Všichni tři máme na naše první setkání na Opočně jen ty nejhezčí vzpomínky. Velmi Tě obdivuje a soucítí s Tebou a vyjádřil přání Tě v nemocnici navštívit. Příležitost k tomu se naskytne na jaře, kdy se spolu v Praze setkáme a přijdeme Tě určitě navštívit!

Jitka Vykopalová, Stockholm, Švédsko, 26.12.2011

Velký projekt vymiňuje velkého člověka! Založil jsi Pozitivky! I lidé jako jsi Ty, Pavle, bývají, žel, někdy vystaveni kruté zkoušce tím, že nešťastná náhoda jim podrazí základní zdraví. Ty svým úrazem všem, kteří jsme doposud nemuseli projít Tvou, nám sotva představitelnou situací, dokazuješ neuvěřitelné, a to, že navzdory svému současnému stavu jsi základně zůstal pozitivní. To dokáže jen velký člověk, jímž Ty, Pavle, jsi!

Nám všem je známo, že moderní lékařská věda jde velkou rychlostí vpřed, takže naděje v obrat i v Tvém dnešním stavu není, Pavle, bez vyhlídek!

Otakar Štorch, jenž Ti především ze srdce i rozumu přeje v roce 2012 obrat k lepšímu! 26.12.2011

děkuji Vám za velice hluboký a lidský článek Vašeho přítele a kolegy, kterého dosud znám jen z Pozitivních novin. Na takovýto článek se nedá nereagovat. Jsem sice lékař, ale geriatrik a mé lékařské znalosti v tomto nestačí. Mám ale zato dost velké zkušenosti právě s pacienty, jejichž léčení je dlouhodobé. K tomu několik slov:

Obdivuji Pavla, je rozhodně hoden být šéfredaktorem právě Pozitivních novin! Vyšel z hesla finského prezidenta Paasikiho: „Začátek každé moudrosti je uznání faktu.“ Tedy Pavel začal tím, co zranění nepostihlo. Tím je mozek.

S dnešní počítačovou technikou se dopracoval velkých výsledků, soudě dle jeho článku; kdybych neznal obsah, nepoznal bych rozsah jeho zranění. Tak se má postupovat v moderní medicíně, postupně uvádět do činnosti to, co jde. Dnešní rehabilitace tím ale nekončí, já občas v lékařských časopisech a v Time čtu o ohromných pokrocích americké medicíny u úrazů a u zranění amerických vojáků. Zejména vojenská medicína stále zkouší zrekonstruovat, transplantovat a napojovat to, co je poškozeno, tedy i nervy.

Mnoho pozdravů Vám i Vašemu příteli Pavlovi a držím mu palce. Teď již to může být jen lepší, tak jen aby ty kousky zlepšování byly tak velké, aby to cítil. Po přečtení článku věřím, že na to má i sílu.

Váš Karel Novák, Stockholm, Švédsko, 26.12.2011

držím stále palce a přeji ve Vašem zdravotním léčení všechny možné a myslitelné náznaky postupu v léčení a zlepšení zdravotního stavu. Měl jsem kdysi v roce 1993 také těžký úraz při autonehodě, dokáži si alespoň rámcově představit bezmoc člověka na lůžku a duševno Vaší osobnosti, které se nemíní vzdát návratu ke své práci a životu.

To Vám, vážený pane Loužecký, přeji z celého srdce , aby se vše pro Vás v Novém roce 2012 podařilo pro Vás obrátit léčení k lepšímu současně se Zimním slunovratem, který otáčí den a noc a míří k nejdelšímu dni jako paprsek naděje. Nic jiného člověka v nemocnici nepovzbudí, než jakákoliv i sebemenší změna zdravotního stavu k lepšímu.

Vážený pane Loužecký, děkuji Vám za možnosti publikovat mé zážitky a úvahy na Vašem serveru Pozitivní noviny. Za to jsem Vám osobně hluboce vděčen. Věřím, že z této komplikované situace ještě dostanete.

S přáním všeho dobrého pro Vás a pro Vaše blízké

Zdeněk Wachfaitl, Praha, 26.12.2011

Milý Pavle,

jsem občasná čtenářka Pozitivních novin, do nichž jste kdysi tak pěkně napsal o mých webových stránkách a o mé knížce. Dnes jsem si rozklikla PN a přečetla si dojemnou zprávu o tom, co se vám stalo před rokem a jak statečně s tím bojujete.

Je mi to opravdu líto – vůbec jsem neměla tušení... Přeji vám proto, aby se váš stav v roce 2012 stále zlepšoval a chci Vám poděkovat za všechny vaše čtenáře a příznivce.

Blanka Kovaříková, 26.12.2011

znám Tě dobře, a tak můžu s jistotou tvrdit, že svůj boj nikdy nevzdáváš. Máš kolem sebe velkou rodinu všech těch, pro které jsi po léta hnacím motorem. Teď Ti mnozí Tvoji energií vrací - ať na dálku či zblízka. Pro Tebe, pro Tvou rodinu a přátele je určena má báseň z roku 1961, kterou jsi jako jednu z prvních umístil i na stránkách Pozitivek, za což Ti patří můj dík. Posílám Ti její rukopis tou pro mne nepochopitelnou "sítí".

Tvůj kamarád Pepa Fousek, 26.12.2011

P.S. Pavle, připojuji se k dálkovému přenosu pozitivní energie. Po tom, co jsem Tě viděl před pár lety ve Stockholmu Tvou plynnou pražskou češtinou pro nás objednat bez mrknutí oka u rodilé Švédky kompletní snídani, a ona servírka s úsměvem po trpělivém vyslechnutí Tvé, třikrát pomalu přeříkané, objednávky vše do puntíku připravila, o Tvé všemocné síle nepochybuji.

Tomáš - ten, co vysílením na švédských lavičkách usínal, zatímco Ty a můj tatínek jste neúnavně debatovali plni života o tisíci různých tématech.

dneska jsem si přečetla Vaše poděkování v Pozitivních novinách. Tyhle řádky Vám píši s pokorou k Vašemu daru moudrosti. A připojuji nevšední vzpomínky na chvilky, kdy mi bylo dovoleno těšit se z Vaši přítomnosti.

Čas neuvěřitelně pádí a mě potkalo vrchovatě různých starostí, ale taky mnoho neobyčejných radostí. Občas jsem ve spěchu nakoukla na stránky Pozitivních novin a věděla jsem, že se Vám něco nepříjemného přihodilo. Nechtěla jsem vyzvídat, a proto Vám nyní děkuji, že jste zveřejnil důvod Vaši nepřítomnosti na internetu.

Ani nevíte, jak často si na Vás vzpomenu a kolik jste mě toho naučil. Přijměte prosím za Vše moje vroucné poděkování a neutuchající přání Vašeho návratu do veřejně prospěšného života k potěšení Vaši rodiny a všech Vašich přátel.

Na Vaše uzdravení se těší
Anastázie Mahovská z Mladé Boleslavi, 27.12.2011

Vážený pane Loužecký,

poslední léta jsem si zvykl na naše pravidelné kontakty, na vymýšlení nových projektů i na to, že kdykoliv jsem si nerozuměl s počítačem, což je mým osobním permanentním úkazem, pokaždé jste mi velmi ochotně pomáhal najít nějaké řešení. Uplynulý rok jsem Vás silně postrádal. Chybíte mi, často na Vás myslím. Věřím, že se jen tak nevzdáte a mám radost, že se zlepšujete.

V úctě Váš Zdeněk Pošíval, 27.12.2011

Tvůj příběh mne zarmoutil a v duchu jsem byl mnohokrát s Tebou od chvíle, když jsme se všichni dozvěděli zprávu o Tvém neštěstí. Z Tvého textu je cítit Tvoje pevná vůle, která v takových případech opravdu všechno zmůže.

Vím přesně, o čem hovořím. V  říjnu 2003 mne postihla mrtvice na půlce levého těla, díky pohotovému zásahu mé manželky, která přivolala Rychlou záchrannou službu, jsem byl po okamžitém operativním zákroku uváděn do náležitého zdravotního stavu na Jednotce intenzívní péče. Trvalý následek zůstal: brní mne stále levá ruka, ale naučil jsem se s tím žít.

Nám neděkujte, říkali lékaři, poděkujte své ženě, ta Vás zachránila. Tato slova se potvrdila v případu mého dlouholetého přítele asi dva roky po mé příhodě. Jenomže on otálel, k lékaři odmítal jít, celý život byl zdravý, sportovec, tenista, basketbalista. Až jeho žena na stálé odmítání nic nedala, ale už bylo pozdě. Po půl roce skonal, když předtím nikoho nevnímal, přestaly fungovat všechny jeho životní funkce, Pán Bůh ukončil jeho trápení, které ovšem nevnímal a zejména trápení a zármutek celého okolí, které přes všechnu péči, jakou mu věnovali, mu už nemohli pomoci.

Od mého případu, z něhož jsem se dostal na začátku roku 2004, jsem v rekonvalescenci sepsal populárně naučnou encyklopedii Co víme o smrti, (416 stran vyšla v roce 2006) zpracoval další encyklopedii kdo byl a je kdo (648 stran, vyšla v roce 2007 celkem 1750 medailónů osobností, 70 měst a obcí Mělnicka, Kralupska a Neratovicka), Almanach českých novinářů (360 stran vyšel roce 2008), Události pravdy, zrady a nadějí (544 stran, vyšly v roce 2009), Události totality, svobody a demokracie (496 stran, vyšly v roce 2010), posledními jsou mé e-book, které visí na internetu od července a srpna 2011 – O kom–o čem (576 stran) a  Od koho – komu (382 stran). Kromě toho téměř dvě stovk y článků pro Tvé Pozitivní noviny a další desítky pro internetové portály včetně Neviditelného psa.

To není chlubení, jen ukázka mé tvrdošíjnosti, silné vůle po novém životě, protože jsem se nakrátko ocitl mimo tento svět. V té době mi bylo 77 let a letos jsem se dožil 85 let svého věku. Za vše děkuji svému Bohu, své manželce, svým třem dětem, šesti vnoučatům a dvěma pravnučkám.

Podobných případů jsou desítky, proto Ti přeji, aby ses i Ty brzy vrátil ke své milované práci a užíval života plnými doušky. Jak jsem Tě poznal, Ty to dokážeš, a vlastně už to dokazuješ, soudě podle fotografie, přiložené k Tvé upřímné zpovědi. Všichni Tví přátelé kolem Pozitivních novin jsme s Tebou...

Mírek Sígl (*1926), 27.12.2011

během tohoto roku jsem na Vás mnohokrát myslela, jistě jako spoustu dalších, kterým jste dodával zábavu, poučení a optimismus až do domu. Moc bych si přála abychom Vám mohli splatit náš „dluh“, a věřím, že se to naše společné a opravdu od srdce míněné přání vyplní. BRZY SE UZDRAVTE.

Hodně síly a úspěchů.

Jitka Krpensky, 28.12.2011

Nečetl jsem uveřejněné ohlasy, nýbrž pouze příběh pana Pavla Loužeckého. Je to strašně silný příběh, zasahující samotnou podstatu bytí! Oceňuji popisovanou aktivitu jmenovaného a moc mu přeji, aby se jeho duševní síla v jeho fyzické stránce materializovala v co největší zdravotní progres! PF 2012!!!

Se zdvořilým pozdravem
Ing. Pavel Victorin, 28.12.2011

Milý Pavle,

jak jinak bych ti mohla popřát zlepšení zdravotního stavu a jak jinak vyjádřit soucítění než v řádkách, mně vlastních:

Chtěla bych tě dál poponést,
já vím, jak chutná bludný kruh.
Čeká nás ještě mnoho cest,
nevzdáš se, vždyť jsi dobrodruh.

I lítosti jsou zbytečné,
když myslím, tedy živa jsem.
Píši ti tedy horečně
že já jsem syta pohledem.

Posílám tobě naději,
té není nikdy přece dost.
Ať dlaně druhých zahřejí
a úsměv navrch pro radost.

Iveta Kollertová, 28.12.2011

Milý Pavle,

dnes jsem po nějaké době opět navštívila Pozitivní noviny a dozvěděla se o Vašem úrazu více. Opět se mi potvrdilo to, co se ke mně dostává ze všech stran - stačí mžik a člověku se rázem změní jeho dosavadní život. Dnes a denně si uvědomuji jaký dar ve svém zdraví máme a jsem za něj nesmírně vděčná.

Před rokem jsem se rozhodla, že opět začnu studovat a fotografování šlo, bohužel, tak trochu stranou. Studium homeopatie mě opravdu pohltilo a žasnu nad tím, co všechno tato "věda" dokáže. Jak jsem zjistila, je to studium na celý život, ale pro mě je důležité, že vím, že to má smysl. Každý den se přesvědčuji, že homeopatie opravdu pomáhá a to tak, že spousta lidí tomu stále odmítá věřit. :-)

Velice obdivuji Vaši statečnost a touhu toto nepříjemné období zvládnout. Moc Vám přeji ať jste stále tak statečný a Vaše krůčky k uzdravení jsou čím dál delší. Věřím, že to dokážete!!!

Přeji Vám spoustu trpělivosti, energie a štěstí na Vaší cestě k uzdravení a držím palce.

Šárka Svobodová, Poděbrady, 28.12.2011

nikdy bych si nemyslel, že Ti budu přát vše nejlepší do nemocnice. A už vůbec ne ve výročí něčeho, co se nedá jinak popsat než "děsně blbej osud". Znám pár lidských hovad, co ublížili a žijí si nad poměry. U Tebe to beru tak, že se Pánbůh hrozně spletl. Ten loňský rok byl i v mojí rodině Rokem bludných kořenů, ale nějak se to obrací k lepšímu, protože to chtějí doktoři, rodiny a koneckonců i ti postižení. A tak Ti přeju, aby doktoři udělali maximum (i když se o nich lecos říká, nedám na ně dopustit), aby Tvoje ženuška a děti věděly, že jsi ten nejlepší manžel a táta na světě a že se k nim v pohodě vrátíš a aby jsi Ty sám chtěl a bojoval ze všech sil. Jsi stále šéfem Pozitivních novin a dobře jsi věděl, proč se tak mají jmenovat.

Z Helsinek
Honza Maruška, 28.12.2011

buďte tak laskavá a vyřiďte prosím moje pozdravení panu Loužeckému. Když jsem v Pozitivkách četl jeho slova z 26. 12., uvědomil jsem si, co všechno za každým z těch slov je. A taky to, jak je osud někdy nespravedlivý. Zároveň i to, jak obdivuhodně statečný je to člověk.

S pozdravem
Rudolf Křesťan, 28.12.2011

přečetla jsem si Váš pozdrav a dík.... a chci Vám také poděkovat. Nejen za to, jaké skvělé internetové noviny jste vymyslel a přivedl k životu, ale také za to, jak velkou naději dáváte nám všem. Z Vašeho příkladu máme my všichni,
kdo si tento vzkaz přečteme, možnost, vzít si mnoho energie. Nesmírně pozitivní energie. Jeden můj známý často říká "nomen–omen" – a uvádí pro toto rčení výstižné příklady lidí, jejichž jméno jakoby určovalo jejich povahu nebo to, co dělají. Nevím, jak je to možné, ale opravdu to někdy funguje. Tak jako Vás vystihují Pozitivní noviny, jistého doktora Pomahače, o kterém byl včera odvysílán v TV velmi zajímavý dokument, vystihuje to, že pomáhá lidem navracet jejich lidskou podobu.
To je ten úžasný český lékař, který v USA provedl již několik přímo zázračných transplantací – celého obličeje, či obou rukou... "nomen–omen"

Přeji Vám proto, abyste s pomocí svého nesmírně pozitivního myšlení překonal vše, co Vám současný stav znemožňuje a našel co nejdříve nějakého svého "doktora Pomahače" s jehož pomocí, a za přispění Vašich blízkých, tu obrovskou energii a vůli k uzdravení zrealizujete. Jak se zdá, je to na dobré cestě.

Martina Fialková, Praha, 28.12.2011

To že potkalo pana Loužeckého neštěstí jsem pouze tušil. Velmi mě to potrefilo, co se opravdu stalo. Myslím, že pan Loužecký patří mezi ty lidi, kteří dokážou takové osudové ráně čelit, asi líp než jiní. Přeji mu, aby měl ve své duši přeci jen nějaké "teplé" místečko, kam se může uchýlit, když je někdy slabý, jako my všichni. Věřím v naději, že se jeho stav zlepší. Budu na něj myslet.

Jan Filip, 28.12.2011

Pavle, přeji Ti do nového roku 2012, aby se Ti všechny dovednosti postupně řádně navracely...
Mám Tě rád...

Jiří Heller, 28.12.2011

přečetl jsem si Váš článek v PN a reakce na něj mi nedala spát.Vaše velká práce na chodu PN a pestrost těchto internetových novin jsou příkladem pro mnohé novináře a tvůrce jakýchkoliv novin.Proto Vám do příštího roku přeji postupné vyzdravování,hodně síly a trpělivosti a životního optimismus, kterým jste nás všechny nakazil.

František FrK Kratochvíl, 29.12.2011

Tvoje tragicka nehoda mne, zrovna tak jako asi mnoha jinym ctenarum, otevrela oci. Divam se na svet a posuzuji situace v zivote z jineho uhlu. Prkotiny hazim za hlavu. Soustredim se na veci, ktere v zivote davaji cloveku smysl.

Byl jsi otcem Pozitivnich novin, moudre si je ridil, vazil jsi si autoru, ktere jsi spolecne s Tvym byvalym sefredaktorem Vaclavem Zidkem dovedl ocenit. A vim, ze dusi jsi stale s timto obdivuhodnym periodikem. Vim take, ze jsi pysny na praci dobre odvedenou pod Tvym jmenem Tvym synem, Jitkou Vykopalovou a dalsimi nadsenci, kteri se, doufam ze pouze docasne, nez se opet objevis na scene, ujali zezla. Imponoval jsi me svymi napady a svou nesmirnou vitalitou, ktera se samozrejme odrazela na urovni Pozitivek. Nevim co dodat. Jitka napsala uzasne lidsky dopis pod ktery bychom se mohli vsichni podepsat. Jsem za Tebe moc rad, ze jsi obklopen lidmi, kteri Te miluji, kteri si Te vazi. To jiste povzbudi a doda mentalni sily tolik nutne k zlepseni Tveho zdravotniho stavu.

Na Silvestra ma byt v Melbourne 34 stupnu. S radosti pozdvednu cisi a pripiji si na Tebe, velkeho cloveka.

Srdecne zdravi,
Ivan Kolarik, 29.12.2011

Jakmile rozkliknu Pozitivní noviny, pokaždé, a to bez výjimky, si na Tebe vzpomenu. Nedokážu si vůbec představit, čím vším jsi v uplynulém roce prošel, a přitom nehoda, ve svých důsledcích podobná té Tvé, se může kdykoli přihodit komukoli z nás. Za tuto dobu jsi urazil kus své Cesty, která pro Tebe byla od základu jiná, než jakou sis kdy představoval. Že byla především obtížná a nesnadná, je nade vší pochybnost. Z Tvých slov, ale zaznívá vděk, přijetí toho co je, a jasné odhodlání zvládat.

Pavle, tohle dokáží jen lidé duchem Velcí. Vždyť jak snadné je sklouznout k sebelítosti, obviňování, nerudnosti a uzavřenosti před světem. Mám radost, že ses vydal opačným směrem a zároveň hluboce smekám před Tvou silou, vůlí, trpělivostí a pokorou, se kterými přijímáš své dny. Věřím, že Tvůj zdravotní stav se vyvíjí stále už jen k lepšímu, moc Ti přeji, ať Tvůj vnitřní oheň, který Tě s jistotou vede, je zdravý a silný, a přeji také nám všem, abychom se na tomto místě spolu setkávali.

Jana Stuchlíková, 29.12.2011

jeden z mnoha Tvých přátel a obdivovatelů je potěšen tím, jak na Tebe stále mnozí a mnohé rádi a rády vzpomínají a všichni pevně věří, že se všichni dočkáme Tvých dalších skvělých nápadů až se opět uchopíš šéfredaktorství. Ale můžeš být spokojen, že Tvá manželka i Tvoji potomci se snaží kráčet ve Tvých stopách a daří se jim udržet Pozitivní noviny při životě. Je toho jistě mnoho, co Ti přátelé a známí přejí, ale to nejdůležitější asi je to známé : mít pevné zdraví a pevné nervy. A to je také to, co Ti chci přát. Nejsem jistě sám a jistě bychom se i my všichni - kdyby to nějak šlo - rádi podělili o kus svého zdraví s Tebou. Nicméně věřím, že péče odborníků, přátelství mnohých Tvých přátel a známých Ti už brzy umožní vrátit se ke Tvé záslužné a obdivuhodné práci a hlavně mezi nás.

Moc Tě pozdravuji – i všechny Tvé.

Václav Čapek, 30.12.2011

Milý Pavle. Známe se už spoustu let a tak trochu jsme byli i u kolébky Pozitivních novin. Váš životní příběh má pro nás nesmírně inspirativní význam.
Tak především vzniká logicky otázka, proč se Vám to stalo. Přesnou odpověď zná jenom Pán Bůh. Ale my běžní lidé s malým nadhledem a nechápající všechny souvislosti se můžeme pouze domnívat. Vycházejíc z nynějšího stavu plyne, že se nemůžete ani hnout. Není v tom symbolika? Člověk, který byl předtím vysoce aktivní, až by se dalo říct workoholik, neustále pracující nebo o něco se snažící teď najednou nemůže nic. Po velké aktivitě náhlé zastavení.
Pro nás všechny, kteří to s tou aktivitou přeháníme z Vašeho neštěstí plyne velké poučení: zastav se ještě předtím, než jsi k tomu donucen. Uvědom si, co máš, co jsi dokázal, čeho jsi dosáhl a hlavně buď za to vděčný. Vždy existuje něco, za co můžeme být vděční. A dokonce i Pavel, i přes svůj žalostný stav, dokáže být vděčný. Je vděčný svým nejbližším, kteří o něj pečuji a snaží se mu pomoct. Je cítit i jeho vděčnost za to, že ještě žije a může aktivně přispívat do života nás ostatních s myší v puse skrze Pozitivní noviny.
Ve východních filosofiích se trénování vděčnosti považuje za jednu z možností, jak svůj život zušlechtit, dokonce, jak se stát osvíceným člověkem. Když se naučíme být vděční úplně za všechno, co nám život přinese, za určitou dobu to dokonce změní i chemické procesy v samotném člověku. Vyjádřeno jednoduše pH se posune od překyselení k zásaditosti. Okamžitě se zlepší zdraví, nálada i chuť do života. Ale změní se i vnější okolnosti praktikujícího. Lidi, se kterými se setkává, jsou mnohem přívětivější, pozornější a milejší.
V podstatě se jedna o proces otevírání srdce. Srdeční čakra, která pracuje s energii lásky se velmi svižně otevírá nebo zavírá, podle toho, v jakém citovém rozpoložení se nacházíme. K dosažení změny postojů a tedy k udržení otevřeného srdce, je potřeba neustálé snahy a je to nikdy nekončící příběh. Existují i různé pomůcky, usnadňující toto snažení.
Mezi nejdůležitější patří ranní meditace. Tím se dosáhne lepší kontroly mysli a možnosti okamžitě reagovat na vzniklou situaci. Pomůže člověku nenastoupit znovu do rozjetého vlaku obvyklého myšlení a něco se svým životem udělat. Chce to prostě těsně po probuzení 5 minut nemyslet to, co mysl nabídne, nemluvit to, co mysl nabídne a neudělat to, co mysl nabídne. Tím se generátor myšlenek zastaví a mysl může konečně sloužit tomu, co potřebujeme my. S myslí je to jako s ohněm: je dobrý sluha, ale zlý pán.
Další výbornou metodou je recitace, nebo zpěv manter. Krásnou a účinnou je mantra vděčnosti:
DANYAVAD, DANYAVAD, DANYAVAD ANANDA. Mimochodem v jednom z více než 900 jazyků Indie, hindštině, danyavad znamená děkuji. Všimněme si, že v ní dominuje samohláska „a“. „A“ je samohláskou 4. čakry. Její vibrace s ní souzní.
Pro člověka, dříve vysoce aktivního je náhle hození do klidu absolutní tragédií. Má ještě vůbec smysl žít? Co vlastně nemohoucnost, totální závislost na pomoci druhých, může člověku dát? Zdá se, že vůbec nic. Jak je možné, že Pavel je schopen i v tomto stavu ještě pociťovat vděčnost? Odpověď je možné hledat pouze v duchovní rovině. Nekompromisní realita tvrdě promývá všechny úrovně osobnosti, nemá žádné slitování s potlačovanými city a zákoutími duše. Vše je Pavlovi obnaženo až na holou kost.
Ve světě existuje dobrovolná paralela s touto situaci, kdy vysoce rozvinuté duše tibetských lámů je vedou k tomu, že se nechávají na dlouhá léta, někteří i do konce života zazdít do kobek. S vnějším světem je spojuje pouze malý otvor, skrze který jim bratři mniši podávají potravu a odnášejí exkrementy. Ve změněném stavu vědomí jsou pak schopni svým astrálním tělem létat po světě a pomáhat lidem. Služba lidem je pro ně nejsmysluplnější náplní života.
Milý Pavle, v porovnání s Vaší situaci je „tragedie a neštěstí“ některých lidi pouhým vtípkem. Proto s myší v puse bude mít každé Vaše slovo nesmírnou cenu a váhu. Pomůže spoustu trpícím poznat, že utrpení je relativní a má svou mez, jak zpívají v překrásné písni Helenka s Jirkou. To by mohlo být dobrým naplněním Vašeho života. Děkujeme Vám za to.

Beáta a Július Patakyovi, 30.12.2011

pravidelně čtu Pozitivní noviny, přestože jsem začala publikovat na Czechfolks.com Plus. Když jsem se vloni dočetla o Vaší nehodě, zdála se mi neuvěřitelná. Ale nyní, když jsem si přečetla Vaše slova, jsem si plně uvědomila Vaši nemoc a skutečnost, s jakou jí čelíte. Jsem v této těžké chvíli s Vámi a nechť je moje přání všeho dobrého k novému roku pro Vás povzbuzením. Děkuji Vám za vše, čím jste mne na PN potěšil.

Marta Urbanová, 1.1.2012

Vážený a milý Pavle,

ten titulek jsem zvolil jako adekvátní pro oslavu všech, kteří se řídí tvůrčími principy. Ale nejenom mých kolegů výtvarníků. Patří Ti v plné míře, jakkoli rukama dočasně nevládneš. Těch více jak 365 nekonečných dní a nocí, kdy koloběh svítání i západů slunce se v jednotvárnosti slévá v jediný film, představuje mimořádně náročnou zkoušku na Tvoji psyché.

V příspěvcích ostatních kolegů a známých či neznámých přátel čtu o Tvé statečnosti. Já bych rád zdůraznil nejenom ji, ale fakt Tvé nezdolné síly a vitality, které je bezesporu zapotřebí k zdolávání všech každodenních rutinních úkonů obslužného personálu, kterému patří i můj dík, ale i Tvojí spolupráci, bez které by šlo bezesporu vše mnohem hůř.

Nedokáži si představit mechanizmus práce myší ústy, že to jde, o tom svědčí Tvůj článek na který teď reaguji – ale právě proto Ti skládám svůj hluboký obdiv. Ve svém poděkování na moji Pfku konstatuješ, že přátel nemá člověk nikdy dost a že mezi ně patřím a přeješ mi hodně dobrých nápadů. Srdečně Ti já teď děkuji za tato útěšná slova. Vzpomínám si na ta Tvoje, která jsi vyslovil pár měsíců před svým tragickým úrazem. Na ten text „DIETA SRDEČNÍ A CÉVNÍ“… jsi tehdy reagoval konstatováním, že jsem si musel prožít „hotové peklo“… To je ovšem ve srovnání s Tvým stavem, trvajícím déle jak rok, naprosto nesrovnatelné. Já sice sotva stojím na nohou, ale jsou to nohy mé vlastní, cítím je… To je nejdůležitější. Až ty pocítíš jejich stav v bolesti i klidu, bude to známka toho, že se něco zásadním způsobem mění k lepšímu. A to Ti přeji z celého srdce. Jsem s Tebou, aniž bys o tom věděl a přeji Ti, abys měl příležitost „dobíjet baterky“. Kde onu pozitivitu ovšem stále brát, je velkou otázkou. Budiž jsou tyto řádky jedním z pozitivních impulsů.

To Ti přeje z celého srdce Pavel Novotný, 8.1.2012

Milý kamaráde a kolego,

jsi borec nad borce, nesmírně se obdivuji Tvé vůli a práci minulé i té současné. Patříme oba k těm, kteří si o návalu nápadů a práce nejen vždycky povídali, ale také ji opravdu dělali. Závidím Ti syna i spolupracovnice, na které se můžeš spolehnout a kteří Pozitivky udržují krásně v běhu.

Držím palce, aby se Tvůj stav po krůčkách zlepšoval a abychom zase mohli spřádat společné plány!

Honza Krůta, 8.2.2012

Loňský adventní pořad na vlnách Českého rozhlasu 2 jsem končil přáním vklouznutí do Nového roku bez uklouznutí.
Jak víme, v letošních mrazivých únorových dnech docházelo často k nebezpečným pádům.
Bohužel jsou součástí zimy – a bylo tomu tak i v roce 2010, jak si mohou zpětně přečíst i čtenáři neziskových internetových Pozitivních novin, které založil ing. Pavel Loužecký.
Jsou to záslužné noviny se sympatickým zaměřením na lepší stránky života, a proto bylo nespravedlivým paradoxem to, co se přihodilo jejich zakladateli v už zmíněném roce ve vánočním čase.
S ročním odstupem pak vloni zveřejnil na Boží hod – tedy právě před dvěma měsíci – ing. Loužecký na stránkách Pozitivních dopis o následcích svého tehdejšího úrazu.
Cituji z textu:
„Přesně před rokem jsem nešťastně uklouzl na zledovatělé vozovce před naším domem na Barrandově a přivodil si tak vážný úraz.
Následky byly hrozivé: otřes mozku, zlomené dva krční obratle, poškozená plíce, poškozená mícha, která způsobila totální nehybnost těla a končetin a díky tracheostomii i nemožnost mluvení.
Prodělal jsem celkem devět operací, které mě na celý rok připoutaly na nemocniční lůžko, na kterém ležím dodnes.
Ten, kdo nic podobného neprožil na vlastní kůži, si nedokáže představit, jakým způsobem trpí akční člověk jako já, který vždy musel něco dělat, aby se nenudil.
Teď jsem dlouhodobě přinucen k nic nedělání a to je pro mě to nejhorší, co může být.“
Následuje poděkování rodině, zdravotníkům, přátelům a vůbec všem, kdo ho po celou tu dobu podporují a pečují o něj.
Je tam i poděkování – cituji:
„Synovi Martinovi za to, že převzal mojí funkci šéfredaktora Pozitivních novin. A po celou dobu tuto funkci vzorně vykonává spolu s mými kolegyněmi redaktorkami Jitkou Dolejšovou a Jitkou Vykopalovou, které Martinovi vydatně pomáhají při každodenním vydávání Pozitivních novin.
A díky Martinovi mám možnost pracovat na počítači, který mi instaloval v nemocnici. Vzhledem k tomu, že dosud nemohu hýbat rukama ani nohama, bylo nutné sehnat speciální počítačovou myš, která se dá ovládat ústy.
Za její zapůjčení velmi děkuji rodině Hejlových z Brna, která mi toto zařízení zapůjčila.“
Tolik citace z internetově publikovaného dopisu.
Řada čtenářů Pozitivních novin vyslovila v ohlasech obdiv ke statečnosti ing. Pavla Loužeckého. A popřála mu co nejlepší možný zdravotní vývoj.
Je možné, že nás právě teď poslouchá, a tak i já mu touto cestou přeji totéž, co ostatní čtenáři a přispěvatelé jeho periodika.
Z nového roku sice už uplynuly téměř dva měsíce, ale domnívám se, že závěrečná slova zveřejněného dopisu pana Loužeckého neztrácejí nic na aktuálnosti ani nyní. Neplatí totiž zdaleka jen pro okruh zmíněného neziskového internetového periodika, ale mají obecnější platnost.
Mám na mysli slova, v nichž čtenářům svého listu popřál:
„...hodně zdraví a hlavně spokojenosti, a ať na sebe dávají velký pozor, protože stačí jeden špatný krok, který vás bude stát spoustu měsíců života.“

s obdivem k Vašemu zvládání současného zdravotního stavu Vám zasíláme pozdravení a přání mnoha sil k pozitivní změně k lepšímu, kdy budete moci vše a co možná nejdříve. Vzpruhou Vám může být Váš životaschopný projekt Pozitivních novin, který nám všem přináší radost z maličkostí všedního dne, a který díky Vám můžeme sdílet.

Doufám, že se v mých článcích vracíte o spoustu let zpátky do doby, kdy jsme začínali žít. Přestože, se zdá, že nemůžete nic, Váš stav a vyrovnávání se s ním dává sílu ostatním a jste pozitivním vzorem, jak se postavit nepřízni osudu. Moc bych si přál, aby mé příspěvky Vám daly to, co dávají mně. Sílu a odhodlání žít v tradicích a v poznání, že svět kolem nás má perspektivu a je nutno si ji nacházet.

Přeji Vám a Vašim blízkým ten entuziasmus, o kterém jsem se přesvědčil při naší schůzce s Vámi, Vaší maminkou a mou přítelkyní v Lázních Libverda před dvěma lety, kdy jsme si tak dobře rozuměli.

Děkuji Vám, že jste mi ukázal ,jak v duchu Vaší vize lze vidět svět pozitivně a v naději, že to, co přijde bude lepší a lepší. To samé, přeji v plném rozsahu Vám i Vašim novinám.

Co nejsrdečnější pozdrav Vaší mamince

Egon Wiener a Jana Franclíková
Liberec, 9.4.2012

Také kolem mého lůžka stáli lékaři (saniťáci nevěděli co se mnou, tak jsem ještě špitl o jedné nemocnici, kterou jsem ve vysílačce neslyšel, a vyšlo to) a tak nějak se domlouvali, do kdy mi dají šanci - než mne rozeberou na náhradní díly. Přecejenom mi bylo 24 let, zdravý, vysportovaný... Ale já je slyšel, jenomže jsem nemohl dát nijak a ničím najevo, že jsem "duchem přítomen"... Když jsem konečně otevřel oční víčka, byl to výkon tak pro pana Zarembu. Byl jsem přivítán slovy "Hele, už kouká..." Pacient promluvil a celá chirda se svíjela hurónským smíchem... a začal každodenní boj o můj život. Z původních dvou hodin naděje se vyklubalo nedávných 30 let a stále ne a ne se odebrat na onen svět.

Vím do nejmenšího detailu, co prožíváte. Vím, jaká muka mi působilo pouhé otočení na bok, s laskavou pomocí sester, aby mi ošetřily proleženinu a vyměnily ložní... Jaké překvápko jsem jim za nějaký ten čas a po mnohých operacích "přichystal", když pacient připravený na velkou vizitu neležel v posteli, ale opíral se o ni, stál na svých. Hubený kost a kůže, ale živ a stál... Snad dvě vřeřiny hleděla celá sestava lékařů na prázdnou postel a na mne a zase na prázdnou postel... Spustil se spontánní potlesk lékařů, sester, přihrnulo se celé oddělení i chodící pacienti... Byl to velmi silný zážitek a právě tento zážitek Vám přeji, abyste nachystal pro Vaše blízké takové podobné "překvápko".

Promiňte mi prosím, zůstanu z části nepodepsaný. Moje problémy vznikly trestným činem jiné osoby a ta osoba běhá 30 let stále na svobodě. Já se přestěhoval přes půl republiky, opustil svoje kamarády, kamarádky, milované město... abych nebyl to to individum tak snadno k dosažení. Kamarád, kterému jsem šel na pomoc stejně zemřel, moje oběť nebyla nic platná. Platím za to velkou cenu, ad absurdum, platím u lékařů, platím si léky...

Držím palce Vám, ale také Vašim blízkým od nichž čerpáme síly do dalších bojů. Bojute, stojí to za to...

Srdečné pozdravení posílá
Josef K., 13.6.2012