Pravda, máme ještě písničky (a nejen Dědečkovy) a máme i filmy. Ale dnes si můžete v podstatě kterýkoli film pustit na DVD či internetu a taky písničku většinou najdete na YouTube, i když zrovna Dědeček tam ty své asi nechává mazat. No nic. Jde o to, že znovu přečíst knížku si sice také můžeme, ale čím jsme starší, tím je… jaksi méně času (znáte to), nu, a znovu zažít první a druhou a třetí lásku…, to už prostě vůbec nejde.

A tak vzpomínáme, a tak vzpomínám. A na holky jistě přednostně, jenže toho v mém případě bylo dost málo, to za prvé, a do Pozitivních novin se ani to málo moc nehodí. To za druhé. A tak tedy níže najdete spíš knížky (anebo JEN ty), které mi ostatně bývaly právě náhradou za lásku holek. I když jsem si to třeba neuvědomoval. Ale bylo to tak.

Dobrá, tedy knihy, jenže které? Přečetl jsem jich tisíce – a zrovna tolik prolistoval. Mám jich kolem sebe desetitisíce. A stovky, nejméně stovky na mě udělaly dojem. Desítky mě ovlivnily. Budu vůbec umět vybrat nejpodstatnější? A pokud budu, bude ona podstatnost vnímaná právě mnou zajímat i vás?

Nevím. Nemohu to uhádnout, ale vlastním štůsek školních sešitů, kam si – počínaje rokem 1977 – píšu všechno, co přečtu. Tedy… jméno té knihy a  jméno autora. A pokud knihu přečtu znovu, napíšu údaje taky znovu, a jen jinou barvou. Nu, a pokud knihu nedočtu, nezapíšu ji. I mohl bych teď vzít ty sešity (a balík čtenářských deníků) a listovat a listovat a  „vykecávat se“, ale neudělám to. Chci přece napsat jen krátký článek a  ne další knihu. Nic víc. No, a tak namátkou, ano naprostou namátkou promluvím o deseti (i to číslo jsem vybral namátkou) knihách, které mě během posledních pětačtyřiceti let… TAKÉ zaujaly.

A jak jich bude deset, skončím. Skončím, protože si – po právu – myslím, že „vykecávat“ se právě tímto způsobem, je vůbec to nejlacinější, nejlehčí a nejjednodušší, co snad v psaných projevech existuje. No…. Ale právě proto, že je to tak banální a – možná zdánlivě – i jednoduché, tak si zároveň říkám: proč jednou právě a JEN TAK nezalosovat v klobouku a nevytáhnout jen deset názvů jen deseti mých OSOBNÍCH bestsellerů?

Souček byl GURU mého dětství. Seděl na zápraží Šolcova statku ve (Šrámkově) Sobotce a skákal při besedě do řeči Karlu Pacnerovi. „A chňapne tam po  nich něco?“ A mínil na Marsu.

„Nechňapne,“ přiznal Karel. Souček mávl rukou. Jakože to není tedy pořádná sci-fi. A  Karel Pacner že měl radši zůstat u literatury faktu.

Sám Souček ovšem psal obé plus x žánrů a čítám dnes zaujatě Koláčkovy úvody k jeho Sebraným spisům, nicméně tenkrát, když jsem byl malý, byla jakž takž dostupná už první vydání součkovek, takže jsem v „antíku“ sehnal i  ty Bratry, otevřel je a zjistil, že první dvě povídky už znám - jako komiksy z časopisu Ohníček.

Jednalo se o Desetiokého a Kraken… a obzvlášť první próza mě nepřestává fascinovat ani po letech. Je v ní kus Hiltonova Ztraceného obzoru (anebo i jeho filmové verze, kterou Souček jistě taky viděl) i kus Zíkova (dnes zapomenutého) Orlího srdce a je tu i Meyrink, snad, a jsou tu k  vybádání i další inspirace, ale… i tak jest to jedinečný Ludvík a jeho uhrančivý styl.

Upozorňuji - ovšem, že komiks, ke kterému si Souček psal scénář až později (báječně, i když jen tužkou kreslil Milan Ressel), původní povídku ještě natahuje a… rozvíjí.

Dnes vím, že nejlepší foglarovkou je Když Duben přichází (taky Mirek Kovářík mi to zdůraznil), ale v dětství jsem měl nejradši právě Stínadla a  samozřejmě i předcházející Záhadu hlavolamu.

Ještě jsem moc neuměl číst, ale ty knížky jsem už vytahoval z knihovny rodičů a slabikoval titulky kapitol. Skok do tmy! Ulice, kterou chodilo nebezpečí. Děsily mě i další názvy a vnímal jsem to po právu jako regulérní horor. O kus dál v knihovně ostatně a navíc vězel sám Dracula zdobený fotkami z Murnauova filmu.

Potom se otec rozhodl, že ty dvě knihy (a taky Korkorána a Tajuplný ostrov) mně a sestře (byla mladší o dva roky) přečte na pokračování, nu, a každý večer nám skutečně přednesl pár kapitol a my zůstávali napjati a on nikdy nechtěl číst další kapitolu a museli jsme čekat na další večer. I  díky tomu se do mě ty knihy totálně vpily a mohl bych o nich psát stránku za stránkou, nicméně zastavím se… jen u názvu čtvrti Stínadla.

Někdo říká, že „tam“ bývalo původně popraviště. Jiní odvozují jméno od stínů a  existují i další vysvětlení, nikdy však, nikdy jsem se nesetkal s tím, co jsem já sám uviděl uvnitř vlastní hlavy.

A ještě před četbou. Bylo to osamělé návrší, taková větrná hůrka s  jakousi dřevěnou tyčí, která vrcholila dvěma lžícemi jako od bagru, i  když taky dřevěnými, a ty lžíce měly bagří drápy a byly jako ruce proti sobě a připravené se skloubit a buď úplně nečekaně - a po chvílích, anebo bez ustání se ty lžíce… stínaly.

Víc se do mě vždycky vpily knížky, které jsem četl mimo domov, například v  horských boudách v Krkonoších, když tam ještě bývaly knihovny pro  rekreanty.

To platí také o překladu ruské knížky pro děti Drejček in trije Marsovčiki (1961), který u nás roku 1963 ilustroval Miloš Nesvadba. Ta kniha existuje v nákladu patnáct tisíc výtisků a pokud si odmyslíme, že se to hrdinovi celé zdálo, jde o sci-fi a na mě udělala v dětství ohromný, oslňující dojem. Nesvadbův Mars mám dodnes před očima a sám jsem pak napsal a sešil jehlou a nití knížečku Marťané, kde jsem tenhle Nesvadbův a Pečjakův Mars malinko kopíroval, a teprve až dospělý jsem se synem objevil Mars Burroughsův. No, a předtím sám ten Bradburyho.

Ale první byl Pečjakův. Jde o dojemný příběh (jako i Neználek je místy dojemný) a určitě si ho ještě někdy přečtu a snad i synovi, i když je mu už dvanáct, no, ale jednou jsme to již četli. To je jisté.

Mauglí ani první díl Tarzana nemají konkurenci, samozřejmě, ale i druhý díl Tarzana je ještě dle mého názoru (a nejen mého) úchvatný. Je přitom zajímavé, že další díly mě už tak „nevzaly“. Bylo to proto, že jsem je četl už starší?

Na druhý díl však nedám dopustit a nikdy, nikdy, a fascinuje mě - například, jak Burroughs proplétá dvě linie vyprávění. Jedna se odehrává v člunu, kde umírají trosečníci a dojde na loterii smrti, druhá nás spolu s Tarzanem zavede do nitra Afriky i hlubin zlatého města Oparu, kde se do lorda Greystoka zamiluje tamní kněžka. Nemá však už Tarzan-Greystoke náhodou z prvního dílu svou Jane Porterovou? Má. A  bojuje o sebe, bojuje o ni a bojuje pořád a tak, že jest počet mrtvol brzy opravdu značný. A to je pro Burroughse také charakteristické. Byl to fanatik zabíjení. A Tarzan?

Když si ho znovu přečtete, je to absolutní, masový vrah… Proto se mi však ty knížky nelíbí. Chytila mě asi spíš poutavost vyprávění, spád děje fantazie - takřka bez hranic. A Burroughsovy hrdiny z nitra Země a Marsu jsem však pak měl ještě radši. A syn taky.

Tato kniha nedávno vyšla znovu, ale původní vydání vypadá jinak, ilustroval ho jiný malíř (Miloš Noll) a jeho antikvární cena nadále roste. Považuji to dílo za vůbec nejlepší českou knihu pro děti a vždycky jsem chtěl napsat pokračování. Četl jsem ji x-krát a v jednu chvíli jsem ten druhý díl asi opravdu napsat mohl a měl, ale stárnu a - možná - už se ta chvíle nevrátí.

Přesto mi připadá úžasné, nakolik úsporně Slabý psal - a nakolik inspirativně. Kolik motivů by tu šlo rozvinout. Některé i rozvinul. Sám. Jiné dosud ne. Ta kniha obsahuje i plán městečka, kde se odehrává, a mapu kraje, kam se děj rozletí. Čtenář může sledovat hrdiny na plánu s čísly domů i  na mapě, ale vzápětí jest svržen až do podzemí! Jde o ohromující fantasy, o nejzábavnější detektivku, o příběh pro děti, ale ne takový, kde by se neumíralo. Jde o drama. A původ té knihy je v Mateřídoušce a  samy děti měly tenkrát šance na textu spolupracovat, když vycházel na  pokračování, ale nebýt doktora Slabého, nevzniklo by nikdy, co vzniklo. Toto je tedy i kniha, která bude zfilmována. I jako film kreslený, i  jako film hraný. Toto je kniha, která se stane komiksem. Jednou dojde na  vše. Všechno bude, jen my už tu nebudem, jak říká spisovatel Jiří Navrátil (a nejen on), a víte, co jediné mi vrtá hlavou?