Miroslav Sígl: Sběratelé jsou šťastní lidé

Rubrika: Publicistika

Patřím k té necelé tisícovce členů Klubu sběratelů kuriozit, který před 66 lety založila skupina nadšenců a po prvních veřejných akcích se k nim hlásili další a další. V době abnormální normalizace šlo o jednu z únikových aktivit, jíž se věnovalo tisíce lidí u nás. Teprve v nových svobodných poměrech má klub od roku 1993 řádnou registraci jako občanské sdružení s působností po celé České republice. Jeho členové se zabývají více než 200 sběratelskými obory. Některé jejich sbírky jsou dnes velice obsáhlé (zahrnují až 100 000 položek) a staly se dokonce mezinárodně uznávanými.



Ladislav Likler (vpravo), předseda Klubu sběratelů kuriozit.

Náš dlouholetý předseda Ladislav Likler je dnes pro mnohé příkladem. Podařilo se mu shromáždit jednu z největších sbírek sýrových etiket na světě. Představovala téměř 194 000 etiket ze 125 zemí, které převzala česká firma Laktos, a za své nejen sběratelské, ale i teoretické znalosti o sýrech a mlékárenství vůbec si vysloužil od Francouzů rytířský titul řádu Camembertu – jednoho z nejslavnějších a nejznámějších francouzských sýrů. Etikety začal sbírat už jako student průmyslové mlékárenské školy v době prázdninových praxí. Mohl proto také v letech své zralé dospělosti zpracovat a vydat dvoudílnou knihu „Historie mlékárenství“, v níž zúročil své nastřádané zkušenosti a znalosti. Má přehled o světových výrobcích sýrů, jejich vynálezcích, o všech novinkách v celém oboru.

Samozřejmě, že i sběratelství u nás má svou historii. V roce 1905 vznikl snad první sběratelský klub, jehož členové sbírali pohlednice a vyměňovali si je navzájem. V dnešním klubu sběratelů pohlednic už je to kolem 300 sběratelů. V době první republiky byl založen Spolek sběratelů a přátel exlibris – dnes je v něm 600 sběratelů, umělců a přátel drobné a příležitostně grafiky, zvláště pak oněch knižních značek. Letos v říjnu se sejdou v Chrudimi na svém celostátním sjezdu.



Rudolf Křesťan (vleo) a Ladislav Likler.

Šíře sběratelských zájmů v dnešních podmínkách je vskutku nepřehlédnutelná. Navíc zvlášť vášniví sběratelé, jdoucí až tzv. ke kořenům, mají dnes jedinečnou možnost na mezinárodních výstavách navazovat snadno zahraniční styky, vyměňovat si celé duplikátní sbírky, nakupovat sběratelskou techniku, která je v mnohém podobná technickým prostředkům, jaké používají filatelisté nebo sběratelé mincí či platidel. Pro ty účely jsou vhodné jak pohlednice, kapesní kalendáříky, obaly všeho druhu, etikety, nálepky, ubrousky, telefonní karty. Dokonce existují tzv. Floh markety – trhy, na nichž lze prodávat či nakupovat nejrůznější sběratelské předměty.

V našem Klubu sběratelů kuriozit jsou nejvíce početné sekce sběratelů kapesních kalendáříků, modelů a figurek, pivních suvenýrů, pohlednic a již zmíněných sýrových etiket. Dále jsou to jednotlivé sekce sběratelů a opět největšími z nich jsou sběratelé (abecedně): autogramů, čajů, čajových obalů a visaček, čokoládových obalů, kuřáckých potřeb, likérových a vinných etiket, nálepek z ovoce a zeleniny, papírových ubrousků a žvýkaček.

Ale sbírá se téměř všechno: nejen z naší země, ale i z ciziny pocházejí různé kuriozity, jak o tom informuje náš klubový časopis Sběratel. Například v jeho posledním čísle píše sběratel Pavel Šmakal ze Zlína o své bohaté sbírce českých encyklopedií anekdot, která obsahuje anekdoty z  50 000 zdrojů a vlastní tak 352 knih – anekdotářů. Nebo se přihlásil nový sběratel Roman Odrazil, který vášnivě sbírá tři roky magnetky na dvířka ledniček či mikrovlnek (třídí je na firemní, reklamní a turistické). Při brouzdání na internetu si našel velkou spřízněnou komunitu „magnetkářů“. Sbírají se různá vydání biblí, knih slavných autorů a jejich cizojazyčné překlady, sbírají se jídelní a nápojové lístky, ale také psí známky, hračky, dokumenty všeho druhu, nemluvě o odznacích, dopisních papírech či zápalkových nálepkách.

Apropó: kuriozity! Kdo by dnes neznal u nás Pelhřimov, město rekordů a kuriozit. Pelhřimovská agentura Dobrý den je rovněž proslavená. Každoročně druhý víkend v červnu pořádá mezinárodní festival rekordů, ten letošní se uskuteční ve dnech 10.–11. června. Půjde na něm o zdolání či vyhlášení dalších desítek českých rekordů, jako například k nim budou patřit siláci ohýbající mince v zubech, osoby s nejdelšími vlasy či s nejdelší bradkou, přihlásila se jedna babička, která ušila nejdelší jazyk ze 60 000 knoflíků, sejdou se tu sběratelé kuriozních plyšáků (největší z nich má v Česku čtyři metry). Nad pelhřimovským náměstím, kde jsou postaveny objekty téměř všech stavebních slohů, budou přitom kroužit další rekordmani.
 
Rekordy se zde ukládají do databanky, uvádějí se již v tradiční České knize rekordů. V Pelhřimově mají také muzeum rekordů a kuriozit (největší, nejdelší, nejtěžší, nejrychlejší, nejvytrvalejší – to jsou přívlastky z tohoto muzea). Některé rekordy jsou zařazeny ve světové Guinessově knize rekordů – ta byla založena v roce 1951 ve Spojeném království Velké Británie (tehdy v Irsku).



Pelhřimov v nočních hodinách při festivalu.

Klub sběratelů oceňuje rovněž své členy za největší a pozoruhodné sbírky. Jejich ocenění podléhá mnoha kritériím, na  jejich cenu má vliv hodnota těchto sbírek, pohyb cen, které vycházejí z nabídky a poptávky. Odhadnout proto cenu takových sbírek, uspořádaných často podle oborů a  podle zemí, lze také podle pojištění, na kolik si její majitelé své sbírky sami oceňují. Není výjimkou, že někteří sběratelé nechtějí být uváděni ani v adresáři, který Klub sběratelů kuriozit vydává každé tři roky – obávají se prozrazení a nebezpečí krádeže. Přesto špičkoví členové Klubu sběratelů kuriozit se snaží o určité odhady některých významných sbírek.

Každý, kdo sleduje internetové Pozitivní noviny od jejich založení, může si najít dnes již velké množství článků o sběratelství a sběratelích. Kromě Ondřeje Suchého, velkého sběratele a spolupracovníka nejen Pozitivních novin, je můj podíl na tom zcela mizivý. Přesto jsem již ve svých minulých článcích pomohl zviditelnit sběratelství i některé sběratele. Rád bych o nich napsal příště více. Ale asi bych měl čtenářům prozradit, co také já vlastně sbírám.

Jako novinář a spisovatel mám dosti velkou sbírku kuriózních psacích potřeb, propisek a tužek (neodcizuji je a la Klaus!), ale hlavní sběratelskou pozornost už léta zaměřuji na můj rodný kraj – Podřipsko, Polabí, Povltaví, Mělnicko – mám radost ze sbírky melnicensií – pohledů a regionální literatury. V mé knihovně nechybějí dnes už stovky encyklopedií a slovníků. Sám jsem k nim přispěl vydáním encyklopedie Kdo byl a je kdo… (vydalo nakladatelství Libri v roce 2006) a  také Almanachem českých novinářů (ten vyšel v tomtéž nakladatelství roce 2008). Sbírám životopisy a příběhy našich novinářů, píši o mnoha z nich nekrology, což je smutnou stránkou této činnosti. Od mládí je pro mne velkou osobností první prezident naší republiky – T. G. Masaryk – proto k mým sbírkám patří masarykiána a jsem členem Masarykovy společnosti, Masarykova demokratického hnutí a pilně navštěvuje přednášky a besedy Masarykovy demokratické akademie. Loni mne byla udělena Cena Masarykovy akademie umění za literární a novinářskou činnost. Pídím se velmi rád po aktivitách obecních a městských kronikářů, k nimž jsem zvlášť přilnul, když jsem sám několik let kronikařil a vydal knihu Osobnosti a osudy obce (vyšla v roce 2000). Stala se záhy učebnicovým příkladem pro desítky kronikářů z celé naší vlasti, kteří se mi ozvali po jejím vydání a dnes s mnoha vedu e-mailovou korespondenci.

Odpusťte, že jsem si přihřál svoji „polívčičku“, ale kdy jindy budu mít zase takovou příležitost? Budu rád, jestliže řady našich sběratelů dále porostou – jak to vypadá podle posledního placení členských příspěvků, je trend spíše opačný. To však neznamená, že sběratelství upadá. Naopak se domnívám podle různých aktivit, že se sběratelské sbírky zkvalitňují právě svým mezinárodním dosahem a obsahem. A ještě jsem o jednom přesvědčen – opět na základě svých zkušeností a poznatků ve styku se sběrateli – jsou to většinou šťastní lidé.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 05. 2011.