Když jsem se na počátku šedesátých let minulého století učil v liberecké Hedvě tkalcem, pokračoval jsem v tradici mých předků. O pár set metrů dál, u firmy Neumann, se tkalcem vyučil za 1. Republiky i můj otec. Mé tkalcování bylo součástí výuky na tehdejší dvanáctiletce – současném gymnáziu. Dělnická praxe budoucí „inteligence“. No, moc se ten záměr nevydařil. Jednou týdně jsme ráno v 6:00 stáli u prastarých stavů pamatujících rakouské mocnářství. Litinové umělecké konstrukce strojů a zařízení u nás budily značné rozpaky, ohromný hluk ochromoval myšlení. Z té doby si pamatuji detaily výroby, a to, že mi náramně chutnaly svačiny. Restrukturalizace strojového parku našich tkalcoven, sukáren a barvíren měla přijít teprve za 10 let při boomu našich textilek, který skončil tak nešťastně likvidací textilního průmyslu v Čechách po roce 1990.

Stále mám ve svém skromném archivu náborový letáček Textilany, závodu č. 1. Liberec z počátku 70. let minulého století:

„Víte, že Textilana je největším a nejmodernějším vlnařským závodem? Po celém světě jsou známy látky z Textilany. Obnovený strojní park dovolil zdvojnásobit výrobu. V závodě pracuje 30 kolektivů BSP (Brigáda socialistické práce – kolektivů plnící přijaté pracovní i společenské závazky). Zaměstnanci (200) mají možnost se rekreovat u Černého moře v Bulharsku nebo v Táboře v Jinolicích. Průměrný měsíční výdělek v závodě je 1770 Kčs. A na základních výrobních strojích jsou výdělky zapracovaných jednotlivců přes 2000 Kč. Závodní zdravotnické středisko s vodoléčbou je jedno z nejlépe vybavených v celém okrese. Závodní jídelna podává denně až šest set druhů jídel a nakonec – na zajištění zvýšených úkolů přijme Textilana nové pracovníky k doplnění pracovního kolektivu… Pojďte pracovat do Textilany.“

Obdobně pečovali o zaměstnance stávající i budoucí: Preciosa, Montážní závody, Hedva, Pozemní stavby, Tesla, PVT, LIPO, Severochema, Autobrzdy Hodkovice, Retex, Státní statek, Bytex, Severokámen, Plastimat, Liaz, Silka atp.

Vědí vaši potomci, kde jste dříve pracovali? Měli by. Už proto, aby byla zachována třeba i jenom ústní památka na dobu dosídlení pohraničí po Druhé světové válce. Rozvoj sklářského, textilního, chemického a strojírenského průmyslu tehdy dosáhl úspěchů, kterých dnes jaksi bez uzardění využíváme. Jedněmi ústy tuto dobu zatracujeme a zároveň zapomínáme, že dala smysluplnou práci lidem, kteří zde v tu dobu žili. Naši vnuci dnes pracují v průmyslových zónách jako „výrobci“ autosoučástek zahraničních vozů. Skutečný průmysl z Čech vymizel.

Už jen pro vzpomínku vezměte své děti a ukažte jim, kde vaši rodiče pracovali, kde se bavili, kde jste vyrůstali…

Vydat první liberecké noviny „na apríla“, mi připadá docela vtipné. Psal se rok 1848 a podnět k založení novin vyšel od největšího libereckého boháče Johanna Liebiega. Noviny potřeboval jako podnikatel a inzerent k ovlivňování názorů občanů k tomu, co se ve městě děje. Potřeboval noviny jako nástroj svých politických a hospodářských zájmů.

Redaktora našel v bývalém vychovateli svých 15 dětí. Klopotná dřina spojená s vynášením dětských nočníků panem A. A., absolventem vídeňské univerzity, byla konečně pryč. Stal se ekonomickým poradcem prvního muže Liberce. Ještě později, prověřen předchozími úkoly, se hravě popral se stavbou dráhy Liberec – Pardubice (po celé trase železniční tratě se rozprostíralo textilní impérium této liberecké familie) i s funkcí tajemníka obchodní a živnostenské komory v Liberci. Velmi slušná kariéra mladého muže začínajícího svou kariéru nekonečným opakováním: „Ema má maso, maso má Ema…“

Tenhle neznámý A. A. (Anton Anschiriner) byl, jak se zdá, neobyčejně chytrý, mazaný chlap, který si jen tak před problémem na zadek nesednul. Shromáždil údaje a roku 1858 vydal dvousvazkové dílo – Album průmyslových podniků obvodu liberecké obchodní komory. Dílo, které dodnes patří k základním pramenům poznání minulosti, a aby toho nebylo málo, vydal v roce 1858 také první adresář města Liberec s plánkem města. Traduje se, že s ním v ruce putoval Jan Neruda městem, které se mu pranic nelíbilo.

Ještě pár slov k  prvním libereckým periodikům. Vydával týdeník Reichenberger Wochenberichte aus der Nähe und Ferne (Liberecké týdenní zprávy z domova a z dáli) a je skoro neuvěřitelné, že vše dělal sám. V novinách mu ale přeci jen pomáhal liberecký lékař dr. Fisch. Už v červnu roku 1848 vycházely noviny 2 x týdně pod novým názvem „Reichenberger Anzeiger (liberecký oznamovatel). V roce 1851 změnil název novin na známé Reichenberger Wochenblatt, a aby nás to nepletlo, tak v roce 1858 se vrátil k názvu Reichenberg Anzeiger.

Dál už jde o konkurenční boj. Roku 1860 přichází Reichenberger Zeitung (Liberecké noviny) z liberecké tiskárny majitele H. T. Stiepla. Konkurování skončilo. První noviny měly menší formát. Ty, co vyhrály, jsou modernější, mají větší titulky, písmena, a co nepřekvapuje, u jejich zrodu stojí opět Johann Liebieg. Nový deník se stal mluvčím německé buržoazie a vycházel až do roku 1938. Tehdy se změnil na deník „Die Zeit“, ústřední orgán nacistů v zabraných Sudetech s nákladem 60-80 tisíc denně.

Strýc se vyučil zámečníkem v sousední Žitavě. Chtěl dál, do přístavů na sever země. Žel Hitler to plánoval s naší rodinou a s rodinami dalších milionů lidí jinak. Nakonec byl strýček rád, že stavěl pohraniční řopíky. Pak odtud, co nejrychleji do Rumunska a Bosporem do Haify. Pár posledních kilometrů plaval mořem, aby skončil v rukou Angličanů. Navlékl jejich uniformu a bojoval s Němci celou světovou válku. Medailí si přinesl v roce 1945 do Liberce plnou levou stranu vojenského saka.

Sen o lodích ho neopustil. Čeština mu stále dělala potíže, ostatní jazyky ne. Naučil se jich celkem osm. A víte, jak skončil? Jako šéf inženýr národní izraelské námořní společnosti – v hodnosti srovnatelné s hodností viceadmirála. Ještě když se plavil po všech mořích světa v padesátých a šedesátých letech posílal mi z přístavů pohlednice. Největší radost mi vždy udělal, když napsal, že potkal jednu z asi deseti československých zaoceánských lodí. A že se s posádkou pozdravil…

Nikdy nezapomněl, že jeho vlastí byla i Česká republika. Vše české, a hlavně z Liberce, mu udělalo radost. Kolik takových našich spoluobčanů rozesetých do světa dálek skončilo díky své píli, štěstí a třeba jen shodou náhod v čele svého oboru. Vypracovali se z těch nejnuznějších poměrů do čela těch nejrůznějších institucí, povolání.

Mnoho našich spoluobčanů muselo opustit své Liberecko, Jablonecko, když se oni sami nebo jejich rodiče aktivně podíleli na rozbití Československa v letech 1935 – 1945. Jako němečtí nacionalisté se podíleli na programovém vyhnání Čechů a Židů z pohraničí, na jejich fyzické likvidaci a ztratili morální právo na návrat. Přesto ani oni nezapomněli na svou zemi, kde se narodili a kterou zradili, když její část – Sudety, připojili v letech 1938 – 1945 k Německé říši.

Je na příštích generacích, zda jim odpustí. Zda jejich děti, které dosáhly úspěchu, budou zařazeni mezi ty naše v bezbariérový svět. Nacionalismus v podobě rasové nenávisti nepatří do 21. století, ať je německý nebo český. Buďme opatrní. Leckdo zapomíná dřív, než musí…