Rudolf Křesťan: Trvale na repertoáru
Rubrika: Literatura – Fejetony
| Kromě Hamleta, Othella, Romea a Julie patří ke stále hraným rolím také Mikuláš, čert a anděl. Byť jen v amatérském podání a takříkajíc v bytovém divadle. Zato jde o postavy s ještě delší tradicí, než jsou ty Shakespearovy. Možná i malému Williamovi naděloval Mikuláš; v té době byla jeho role už notně propracovaná a vybroušená, neboť v kostýmované podobě obchází děti od 10. století. Zprvu sám, posléze s družinou. Hledám-li vysvětlení, proč mikulášský rituál zůstal živý až dodnes, cosi mi našeptává (možná čert, možná anděl), že nejde jen o přitažlivý akt obdarování, ale právě o divadelnost, a divadlo je – jak známo – věčné. Opakující se podívaná z počátku prosince pro mě zosobňuje andělské dobro a čertovské zlo. Nad oběma póly pak drží vrch spravedlnost v roli shovívavého Mikuláše. To vše je doslova zosobněno. Tedy v osobách. V mnoha rodinách je to první okamžik, kdy se dítě setkává s živými herci, i když ochotníky. Tedy s lidmi ochotnými se oblepit mikulášskou vatou, nasadit si křídla a obléct si obrácený kožich a čertovsky se v něm potit.  Výsledná magie nepůsobí jen na děti, vtahuje do hry i tři klíčové protagonisty děje. Jestli jste se i vy někdy převtělili v některou ze zmíněných postav, dáte mi zapravdu, že člověk najednou začne hrát. Vžívá se do role. Troufá si dokonce i na improvizaci, neboť v každé z navštívených rodin jde o jakousi forbínu. Mluvím teď samozřejmě o trojici jedinců svědomitých a se srdcem, ne o kšeftařích ždímajících z obchůzky co nejvíc peněz. Toto představení má i své diváky. Nejen děti, nýbrž i jejich rodiče, kteří vše prožívají velmi intenzivně. Psychologové pokládají za ideální, když se do jednotlivých postav účinkujícího tria převtělují sousedé, kteří mají k oslovovaným dětem jistý vztah. Tak jak tomu bývalo – a dodnes ještě leckde je – na venkově. Ač se to někomu bude zdát neuvěřitelné, zažíval jsem se svými dětmi takto vlídně pojatou mikulášskou nadílku i v našem třináctipatrovém věžáku. Dokonce tak vlídnou, že jedna z mých dcer, dnes už víc než třicetiletá a bydlící jinde, si přeje, aby k jejím dětem přišel někdo takový, jako byl Mikuláš, který chodil k nám. K pevnému kořínku mikulášské tradice patří i skutečnost, že Ježíška si jen představujeme, kdežto Mikuláš se představuje nám. Se všemi riziky, ale i s radostmi. Jde o obřad nenahraditelný, prostupující dějinami, zatímco jiné zvyky upadají v zapomnění. K hereckému triu patří neoddělitelně čert, ačkoliv jeho role vznikla náhodně. Aspoň podle vysvětlení, s nímž jsem se seznámil díky slovům děkana Jana Peňáze z Velkého Meziříčí. Jeho explikace vychází z historické skutečnosti, že v časech, kdy Nizozemsko bylo námořní velmocí, patřilo tam k dobrému tónu, že vlivní jedinci měli exotického sloužícího tmavé pleti. Tak se prý zrodila i temně oblečená postava, která při lidových pochůzkách byla (stejně jako anděl) k ruce nadělujícímu nizozemskému Mikulášovi; do čertova resortu patřilo vykonávání nepopulárních trestů. Podle uvedené domněnky se postava stylizovaného mouřenína postupně proměnila do podoby čerta. Znamenalo by to, že současný Mikuláš přišel ke svému kumpánovi jako slepý k houslím. Významnou součástí čertovy role je strašení, které někdy nebývá dramaturgicky zvládnuto. Může mít za následek dětské trauma. Ošidné je i selhání dalších protagonistů darovacího týmu, podlehnou-li nabízeným štamprlatům, což by ublížilo i herci z Národního. Už na počátku devatenáctého století vyslovil své výhrady k riziku občasné nadměrné bujarosti provázející tento svátek sám Jakub Jan Ryba. Tedy nejen skladatel věhlasné vánoční mše, ale taky autor publikace, v níž kromě jiného žehral na případné zlotřilosti provázející mikulášské nadílky. Knížka vyšla v roce 1804 pod obšírným názvem „Radovánky nevinných dítek o vánocích, což svým milým žáčkům a všem českým krajánkům obětuje Jakub Jan Ryba, školní učitel na farní škole rožmitálské. Pisatel hodnotil mikulášský čas jako obyčej provázený nebezpečnými ději. Připomíná například, že jedna děvečka se lekla čerta natolik, že na něj vrhla hrnec vroucí vody a následně z toho leknutí dostala – cituji – „padoucí nemoc a až do smrti se jí trápila“. Rybův více než dvě stě let starý text pokračuje konstatováním, že při mikulášských nadílkách se odehrává „na tisíce nešťastných příhod a jiných nemravností“. Navazuje upozornění, že „každá věc mohla být z počátku nevinná, dobrá i také nějakým způsobem užitečná, ale lidé toho počali zle užívati, a tak všechno mikulášství a obecnému dobrému škodlivé kejklířství, které se rádo pod zástěru pobožnosti skrývá, co nejpřísněji se zapovídá“. Některá historická i současná rizika kolem repertoáru mikulášských nadílek by mohla vést k poklesu zájmu o jejich konání, ale opak je pravdou. Mikulášování žije a daří se mu. Přečkalo i čtyřicetiletý režim, který si zrovna neliboval v náboženských symbolech, k nimž nepochybně patří legenda o Mikuláši, katolickém biskupovi ze čtvrtého století, který už od mládí proslul svou štědrostí. Kouzlo mikulášské nadílky nezdolaly ani současné komerční útoky, které se snaží brát Mikuláše jen jako použitelný symbol k prodeji náležitého sortimentu. Navzdory vnějším atakům zůstává pravá mikulášská nadílka čímsi velmi vnitřním a soukromým. Každý z nás má na ten akt své intimní vzpomínky. Mnohdy jsou spojené s úplně prvním vystoupením na veřejnosti, neboť příchozí skupina je triem nejen hereckým, nýbrž i posluchačským, když po nás žádá, abychom přednesli básničku. V tu chvíli stojíme na prknech, která znamenají svět. Když po mně chtěl Mikuláš v dětském věku, abych přednesl básničku,  snaživě jsem ji odříkal. Už nevím, o čem byla. Tolik si však pamatuji natrvalo, že mě pochválil a pokynul andělovi, aby mě obdaroval. Při veškeré úctě k veršům jako takovým nevím, zda jsem pak v pozdějším věku ještě někdy pocítil význam, účinnost a moc poezie tak konkrétně a zjevně jako právě tehdy. Domnívám se, že křídla mikulášského svátku jsou ve šťastných případech schopna převýšit i rozpětí křídel andělských. Kněz – a bývalý ministr školství – Petr Piťha prohlásil, že mikulášská autorita by neměla mít vliv jen na děti, nýbrž souběžně i na jejich otce a matky. Profesor Piťha to vyjádřil v jedné ze svých úvah, a to v kapitolce s příznačným názvem mikuláše na vás! Dodal, že vůči svatému Mikuláši jsme dětmi všichni. Existuje-li mnoho shodného mezi mikulášským vystoupením a mezi principem divadla, je tu i cosi odlišného. Záleží-li hercům na tom, aby proslavili své jméno a stali se známými, ideál představitelů mikulášských rolí je přesně opačný: aby je děti nepoznaly. Aspoň jsem dosud neslyšel, že dítě by někoho z té rituální trojice požádalo o autogram. |
| (Text je z nové sbírky fejetonů Rudolfa Křesťana s názvem „Co jsem si nadrobil aneb sypání ptáčkům“. Knížka vyšla na podzim roku 2010 a obsahuje 75 vyprávěnek s ilustracemi autorovy ženy Magdaleny. Její obrázek u fejetonu, který jste právě dočetli, však není převzatý ze stránek knížky. Je v Pozitivních novinách představen veřejnosti poprvé. Tedy premiérově, neboť při konečném výběru ilustrací do uvedené fejetonové sbírky její umístění už přesahovalo možnosti daného stránkového rozsahu knížky.) |
Ilustrace @ Magda Křesťanová
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 12. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Vladimír Just |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Milan Markovič |