Antonín Suk: Černí kujóni | Namyšlenost
Rubrika: Literatura – Povídky
| Černí kujóni V Kulaté pasece u Bludova jsme obeznali prasata. Ani ta paseka, ani ti divočáci nebyli nijak velicí, a tak – jde se na ně! Dělba práce byla prostá. Přece jen bylo uznáno, že na hozenou ránu už nejsem tak nemožný. Strýc Jirka tedy sledoval ve sněhu šlak štětináčů a já šel vedle něho s flintou v ponosu,  připraven k okamžitému výstřelu. Už několikrát se nám tento způsob lovu vyplatil. V rozbředlém sněhu byly stopy čerstvé stopy naprosto jasné. Obešli jsme celou paseku a nic se nedělo. Najednou Jirka hlásí: „Hele, stopa ve stopě!“ Byla to pravda. Prasata vyšlápla do našich stop stopy svoje. Tak tahle vy na nás, vy kujóni! „Jirko, jdi klidně dál a něco si broukej!“ Šel a brumlal o neřádech prasáckých. Výsledek se ale dostavil Odskočil jsem kousek do vexlu. Ještě bylo slyšet Jirkův monolog a už tu byl černý průzkumník. Opatrně se divočák kradl v našich stopách. Tak takhle bychom mohli chodit do rána! Asi jsem se nějak neopatrně pohnul. Ozvalo se silné „huf“, a praskot větví za prchající zvěří ukončil tu naši „výhru“ nad divočáky. Samozřejmě to žádná výhra nebyla, Ani jsme si neškrtli! Jen jsme byli zase o něco chytřejší. |
| Namyšlenost Namyšlenost je ošklivá věc. A právě mne to musel chytit za pačesy a držet se jako klíště. Už mi nestačilo, že jsem na honech moc nerad hodil nějakou tu ránu vedle. To mi bylo málo! Vymyslel jsem si náročnou zábavu. Náročnou na rychlost, postřeh a pohotovost. Patrony nebyly nijak drahé, nabíjel jsem si je sám doma. Pod políčkem, na kterém stály úly pantáty Vránového, se po obou březích potůčku, který odváděl vodu z Nového rybníka, tyčil vyzrálý mýťák. Vysoká, hezky zapojená kmenovina. Jistě víc jak sto let stará. Stromy urostlé, na první pohled zdravé. Co se mohlo víc líbit divokým holubům. Stín vysokého porostu nad tekoucí vodou. Šťavelová pole byla plná pírek a peříček, které tady při svých toaletách vytrousily holubí krasavice. Trať to nebyla dlouhá. Možná tři sta metrů. V době, pokud byl odstřel hřivnáčů, se nikdy nestalo, aby tam ani jeden nebyl. Nejdříve se vždy ozvalo zatleskání křídel, šramot v koruně stromů a pak teprve holub nabral směr. Tady jsem se tedy tehdy producíroval. Flintičku v ponosu, hlavu nahoru, připraven okamžitě reagovat. Výsledky byly zpočátku vrtkavé. Ať si to zkusí, kdo chce! Vytřepává se holoubek z korun stoletých smrků. Rána musí přijít okamžitě a na pravé místo. Poměr úspěchů byl zpočátku víc jak žalostný. Jeden zásah možná na deset ran! Časem se to ale trochu vyspravilo. Tak na čtyři rány výsledek přišel. To bylo radosti a pýchy, když s padajícími větvičkami se k zemi prodíralo tělo opeřence. Pírka poletovala ještě dlouho po tom, když úlovek žuchl o zem. Škoda, že dnes už není možná repríza tohoto lovu. Není mýťák, za Vránovou stodolou, nejsou holoubci, a ze mne dědek, který už nemá na to, takto lovit. Chybí mládí! Zůstalo jen vzpomínání a kousek pýchy pro vyprávění pro vnoučata. Ta tak ještě věří… |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 11. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Jan Vodňanský |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Milan Lasica |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jan Krůta |