Miroslav Sígl: Univerzální, avšak jedinečný umělec s vrozenou vášní
Rubrika: Publicistika – Postřehy
Možná, že ten titulek bude pro někoho znít příliš pateticky, nadneseně, ale začtete-li se dál do těchto mých řádek, a co by vůbec bylo nejlepší, kdybyste mohli nahlédnout do jeho dílny či alespoň do jeho monografie malíře, sochaře a grafika (vydal Oftis, Ústí nad Orlicí, s vynikající grafickou úpravou), pak teprve pochopíte, že ty perly jsou pravé.  Rád bych něco pověděl o svém dlouholetém příteli Věroslavu Bergrovi (*1928), který byl manželem básnířky Zdenky (*1923), od níž vyšel v Pozitivních novinách malý článek 19. října 2007, a potom jsem zde otiskl druhý den po jejím skonu 23. května 2008 nekrolog a k němu byl připojen článek o jejím překladu věhlasného čínského básníka. Její knížky vždy vzbuzovaly velkou pozornost zasvěcené literární a překladatelské veřejnosti. Do češtiny nám vskutku nádherně převáděla francouzské, ruské a ukrajinské klasiky, její básně hojně a rádi překládali esperantisté. Všechny knížky ilustroval své ženě o pět let mladší Věroslav, akademický malíř, rovněž duše poetická, takže si se Zdenkou dobře rozuměli a v posledních letech jejího života byl vzorným pečovatelem, starostlivým až úzkostným tvůrcem jejího jídelníčku a životosprávy vůbec. Je nesmírně sensibilní, jeho jemné ruce uměleckého tvůrce rozpoznávají příčiny bolesti a zdravotních potížích přátel a známých. Nemusím ho dále chválit, protože už mnohokrát jeho život a tvorbu chválili jiní. Naposledy mu zcela nedávno přišlo zvlášť významné ocenění, a to od Mezinárodní akademie Vesuviana v italské Neapoli, pořádající známé mezinárodní výstavy. Dovolte, abych ocitoval jejího prezidenta Gianni Ianualea, který tím prozrazuje na sebe rovněž duši poetickou, citlivou pro uměleckou krásu a jejího tvůrce, když napsal tyto řádky: Jestli duše je matkou všech svobod, tedy duše Věroslava Bergra posiluje jeho vlastní vědomí city a láskou pro věci konkrétní a prodírá se do zátočin duše, aby přenesla na plátno barvy mládí. A činí tak s vrozenou vášní, aby svým instinktem zažehla světlo v duších těch, kteří potřebují znovu získat hodnoty a zdravým životem obnovit krásu a harmonii Nebe. Věroslav Bergr objevuje mezi meridiány života pečeť svobody a vše, co mu vyjadřuje srdce, protože ví, že neexistuje nic, co by Bůh nemohl udělat, ale spoléhá se především na komunikaci a otevření okna do nebe. Je to dimenzionální malování tohoto pražského umělce, je to vzkaz do ozvěny zvuků, které tíhnou ke klidu a míru. Je to veršování na plátně perspektivami a tématikami plnými humanistické teologie, koncepce, které nám pomáhají posilovat boží vinici a sjednocují nás kolem obětí, odešlých před námi. Křehkost myšlenek a energie, kterou lze vytušit v duši toho vpravdě evropského umělce, způsobuje, že světlo každého jeho díla se vynořuje z barev a exploduje jako bojovník, tasící meč míru. Vše se stává ikonografií smyslů, jimiž se umělec přibližuje bližnímu. Jsou to díla protkaná žalmy a přírodou, šťastně diktovaná instinktem. Odhalují našeho umělce v našich vnitřních symfoniích, jejichž atmosféru snad každý člověk touží jednou prožívat. Teprve nyní po přečtení předchozích řádek italského kunsthistorika, můžeme o něm a jeho původní tvorbě říci také několik vět českých. Můj přítel Slávek (tak mu říkala Zdenka a tak mu říkají i jeho přátelé) se narodil v Ředicích-Rváčově, kouzelném místu nedaleko Lomnice nad Popelkou, o němž najdeme nejstarší zmínku v Dalimilově kronice z roku 1232. Ano, nad úvalem říčky Popelky na pomezí Českého ráje a Krkonoš. Najdeme tu všude kolem roubená stavení, dřevěné zvonice, památky na každém kroku. Býval to kdysi chudý kraj. Své útočiště zde v těsné blízkosti dřívějšího Bergrova domku našel semilský rodák Vladimír Komárek (1928-2002), rovněž malíř a grafik. Již ve studentském mládí působila na Věroslava Bergra impresionistická hudba takových mistrů tónů, jakými byli Mauric Ravel, Claude Debussy, z našich Leoš Janáček. Byly to zpočátku artefakty na dřevěných podložkách ze starých prkének, které umělec potáhl použitou pytlovinou a ověnčil upevněnými kořeny nebo úlomkami kůry stromů. Přišlo velmi podmanivé období s hudbou Gustava Mahlera, rodáka z Kaliště na Vysočině, žijícího na přelomu dvou minulých století. Jeho tóny Věroslav Bergr vnímal všemi póry. Strukturální malby pojmenované Mahlerovské téma reflektují význačného symfonika, jehož si přisvojuje často Vídeň, kde také žil a tvořil, když se vrátil z Ameriky. K největší jeho znalosti začátkem osmdesátých let přispěl sám Leonardo Bernstein, americký skladatel a dirigent. Mahler však byl a je českým skladatelem, inspirovaný českou lidovou muzikou a teprve současné generace v naší zemi, po jeho světovém věhlasu, objevují dalšího českého génia. Intenzívní hudební prožitky jsou zřetelné na obrazech, jejichž materiálové barevné vrstvy jsou pro našeho umělce typické: pracuje s otisky textilu nebo drobných kovových fragmentů. Imaginární pásy krajin jsou viděné jakoby z ptačí perspektivy a všechnu tuto originalitu objevují u Věroslava Bergra výtvarní znalci a považují jeho kultivovanou jemnou barevnost za osobitý vklad do českého výtvarného umění. Jak mocně na Věroslava Bergra působí nejaktuálnější problémy naší civilizace, nebezpečí válečných, ekologických a ostatních katastrof včetně atomového záření, patologického bujení, také zbědovaná příroda a žalující životní prostředí - to lze vystopovat v grafických cyklech a celých souborech jeho kreseb a obrazů. Od obětí války, od lidické tragédie k tvářím a postavám za ostnatými dráty, k atomovému oblaku a ozářené hmotě, dokumentuje náš umělec až provokativně a sugestivně svět, v němž jsme žili anebo který právě prožíváme. Nezapomenu nikdy na vyprávění o tom, co si Slávek užil v době totality. Zúčastnil se v roce 1983 soutěže na námět Lidic. Jeho monografie (růže s dětskými tělíčky uvnitř květů) popudily jednoho člena poroty – paranoidního rudého komisaře natolik, že měly být prohlášeny za protistátní a Slávek měl být pohnán za ně před soud. Také osudy Zdenčina milovaného strýce, otcova bratra Františka Vovse, jsem si vyslechl při tom našem společném vyprávění. Byl příslušníkem čs. armády v An glii za druhé světové války, do důchodu odcházel jako plukovník, ale zahynul těžce nemocný v Jáchymovských uranových dolech. Podobné silné vzpomínky byly nesmazatelně zapsány do paměti Slávka a Zdenky Bergrových. S polistopadovou ztrátou svého ateliéru počátkem devadesátých let nahrazuje Slávek olejové barvy akrylem a po ztrátě své milované ženy se ještě více ponořil do tvorby velkých obrazů, aby tak unikl bolesti, utrpení a prosvětlil život kolem sebe a pro své okolí nesmírně tklivými a abstraktními kompozicemi, s velmi jemnou barevnou strukturou. Dýchají a mluví vám do duše, povznášejí a probouzejí vaši fantazii svou symbolikou, a znovu i tady originální estetikou, která je podle odborníků vskutku ojedinělá. Pro tuhle všechnu specifičnost je Slávek Bergr těžko zařaditelný umělec do českého výtvarného kontextu. Je velmi osobitý, je svůj. Přitom však jeho obrazy k nám promlouvají. Visí u nás doma v pokoji a vždycky na nich rádi spočineme svým zrakem. Uklidňují, nabádají, povzbuzují, pronikají do hloubi duše, ovlivňují naše myšlení, rádi si tak s umělcem povídáme, aniž by stál vedle nás. Ale je mnohem více asociací, které nemohu ani všechny vyjmenovat, natožpak pojmenovat. Přesto jsem už léta přemýšlel, jak bych, a co bych, a vlastně také kam, o tom přeskromném, tichém, upřímném a nesmírně vzácném příteli Slávkovi napsal. Probudily mne až ty řádky z Itálie. Vrátil jsem znovu k článku, který o něm napsal Bohumil Hrabal, když poznal Slávka přímo v jeho někdejším ateliéru: Jeho obrazy směřují k tomu, co lidstvo přestalo chápat. Myslím, že umělec, který je vytvořil, je angažován právě tím, že nám zračí ty mezní situace, stresové situace, abychom se zastavili, dokud je čas, a usilovali o to, co je tak prostinké a jednoduché, a čemu se říká mír. Šel jsem v tom svém přemýšlení ještě dál. Vždyť jeho umění, vzniklé u nás doma v Česku, je dávno uměním evropským a odvažuji se říci i světovým. Západní kunsthistorici teprve začínají poznávat více naše současné umění, které má co říci světu. Nevím, jak dlouho může trvat doba, než Věroslava Bergra zařadí s jeho nezlomnou vírou ve vlastní abstrakci, pojímanou tak výrazně osobitě, mezi umělce světového významu?! Protože znám jeho umění už dosti dlouhou dobu, vím o jeho mnoha oceněních (mj. Cena Franze Kafky), s jeho jménem se lze setkat v encyklopediích (mj. Who is who in the World), přečetl jsem si o jeho tvorbě již mnoho nádherných i objevných rozborů, jedno však vím jistě: že Věroslav Bergr po celý svůj život je věrný svému ojedinělému výtvarnému projevu, že jeho nesmírně čistá duše umělcova se už léta přelévá do obrazů a dalších artefaktů, celých jejich cyklů, grafik, ilustrací, plastik a sochařských objektů. Způsob jeho tvorby je českým vynálezem, který by měl být patentován, mám-li převést jeho umění do techniky, jakou je vytvářeno. Zcela jistě jsem se nevyjádřil přesně, ponechám hodnocení skutečným odborníkům. Když odcházela z tohoto světa Slávkova žena, rovněž velká básnířka a překladatelka, s níž se znám z dob poválečných počátků Mladé fronty, kdy byla ještě Vovsová, a kam přinesla svou básničku ještě jako studentka, a když jsme spolu hovořívali o samotě a přišla řeč na Slávka, tu jsem se neubránil dojetí. Nemají ti dva žádného potomka, ale jejich stopa v životě lidském a společenském je zřetelně viditelná. Mnohokrát jsem o Zdence psal, ale i o Slávkovi, ale vždy v souvislosti s psaním o Zdence. Jednou se mne přímo otázala: A kdy napíšeš také něco o Slávkovi? Tehdy jsem něco neurčitého vykoktal, protože jsem si netroufl cokoliv napsat o jeho umění, ale přesto jsem je vždy miloval a miluji jako moje stejně sensibilní žena. Dozrálo to ve mne, Slávek osiřel a ještě tu bude s námi hodně dlouho. Vždyť má toho tolik na práci, jeho ruce nedovedou zahálet. A tvorba je pro umělce tím nejlepším lékem, tou nejlepší terapií. Nic lepšího už si se Slávkem ani neordinujeme. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 07. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Helena Štáchová |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ivan Rössler |
 |
Jan Krůta |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Jan Vodňanský |