Miroslav Sígl: Jaká překvapení vás čekají v Roztokách

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Jestliže jste dosud nenavštívili pohledné Roztoky, městečko šest kilometrů od Prahy kde žije 7500 obyvatel, které má bohatou historii s nedalekým přemyslovským Levým Hradcem a Žalovem, a prvním historicky doložitelným křesťanským kostelem nad levým břehem Vltavy, určitě si zařaďte jeho návštěvu mezi ty, které vás nezklamou.

 

Je s nimi spojeno mnoho významných osobností, v jejich Tichém údolí jsou hned čtyři vily prohlášené za národní kulturní památku.
Jednu z nich si upravil v japonském stylu cestovatel Joe Hloucha (1881-1957). Hned u nádraží v dalším domě žil roztocký lékař a amatérský archeolog Čeněk Rýzner, který objevil pro naši historii tzv. „únětickou kulturu“.
Žili zde manželé Zaorálkovi – Jaroslav (1896-1947), překladatel a neméně známý autor opakovaně vydávané etymologické knihy „Lidová rčení“, a jehož žena Hedvika (1900-1982) vyzdobila jako sochařka svými plastikami zdejší zámecký park. Ve vile při silnici na Prahu bydlel národohospodář a rakouský ministr orby Albín Bráf (1851-1912).

Za tou nejvýznamnější roztockou rodačkou sem jezdí nejvíce turistů a milovníků umění. Byla jí výtvarnice Zdenka Braunerová (1858-1934), a o jejíž pozůstalost pečuje od roku 2007 občanské sdružení Salón Zdenky Braunerové, které podporuje akce proslulého Středočeského muzea, jež má sídlo rovněž v Roztokách.
Průvodcem mé návštěvy byl Miloslav Vlk, autor dvou publikací o této umělkyni. Dávno před tím jsem četl neobyčejné příběhy Zdenky Braunerové ve dvou knihách spisovatele Františka Kožíka – první má název „Na křídle větrného mlýna“ a druhá „Neklidné babí léto“.

Protože jsem nebyl v Roztokách poprvé, každým rokem zde pořádají významné akce, ale přece jen po několikaleté přestávce v mých návštěvách jsem se nestačil divit. Jako bych to neznal podle svých zkušeností, které jsem zažil při zátopách v srpnu 2002!
Roztoky byly několik metrů pod vodou celé, kromě těch vyvýšených kopců kolem. Všechno zlé je pro něco dobré a v Roztokách se to potvrdilo dvojnásob: povodeň 2002 pomohla uskutečnit dlouhodobě realizovaný záměr, takže se podařilo zrestaurovat někdejší ateliér Zdenky Braunerové přímo v objektu, který si sama svého času navrhla v areálu, kde její otec František A. Braun (1810-1880), advokát a poslanec zakoupil mlýn a přestavěl k letnímu bydlení.

Zdenka Braunerová se dala inspirovat anglickými venkovskými domy a tak si jeden takový v Roztokách postavila. Vedle ateliéru je pokojík používaný jako salón, podkrovní místnost je palandou na přespání, komora pro malířské potřeby a rámy. Všude na stěnách ateliéru rozvěsila nespočet obrazů svých a dalších malířů – přátel, kteří sem za ní jezdili (její první láska krajinář Antonín Chittussi, Jan Štursa, František Bílek, Miloš Jiránek, Jan Zrzavý, Joža Uprka, T. F. Šimon).
V její knihovně byla další díla od literárních přátel jejímu srdci nejbližších: Miloš Marten, Vilém Mrštík, rovněž veliká láska paní Zdenky, jejichž vztah se rozpadl těsně před svatbou, Julius Zeyer, Růžena Jesenská. V psacím stolku pak dopisy mj. od Hany Benešové, manželky prezidenta Edvarda Beneše, francouzského diplomata Paula Claudela (byl také krátký čas konzulem v Praze) nebo generála z téže země Maurice Pellé.

Téměř přesně podle původního rozvržení postupovali současní restaurátoři. K dispozici měli písemnou a obrazovou dokumentaci, kterou si paní Zdenka pečlivě vedla a léta byla uschována ve sbírkách zdejšího Středočeského muzea. Jako snad na každého, i na mne a mé přátele, s nimiž jsem Roztoky tentokrát navštívil, dýchla jedinečná atmosféra prostředí, které tady vytvořily jemné ruce a citlivé srdce s bohatou duší umělkyně. Z pavlače je vchod do salónu s bílým nábytkem se zelenými čalouny. Klavír a na něm původní svícen, jsou zde rodinné snímky, portréty umělkyně (například od Františka Bílka dokonce na keramické váze a druhý provedený v černé hlíně).

Vztahy výtvarné umělkyně k mnoha místům v naší zemi (moravské Slovácko, Slovensko, Přepeře u Turnova, Litomyšl a nejmilovanější Roztoky a povltavská krajina) máme potvrzeny v jejích obrazech, ale také v jejích denících, skicářích, dokonce v malbách na skle či přímo ve skleněných figurkách či předpotopních tvorech, jak je dokázal nejvěrněji zachytit mnohem později Zdeněk Burian (1905-1981), ale jsou důkazem, že stejné science-fiction vidění měla ve své fantazii již před ním roztocká umělkyně.

Více než 70 velkých i menších obrazů a pláten v nejrůznějších rámech je rozvěšeno kolem dokola. Také lepty zmizelých míst z brutální asanace staré Prahy, moderní česká grafika, za jejíž zakladatelku lze Zdenku Braunerovou považovat. Ilustrovala Pohádku máje a další knihy nakladatele Josefa Portmona, jsou tu desítky bibliofilských tisků, ex-libris, vinět a ukázek jejího lidového umění.

Jestliže byl někdo Čechem s hlubokým národním cítěním, ale současně spojen s moderním evropanstvím, pak to byla bezesporu Zdenka Braunerová. Viditelné stopy jsou v jejím roztockém ateliéru na několika místech. Ve Francii nejvíce, ale také v Itálii a dalších evropských zemích se Zdenka učila a inspirovala. Navázala dokonce velké přátelství se slavným sochařem – klasikem Augustem Rodinem (1840-1914). Byla to ona, která ho pozvala na návštěvu do Prahy a spolu zajeli do českých měst a na Moravu.

 

Zdenka Braunerová při svém odloučení od domova, například v Paříži, měla několikerá vystoupení, v nichž tančila v českém kroji, zpívala české národní písně a přibližovala Francouzům českou kulturu a umění.

Dojemný a přece nádherný je téměř její poslední snímek – vznešené sedící starší dámy s jejím malířským kufříkem, která toho tolik vykonala a o níž napsal mnohem mladší budoucí velký umělec Jan Zrzavý (1890-1977) psal jako „o neobyčejné ženě, vtipné, vzdělané a originální…, která měla báječný vkus, pronikavý rozum a zvláštní půvab. Když jsem jí poznal, bylo jí šedesát let. Veselí a optimismus měla jako málokterý člověk. Dodávala mi víru a chuť do života…“ 

Vyjdete z tohoto prostředí omámení, touláte se ještě městem, v jehož prostředí vyrostlo mnoho nových domovů s moderními obchody a dalšími službami, zahlédnete první českou penicilinku, kde je dnes Výzkumný ústav antibiotik a biotransformací, jsou tu památky po ojedinělé továrně na výrobu globusů, v níž pracoval známý hudební skladatel Václav Vačkář.
Můžete se vydat pěšky příjemnou cestou do Suchdola nebo Šáreckého údolí, odtud přes sedlo Kozích hřbetů a Únětic nebo to můžete vzít obráceně už z Pobaby či vláčkem podél Vltavy a skalních útesů. Čeká vás všude jedno překvapení za druhým. Mám to všechno absolvované, mohu to vřele doporučit i starším lidem a manželským párům. Vezměte sebou děti a mladé lidi, protože ti mnohdy nevědí, jaké předchůdce naše země zrodila a co všechno za svůj život vykonali. Nechť potom se vyjádří o svém postoji k zemi, z níž vzešli a o níž se mnohdy tak rádi pejorativně vyjadřují – až na hokejisty, rychlobruslařku Sáblíkovou a další významné sportovce světového jména.
Roztoky nemohou nikoho zklamat!

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 06. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.