Dobromila Lebrová: Vojtěch Hynais, český malíř, tvůrce opony Národního divadla

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Vojtěch Hynais, český malíř, tvůrce opony Národního divadla - 155. výročí narození

Vojtěch Hynais je dalším z umělců „generace Národního divadla“. Také i on jako někteří jeho kolegové, byl po delší dobu jaksi „odložen stranou“ ze všeobecného zájmu o umění. Možná proto, že byl od některých kritiků a uměleckých historiků považován za „salónního“ umělce, možná proto, že přinášel umění z jiné země.
Zajímavý byl názor Hynaisův na různé výtvarné směry. Nebyl proti nim, ale především musel dotyčný malíř dokázat, že skutečně umí malovat. Radil svým žákům: „Získejte nejdříve dobrou techniku, to, čemu se říká řemeslo, pak si třeba můžete reformovat umění a vynalézat nové umělecké směry.“

Vojtěch Hynais se narodil 14. prosince 1854 ve Vídni jako syn chudých českých rodičů. Jeho otec byl krejčí a pocházel z Bolevce u Plzně, maminka pocházela ze Soudné u Jičína. Tatínek, který byl i českým písmákem, své děti učil česky a jezdíval s nimi do Čech. Vojtěch měl také hudební nadání a hrál dobře na klavír.
Studoval reálku, kde se projevilo i jeho výtvarné nadání. Na přímluvu hraběte Jana Harracha (1828 - 1909), významného mecenáše umění, začal v r. 1870 studovat vídeňskou Akademii výtvarných umění (Akademie der bildenden Künste). V r. 1870 byl jeho učitelem rakouský malíř Carl Wurzinger (1817 - 1887), do r. 1873 německý malíř August Eisenmenger (1830 - 1907) a nejvíce si ho oblíbil další z jeho učitelů, německý malíř Anselm Feuerbach (1829 - 1880). Tento malíř doporučoval svým žákům studium přírody a italské renesance. Mezi Hynaisem a Feurbachem vzniklo přátelství. Měl o Hynaisovi velmi dobré mínění - tvrdil, že je „čistá, nezkažená povaha“, má „jasný úsudek“ a „jako člověk je mlčenlivý a pracuje za dvacet lidí“.
Ještě za studií namaloval v r. 1873 Hynais obraz „Herkules v kolébce“, za který dostal Fügerovu zlatou medaili, což byla medaile na počest jednoho z profesorů - Heinricha Fügera (1751 - 1818), kterou vídeňská akademie udílí svým žákům za významné výtvarné dílo.
Feuerbach dopomohl Hynaisovi ke stipendiu ve výši 1.500 zlatých, které dostal hlavně za svůj obraz „Muka svatého Víta“ z r. 1874.
V květnu 1874 odjel Hynais na toto stipendium do Itálie - nejdříve do Benátek, kde kopíroval slavné renesanční mistry, například svatou Barboru od Palmy Vecchia (1480 - 1528) z kostela Santa Maria Formosa, a obdivoval fresky Giovanniho Battisty Tiepola (1696 - 1770) v Palazzo Labia.
Navštívil pochopitelně i Florencii a pak Řím. V Itálii byl necelé dva roky.
Jeho prvním dílem byla freska svatého Václava v presbytáři kaple Českého hospice v Římě z r. 1875. Pro hospic namaloval ještě nástropní obrazy Madony, svatého Vojtěcha a Karla IV. Dílo bylo úspěšné a tak následovaly další objednávky.
Prostředky ze stipendia mu ale docházely a tak se vrátil do Vídně, ale tam nastal problém - jeho příznivec Feuerbach odešel do Itálie a Hynais se musel spoléhat na sebe.
Na krátkou dobu odjel do Prahy, kterou si přál poznat. V Praze pobýval v r. 1876.
Tehdy namaloval velký obraz Svaté rodiny pro jihoslovanského mecenáše a vlastence Josipa Juraje Strossmayera (1815 - 1905). Kopii svaté Barbory prodal královéhradeckému biskupovi Josefu Janovi Haisovi (1829 - 1892). Získal i malou státní podporu a v únoru 1878 odejel do Paříže.
Velice ho lákalo seznámit se s pařížským malířem Paulem Baudrym (1828 - 1889), který právě dokončoval výzdobu velkého foyeru pařížské opery. Protože si Baudry prohlédl Hynaisovy náčrtky a kresby, ale nemohl ho zatím zaměstnat, doporučil ho profesoru École des beaux arts (Škola krásných umění) Jeanu Léonovi Gérômovi (1824 - 1904), který byl nejen malířem, ale i sochařem a vyznavačem akademismu. Akademismus byl uměním vytvářeným především pod vlivem evropských uměleckých vysokých škol, z nichž právě École des beaux arts uplatňovala neoklasicismus a novoromantismus. Později právě tento vliv, kterým Hynais prošel, byl pražskými kritiky až ironicky posuzován.
Hynais pod Gérômovým vlivem namaloval v r. 1879 další obraz pro Strossmayera „Madona se svatou Abertinou“, který pak úspěšně vystavoval na pařížském Salonu, a kritika v díle rozpoznala vliv renesančního italského malíře Il Garofala (1481 - 1559). Namaloval dva obrazy světců - svatého Jeronýma a svaté Anežky a rovněž obraz „Samson bořící chrám“. Obraz “Samsona“ je nyní pravděpodobně ztracen.
U Gérôma pobyl Hynais skoro dva roky, pak částečně pracoval sám a částečně spolupracoval s Baudrym, který měl zakázku na výzdobu newyorského domu amerického milionáře a šlechtitele koní Williama Kissama Vanderbildta (1849 - 1920). Byla to práce na obraze „Svatba Psychina“. Tehdy tvořil v ateliéru v rue Blance, kde jej navštěvovali další čeští umělci.
V r. 1879 poprvé vystavoval v Praze v rámci výstavy Umělecké besedy.
V r. 1880 byl vypsána druhá soutěž pro Národní divadlo, týkající se výzdoby královské lóže. Podle některých pramenů ho už tehdy stavitel a mecenáš Josef Hlávka (1831 - 1908), který už ho znal z Vídně, povzbuzoval, aby se do soutěže přihlásil. Hynais navrhoval pro schodištní prostor alegorie „Míru“, „Zemí koruny české“, „Věd a umění“, pro budoár a pro salon cyklus tří českých dynastií panujících rodů - „Přemyslovci“, „Lucemburkové“, “ Habsburkové“. Dále navrhl obrazy, týkajíci se „ročních dob“. Ale hned poté poslal další návrhy, v nichž zaměnil historické náměty „Přemysl a Libuše“ za alegorie „Moc“, „Osvěta“, Pravda“ a „Síla“. Jednalo se pak o to, mají-li být obrazy malovány přímo na zeď temperou, co upřednosťoval architekt Zítek (1835 - 1909), nebo olejem na plátně, jak navrhoval Hynais. Zadány byly obrazy pro schodiště pro malování na plátně, což mohl provést přímo v Paříži.
V r. 1881 k nim přidal ještě alegorii „Historie“ a obraz „Pastýř a pastýřka“.
V té době měl Hynais ateliér na Montmartru v rue de la Barré, kde s ním pobývali i další čeští umělci, například malíř Luděk Marold (1865 - 1898), sochař František Bílek (1872 - 1941) a když pak Hynais natrvalo odešel do Prahy, užíval ateliér sochař Josef Mařatka (1874 - 1937).
Lhůta pro vyhotovení obrazů pro královskou lóži byla velmi krátká, tak mu pomáhal především slovinský malíř Janez Šubić (1830 - 1903). Akty pro „roční období“ vypracoval Hynais v Paříži, zbytek dodělával v Praze. Zajímavý je obraz „Podzim“, protože na něm můžeme v lovci sedícím vpravo vidět podobu jednoho z přátel Hynaisových - sochaře Josefa Václava Myslbeka (1848 - 1922).
Obrazy „Mír“ a „Země koruny české“ jsou na schodišti k lóži, mezi okny na schodišti je obraz „Historie“.
Pobýval zrovna v Praze, když Národní divadlo 12. srpna 1881 vyhořelo. Po požáru vznikly neshody mezi Sborem pro zřízení Národního divadla a umělci, především stavitelem Josefem Zítkem, ale i Františkem Ženíškem, jehož původní opona zcela shořela. Ženíšek očekával lepší nabídku, než mu Sbor poskytl, a tak už r.1882 bylo jednáno s Hynaisem. Jiné prameny tvrdí, že Ženíšek odmítl z důvodu zaneprázdněnosti.
V r. 1882 opět Hynais v Praze vystavoval v rámci výstavy Krasoumné jednoty.
V Paříži zhotovil během půl roku barevný náčrtek opony. Pojal oponu jako alegorii vzepětí celého národa po vyhoření divadla. Přivedl si dva pomocníky, své přátele Karbowského a Desrivieresa. Ale už ve skice vytýkal Sbor Hynaisovi, že barvy jsou příliš zelenošedé a že neladí s celkovou úpravou hlediště. Hynais oponu namaloval během devadesáti dní v jakési boudě na Karlově náměstí v Praze.
V popředí skoro uprostřed vpravo sedící žena představuje alegorii tragédie a vedle ní stojící plavovláska je veselohra, u jejích nohou malý chlapec představuje frašku. Kolem jsou pracující zedníci a stavebníci. Pak jsou trochu vlevo od této skupiny různí umělci - malíř s paletou, sochař s dlátem a z poloprofilu nakročený herec s mečem v rudohnědém plášti, kterému byl modelem malířův přítel Šubić. Zprava přicházejí přispivatelé. Mírně nakloněný muž vpředu měl za model dalšího přítele Hynaisova - Karbowského. Pro ženu přinášející „vdoví groš“ byla modelem manželka malíře Eugena Jettela (1845 - 1901). Vousatý výrazný muž v pozadí byl představován pražským přítelem Hynaisovým, doktorem Rachetem a další výraznou tváří v pozadí za mužem s lysou hlavou byl druhý Hynaisův pomocník, malíř Desrivieres. Pro génia, který se vznáší nad dílem a žehná mu, byla předlohou slavná pařížská modelka a malířka Suzanne Valadon (1865 - 1938), matka malíře Maurice Utrilla (1883 - 1955). - Sbor však oponu neschválil a celou odpovědnost za ni svalil na umělce. Ale opona to při znovuotevření vyhrála, i když vlastně nikdy schválená nebyla.

   

V r. 1883 se vrátil Hynais na krátký čas do Vídně, kde namaloval portrét své maminky. Obraz je nyní v majetku Národní galerie.
Po návratu do Paříže se v květnu 1883 oženil s Augustou Voirinovou. Manželé měli syna Jiřího, který se narodil v r. 1890, a výtvarně nadanou dceru Annu.
Získal tohoto roku zakázku na výzdobu vily v Auteuil, kterou vyzdobil alegoriemi „Idyla“, „Tanec“, „Poezie“ a „Hudba“, z té doby je i obraz „Karel Škréta“. Tehdy začal také fotografovat.
V r. 1886 se dokončovala nová budova Burgtheatru ve Vídni na Ringstrasse proti vídeňské radnici a Hynais dostal zakázku na její výzdobu. Vytvořil lunety z dramatických básní a několik medailonů. Zároveň maloval v r. 1887 podobiznu jednoho ze stavitelů budovy - Karla svobodného pána von Hasenauera (1833 - 1894). Zřejmě za práce na Burgtheatru byl v r. 1887 dekorován císařským řádem železné koruny III. třídy.
V Paříži pak velice spolupracoval mezi lety 1888 až 1892 s porcelánkou v Sévres jako jejich první výtvarník a zpracovával dekorativní vlysy na vázy, většinou s dětskými náměty. Podle některých pramenů mu bylo dokonce nabídnuto místo ředitele, což odmítl.
V té době namaloval různé podobizny.
Namaloval další verzi „Léta“, což bylo jeho oblíbeným tématem, které vystavoval na Světové výstavě v Paříži v r. 1889. Za toto dílo získal v r. 1890 titul rytíře Čestné legie. Z Prahy ve stejném roce dostal cenu Akademie výtvarných umění.
Pro Jubilejní výstavu v Praze v r. 1891 navrhl plakát.
Úspěch na Světové výstavě Hynaise povzbudil k tvorbě velkého záměru - obrazu „Paridův soud“. Protože se dílu velice věnoval a bylo to v době, kdy se mu rodina začala rozrůstat, byla příprava díla finančně velice náročná. Hynais se obrátil o pomoc na svého přítele Josefa Stupeckého (1848 - 1907), novináře a právníka, který na jeho problém upozornil mecenáše Josefa Hlávku. Nejdříve Hlávka zařídil, že by konečnou verzi obrazu zakoupilo rakouské ministerstvo kultu a vyučování, ale v r. 1891 komise ministerstva obraz odmítla z prudérních důvodů.

Hlávka se pokusil pomoci Hynaisovi jinak. Prosadil u tehdejšího ministra stipedium na obraz „Ecce Homo“ (Ejhle, člověk) ve velmi velké výši na dobu pěti let. Je pravdou, že Hynais obraz „Ecce Homo“ nikdy nedokončil.
V r. 1891 namaloval obraz „Noli me tangere“ (Nedotýkej se mne), na téma Kristova setkání s Maří Madgalenou po Jeho vzkříšení u Božího hrobu.
Peníze, získané od ministerstva však stačily na vytvoření konečné verze „Paridova soudu“, který Hynais považoval za své životní dílo. Obraz byl v r. 1894 vystaven na pařížském Salonu, stejně jako obraz „Pravda“, pro který byla modelem znovu Suzanne Valadon. Hlávka pomohl Hynaisovi opět s tím, že mu předem zaplatil dost velký obnos za obraz a ponechal mu práva volného nakládání s ním, s tím, že pokud do pěti let obraz nenajde kupce, Hlávka sám doplatí dvě třetiny celkové částky. Obraz byl vystavován ve Vídni, Berlíně i v Praze, ale kupec se nenašel. Hlávka tedy za obraz doplatil a věnoval jej České akademii pro vědy, umění a slovesnost, o jejíž založení se značnou měrou zasloužil. Přičiněním Hlávkovým byl Hynais 29. října 1890 zvolen mimořádným členem této Akademie.
Někdy v průběhu devadesátých let přišel Hynais v důsledku neléčené oční choroby o oko.
Hlávka se také přičinil o to, že v r. 1993 bylo Hynaisovi nabídnuto místo profesora na Akademii výtvarných umění v Praze.
Ještě rok trvalo, než Hynais své působení v Paříži ukončil a na místo profesora nastoupil v r. 1894. - V témže roce vytvořil Hynais Hlávkovu podobiznu i podobiznu jeho manželky.
Hned následně byl Hynais pro školní rok 1894 - 1895 zvolen rektorem Akademie. Tuto funkci si zopakoval ještě dvakrát - v období školních let 1899 - 1900 a 1901 - 1902.
Pobýval mezi mnohými umělci, ke kterým patřili například František Ženíšek (1849 - 1916), Václav Brožík (1851 - 1901), Max Švabinský (1873 - 1962), Joža Uprka (1861 - 1940), Josef Václav Myslbek (1849 - 1922) na zámku v Lítni u mecenáše umění - rytíře Josefa Šebestiána Daubka (1842 - 1922), pro nějž namaloval několik podobizen členů jeho rodiny.
Pro Národopisnou výstavu českoslovanskou v r. 1895 navrhl plakát.
Řádným členem České akademie pro vědy, umění a slovesnost byl zvolen 30. listopadu 1897. Ve zprávách Akademie stojí vedle data jeho narození i jeho bydliště - Smetanova 2, Praha II. Ovšem to bylo koncem 19. století. Nyní je to ulice Ostrovní č. 2 na Novém Městě.
V r. 1899 se zabýval návrhy pro Pantheon Národního muzea v Praze. Byly to obrazy „Umění“, „Inspirace“, „Moc a pokrok“. a „Věda“.
Teprve v r. 1901 se zabýval posledním „ročním obdobím“ pro královskou lóži. Po dvaceti letech se pochopitelně změnil jeho způsob malby, takže na obraze je to velice znát. Hezky popisoval malbu tohoto obrazu básník Jaroslav Seifert (1901 - 1986). Že Hynais se díval na zahradu před svým ateliérem na Akademii v Bubenči a když napadl sníh, tak vždy na chvíli vynesli modelku na sníh a až promodrala, tak ji Hynais maloval, pak modelku ohřáli horkým čajem a proceduru opakovali. Proto má „Zima“ tak promodralou pleť. Seifert jenom dodal, že on to trápení modelky Hynaisovi neodpustil.
Dost často se Hynais, podobně jako také jiní umělci z generace Národního divadla setkával s nepochopením, proto se i stáhl do ústraní; maloval někdy podobizny, spíše svých přátel, mecenášů a sběratelů. Mezi sběratele patřil například i spisovatel Karel Matěj Čapek - Chod (1860 - 1927), dále Leon Bondy (1860 - 1923), Leopold Katz (1854 - 1927) a Jindřich Waldes (1878 - 1941).
Po první světové válce se stal profesorem na pražské Akademii také František Kupka (1871 - 1957). Oba umělci se velice sblížili.
Vojtěch Hynais byl profesorem do r. 1922.
V r. 1923 byl v Paříži jmenován důstojníkem Čestné legie.
Zemřel 22. srpna 1925 - podle některých pramenů na rakovinu plic. Pochován byl ve Slavíně na Vyšehradském hřbitově.
Na domě v Ostrovní ulici, ve kterém do smrti bydlel, je pamětní deska od malíře a sochaře Jakuba Obrovského (1882 - 1949).
Hynaisovo jméno zůstane pro nás vždy spojeno především s oponou Národního divadla.
Příběh jejího stvoření je tématem filmu z r. 1998 „Genij vlasti“ se scénářem Martina Šafránka a v réžii Jiřího Stracha.
V r. 2004 byla vydána poštovní známka s detailem „Jara“ z královské lóže Národního divadla.
V Praze a některých dalších městech jsou po Hynaisovi pojmenovány ulice.
Vedle výstav za umělcova života byly některé výstavy v nedávné době - v r. 2000 to byla rozsáhlá výstava „Křídla slávy“ v pražském Rudolfinu, loni byla na jaře výstava „Skutečnost života“ v Ledebourské kavárně Národního památkového ústavu na Malé Straně v Praze a letos byla stejná výstava začátkem roku v divadle v Novém Boru. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 12. 2009.