Olga Szymanská: V ŘÍŠI BÁJEČIN
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
| Na trase z Rychnova nad Kněžnou do Slatiny nad Zdobicí leží Javornice v Orlických horách. Proč o ní píši? Mají tu Památník Vojtěcha Sedláčka a Marie Sedláčkové-Serbouskové (známého malíře a bravurní krajkářky). Mají tu také slavného rodáka. Na jaře roku 1982 jsem dojela na konec Javornice k poslední chalupě. Domluvena, že v ní vyberu díla pro výstavu. Před chalupou jsem zapochybovala – stavení působilo opuštěně. Odemčenými dveřmi jsem však přes síňku vstoupila do veliké místnosti. V jejím šeru jsem pomalu rozeznávala kachlová kamna, zarovnána katalogy, stohy a rolemi papírů, skicáři, deníky, holými rámy i zarámovanými plátny. Na nich kroniky. Na peci dřevěné figurky. Kolem stěn komíny knih a časopisů. Z kanafasu se na mě dívaly velmi živé oči v opáleném obličeji.  JOSEF KOREJZ – BLATINSKÝ přišel na svět na tomtéž lůžku (dle svých slov) „…3. KJETNA 1909 za náramnýho poujetří v chaloupce na Rovině, kerá je součástí samoty Blatiny ve vobci Javornici, v moc hezkým koutě mezi lesama a s krásnou vyhlídkou na naše Orlický hory“. Odtud jeho umělecký pseudonym. Matkou vychován k hluboké víře. Již na obecné škole bavil Josef spolužáky kresbami figurek a zvířat. Talent uplatňoval i na rychnovském gymnasiu v karikaturních kresbách profesorů, spolužáků a historických postav. Od dětství toužil stát se malířem, ale matka vydělávala taktak na živobytí a měla pouze chalupu s kouskem pole. Hned po maturitě nastoupil proto Josef vojenskou službu na Slovensku. Po ní krátce vyučoval náboženství v Uhříněvsi. Roku 1934 zachytil Korejz ve svém vůbec prvním obraze Langrův mlýn na Poříčí u Prorub. Po odjezdu do Prahy chodil do malířských kursů a pilně navštěvoval galerie, muzea a výstavy. Na řádné studium malby peníze neměl, a proto se po třech letech vrátil do rodné Javornice natrvalo. Ale o malířství snil dál, byť v období druhé světové války musel pracovat v zemědělství a sestře navíc pomáhat v hospodářství. Velmi obdivoval přírodu a výtvory lidských rukou. Každou volnou chvíli vášnivě kreslil a maloval vše kolem sebe. Začal se zajímat o lidovou kulturu a zájem postupně prohluboval, až se v jeho tvorbě stal tématem ústředním. „Náš kraj pod Orlickými horami je velice malebný. Kroje tu už vymizely. Maloval jsem několik nevěst, které měly šaty po prababičkách, se zlatým čepcem. Jinak jsem kreslil hlavně stavení, chaloupky, i šindelové, i doškové, na Rychnovsku a na Dobrušku v horách, i pošívání došky v Houdkovicích na stodole. Zachycoval jsem různé koledy, tlučení kohouta, kácení máje i ortelování kozla. To bylo v Lípě nad Orlicí. Zachycoval jsem dožínkové slavnosti, masopusty, kreslil nářadí, nábytek, malované jarmary a truhly, kolovraty. Přitom jsem zapisoval vyprávění starších lidí.“ Josef Korejz dospěl v malíře s hlubokým pochopením lidských hodnot, které prostý člověk vytváří prací a myšlením, svými prožitky a zkušenostmi. Zachycoval způsob života lidí v minulosti, vypovídal jeho o vývoji a proměnách. Od počátků kresby a malby proto důsledně datoval a podepisoval se již jako Blatinský. O serióznosti svědčí fakt, že si kresby, skici, malby a záznamy čísloval (pouze kreseb bylo několik tisíc) a vedl si o nich podrobný přehled. Odkrývat pro jiné pramen poznání lidové tvorby rodné země ho nutil ke stálé činnosti. Jeho akvarely a tempery nabývaly na lehkosti. Určitá díla prodával sousedům a zájemcům, a tak získával finance na cesty, na kreslířské a malířské potřeby. Na knihy, jimiž prohluboval své znalosti v dějinách umění a v milovaném dějepise. Se skicářem a výtvarným náčiním v batohu se vydával pěšky, na kole či stopem na cesty. A tak jsme mohli potkat muže s pomněnkovýma očima: v zimě s plnovousem, v pletené čapce a dlouhém kabátci a s omotanou šálou, v létě s opálenou tváří pod širokým kloboukem a v kalhotách s jedinou šlí. Muže, který budil úsměv, s nímž však stačilo promluvit či ho pozorovat při tvorbě, abychom přešli v tichý údiv i obdiv. Muže, který byl aktivním přispěvatelem Československé společnosti národopisné a který se zúčastňoval folklórních slavností ve Strážnici již od roku 1946.„Byli tam tenkrát z celých Čech a Moravy. Ten krásný průvod, tance a zpěvy mě chytly za srdce. Býval jsem u ujce Rumiska, ten chodil v kroji s beranicí a miloval slivovici. Taky jsem býval u matky Hambalky. To byla taková patronka kumštýřů. Úprka a Mandel taky byli u ní. I v dalších letech jsem tam jezdil, ale i jinam… Východná, Zvolen, na Detvu, kde jsou krásné dřevěné cintorínské kříže.“ Přátelé a příznivci pochopili význam Korejzova hlubokého vztahu k rodnému kraji a zdejšímu zvykosloví. Jeho obdivu pro národopisné slavnosti a obyčeje, lásky k lidovým stavbám a citu pro obydlenou a obdělávanou krajinu, pro lidové bydlení a kulturu. Jeho kultivované zachycování pravých národopisných hodnot. Těžko odhadnout, kdy a jak se srdce, tak oddané rodnému kraji, spojilo s Moravou? Jak vznikla nezdolná vášeň, překlenuvší vzdálenost a charakter mezi nenápadnou podhorskou krajinou Orlických hor a mohutnou, až okázalou barevnou rozlehlostí Moravy – Valašska, Lašska, Slezska i Hané? Jak vznikaly nádherné vodopády stovek děl, jež tryskaly z jediného pramene? Josef Korejz jezdil pravidelně na národopisné slavnosti Moravy. Kromě Strážnice na slavnosti například na Svatý kopeček, do Českého ráje a do „svého“ Podorlicka. Všude zachycoval portréty účastníků, celé scény, průvody, předvádění tanců a zapisoval texty písní i doprovodných říkání. Kreslil a maloval kroje a masky. Zaznamenával moudra členů souborů. I na výjezdech do Jižních Čech, na Slovensko, do Polska, Rakouska, Maďarska, Budyšína, Lužice.„Maloval jsem na Kopanicích u Myjavy, v Brezové pod Bradlom, v Jablonci, potom v Tatrách, ve Ždiaru, v Čičmanoch, Čiernom Balogu. Nejvíce krojů bylo v Horehroní. Tam jsem zachycoval fašanky, oblievačky, různé slavnosti. Také jsem se zúčastnil slavnosti na Detve a ve Východnej. Také jsem maloval ve východním Slovensku Šariši, v Kamenici nad Cirochou a jinde.“ „Javornice přišla taky na to, že by se mohla psát vobecní kronika, a tu kroniku v pěknejch deskách s voskovanejma rohama, tu koupili už roku 1895… Dyž jsem dopsal pruni díl, tak mně vejboři koupili ve Vamberku novou kroniku v moc pěknej koženej vazbě a s ručně vyrobeným papírem, kerej se neska vyrábí už jen v Losinách. A tak sem sepisoval ty kroniky, pěkně rok za rokem, co se dělo, a taky sem se pustil do kreslení šech těch stavení vod čísla jedna až do toho posledního tři sta vosumnáct. Taky sem pořídil seznamy vobyvatel Javornice.“ O kroniky se umělec zajímal od padesátých let. První svazek javornické tehdy již psal, druhý od roku 1963. Kromě krásných kreseb obydlí (mnohých dnes změněných či neexistujících) je doprovodil portréty javornických občanů. Stal se tím známý natolik, že ho jiní kronikáři žádali o ilustrace. Byl vyhlášeným společníkem pro svatby, křty, pohřby a jiné události. Na místě dokázal složit báseň či veršované přání-vinš k životnímu jubileu, které přednesl a předal osobně, oděn ve svém kroji. Současníci netušili, že Korejz se dotýká i jiných druhů umění: fotografování a také sepisování osobních vzpomínek, které vyšly knižně pod názvem Vejchysty do říše báječin (Kruh, 1989).Oborem, v němž vynikl a dosáhl úspěchu i bez odborné průpravy a znalostí, bylo řezbářství. Zhotovil jednoduché figury, každou v jiném kroji. Vyřezal Český Betlém, Křížovou cestu, skupiny figur z lidových zvyků a slavností – ortelování kozla, masopust, půlení kohouta, průvod s Krakonošem i větší reliéfy. Většina z nich je v depozitářích prestižních muzeí a ve sbírkách znalců a umělců jsou velmi ceněny. „Dřevěné figurky zpodobují – kromě Betléma – asi 50 masopustních maškar z jižních Čech, Českomoravské vysočiny, od nás – z Vrchů. Všechny jsem vyřezal z naší lípy na Blatinách. To byla lípa asi 300 let stará. Když praskla a musela se skácet, bylo mně jí líto a tak jsem ji uchoval v těch figurkách.“ Kdo umělce osobně nepoznal, neuvěří, že v sobě soustředil vitalitu, optimismus a elán na tři životy. Že měl citlivou duši, kterou velmi hluboce vnímal krásu tvarů a barev přírody a dokonalost lidového umění. Ty mu dovolovaly neúnavně tvořit a mít za sebou trvalé hodnoty. Jeho slovy: „Nežít nadarmo“. V javornické chalupě, která i přes svou nedokonalost poskytovala umělci zázemí, jsme díla vybrali a v Orlické galerii připravili výstavu. Josef Korejz přišel na zahájení samozřejmě v kroji a s vinšem – některým vytanulo slovo: „podivín“, jiní by ho… Já hrdá, že mohu vernisáž jeho výstavy uvádět. Když jsem na námitku tehdejšího ředitele NG, že „…se tu jedná o díla místního autora, ne žádného národního umělce, a proto by stačilo je vystavit v muzeu, ne v galerii“, slyšela odpověď: „Pane řediteli, děkuju vám – já jsem přece národní umělec, dyk dělám šecko pro národ“, musela jsem dát Korejzovi za pravdu. Tím spíš, když na výstavu přijížděly autobusy s lidovými tanečními a pěveckými soubory, zájezdy z vesnic, městeček a měst z celé země a ze zahraničí a vozili pro „svého Josífka“ koše a krabice ze zabíjaček či s výslužkami. 28. KVĚTNA 1989 se na pohřeb JOSEFA KOREJZE – BLATINSKÉHO v rychnovském kostele nad zámkem sjeli lidé ze všech krajů země i z okolních států. A báječného – opravdu národního umělce – jehož DVOJÍ KVĚTNOVÉ JUBILEUM SI LETOS PŘIPOMÍNÁME, nepohřbíval nikdo jiný, nežli báječný kardinál Tomášek. *** Josef Korejz-Blatinský zemřel v Javornici, mši sloužil páter Jakubec. Citace a přímá řeč: Vejchysty do říše báječin (1989) |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 05. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Ivan Kraus |
 |
Vladimír Just |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Helena Štáchová |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Milan Markovič |