Olga Szymanská: V ŘÍŠI BÁJEČIN
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
Na trase z Rychnova nad Kněžnou do Slatiny nad Zdobicí leží Javornice v Orlických horách. Proč o ní píši? Mají tu Památník Vojtěcha Sedláčka a Marie Sedláčkové-Serbouskové (známého malíře a bravurní krajkářky). Mají tu také slavného rodáka. Na jaře roku 1982 jsem dojela na konec Javornice k poslední chalupě. Domluvena, že v ní vyberu díla pro výstavu. Před chalupou jsem zapochybovala – stavení působilo opuštěně. Odemčenými dveřmi jsem však přes síňku vstoupila do veliké místnosti. V jejím šeru jsem pomalu rozeznávala kachlová kamna, zarovnána katalogy, stohy a rolemi papírů, skicáři, deníky, holými rámy i zarámovanými plátny. Na nich kroniky. Na peci dřevěné figurky. Kolem stěn komíny knih a časopisů. Z kanafasu se na mě dívaly velmi živé oči v opáleném obličeji. ![]() „…3. KJETNA 1909 za náramnýho poujetří v chaloupce na Rovině, kerá je součástí samoty Blatiny ve vobci Javornici, v moc hezkým koutě mezi lesama a s krásnou vyhlídkou na naše Orlický hory“. Odtud jeho umělecký pseudonym. Matkou vychován k hluboké víře. Již na obecné škole bavil Josef spolužáky kresbami figurek a zvířat. Talent uplatňoval i na rychnovském gymnasiu v karikaturních kresbách profesorů, spolužáků a historických postav. Od dětství toužil stát se malířem, ale matka vydělávala taktak na živobytí a měla pouze chalupu s kouskem pole. Hned po maturitě nastoupil proto Josef vojenskou službu na Slovensku. Po ní krátce vyučoval náboženství v Uhříněvsi. Roku 1934 zachytil Korejz ve svém vůbec prvním obraze Langrův mlýn na Poříčí u Prorub. Po odjezdu do Prahy chodil do malířských kursů a pilně navštěvoval galerie, muzea a výstavy. Na řádné studium malby peníze neměl, a proto se po třech letech vrátil do rodné Javornice natrvalo. Ale o malířství snil dál, byť v období druhé světové války musel pracovat v zemědělství a sestře navíc pomáhat v hospodářství. Velmi obdivoval přírodu a výtvory lidských rukou. Každou volnou chvíli vášnivě kreslil a maloval vše kolem sebe. Začal se zajímat o lidovou kulturu a zájem postupně prohluboval, až se v jeho tvorbě stal tématem ústředním. „Náš kraj pod Orlickými horami je velice malebný. Kroje tu už vymizely. Maloval jsem několik nevěst, které měly šaty po prababičkách, se zlatým čepcem. Jinak jsem kreslil hlavně stavení, chaloupky, i šindelové, i doškové, na Rychnovsku a na Dobrušku v horách, i pošívání došky v Houdkovicích na stodole. Zachycoval jsem různé koledy, tlučení kohouta, kácení máje i ortelování kozla. To bylo v Lípě nad Orlicí. Zachycoval jsem dožínkové slavnosti, masopusty, kreslil nářadí, nábytek, malované jarmary a truhly, kolovraty. Přitom jsem zapisoval vyprávění starších lidí.“ ![]() „Byli tam tenkrát z celých Čech a Moravy. Ten krásný průvod, tance a zpěvy mě chytly za srdce. Býval jsem u ujce Rumiska, ten chodil v kroji s beranicí a miloval slivovici. Taky jsem býval u matky Hambalky. To byla taková patronka kumštýřů. Úprka a Mandel taky byli u ní. I v dalších letech jsem tam jezdil, ale i jinam… Východná, Zvolen, na Detvu, kde jsou krásné dřevěné cintorínské kříže.“ ![]() „Maloval jsem na Kopanicích u Myjavy, v Brezové pod Bradlom, v Jablonci, potom v Tatrách, ve Ždiaru, v Čičmanoch, Čiernom Balogu. Nejvíce krojů bylo v Horehroní. Tam jsem zachycoval fašanky, oblievačky, různé slavnosti. Také jsem se zúčastnil slavnosti na Detve a ve Východnej. Také jsem maloval ve východním Slovensku Šariši, v Kamenici nad Cirochou a jinde.“ ![]() Oborem, v němž vynikl a dosáhl úspěchu i bez odborné průpravy a znalostí, bylo řezbářství. Zhotovil jednoduché figury, každou v jiném kroji. Vyřezal Český Betlém, Křížovou cestu, skupiny figur z lidových zvyků a slavností – ortelování kozla, masopust, půlení kohouta, průvod s Krakonošem i větší reliéfy. Většina z nich je v depozitářích prestižních muzeí a ve sbírkách znalců a umělců jsou velmi ceněny. „Dřevěné figurky zpodobují – kromě Betléma – asi 50 masopustních maškar z jižních Čech, Českomoravské vysočiny, od nás – z Vrchů. Všechny jsem vyřezal z naší lípy na Blatinách. To byla lípa asi 300 let stará. Když praskla a musela se skácet, bylo mně jí líto a tak jsem ji uchoval v těch figurkách.“ Kdo umělce osobně nepoznal, neuvěří, že v sobě soustředil vitalitu, optimismus a elán na tři životy. Že měl citlivou duši, kterou velmi hluboce vnímal krásu tvarů a barev přírody a dokonalost lidového umění. Ty mu dovolovaly neúnavně tvořit a mít za sebou trvalé hodnoty. Jeho slovy: „Nežít nadarmo“. V javornické chalupě, která i přes svou nedokonalost poskytovala umělci zázemí, jsme díla vybrali a v Orlické galerii připravili výstavu. Josef Korejz přišel na zahájení samozřejmě v kroji a s vinšem – některým vytanulo slovo: „podivín“, jiní by ho… Já ![]() 28. KVĚTNA 1989 se na pohřeb JOSEFA KOREJZE – BLATINSKÉHO v rychnovském kostele nad zámkem sjeli lidé ze všech krajů země i z okolních států. A báječného – opravdu národního umělce – jehož DVOJÍ KVĚTNOVÉ JUBILEUM SI LETOS PŘIPOMÍNÁME, nepohřbíval nikdo jiný, nežli báječný kardinál Tomášek. *** Josef Korejz-Blatinský zemřel v Javornici, mši sloužil páter Jakubec. Citace a přímá řeč: Vejchysty do říše báječin (1989) |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 05. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Jiří Suchý |
![]() |
Zdeněk Pošíval |
![]() |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
![]() |
Milan Markovič |
![]() |
Dáša Cortésová |
![]() |
Jan Krůta |
![]() |
Ivan Rössler |
![]() |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |