Přestože bydlím ve městě, kterým protéká krásná a velmi známá řeka, vnímám jí většinou pouze jako kulisu. Stejně tak často zapomínám dívat se na krásy, jichž si všimne kterýkoli cizinec, zatímco já jsem jimi přehlcen, neboť už se dávno staly trvalou součástí mého života. 
Krásu je potřeba neustále objevovat, všímat si jí a vnímat ji ve všech podobách. I krásu řeky, jakou je Vltava, protékající mezi pražskými mosty. Vždyť stačí jen posadit se pod Karlovým mostem na parník a nechat se unášet po vodě...

 

Staré známé pohledy na Čertovku náhle dostávají úplně jiný rozměr... A i když možná počasí nevykouzlí šmolkově vymydlenou oblohu, nevadí. Vždyť pro uchování nezapomenutelného zážitku stačí ovládnout příslušný počítačový program. Ovšem jaký musí být pohled na řeku z balónu, o tom mohou vyprávět pouze ti, kteří překonají svůj strach, odváží se do něho nasednout a nechat se vynést nad malostranské střechy.

 

Jsou však pohledy, které se neokoukají nikdy. Existují místa doslova magická, jež svádí i člověka bez špetky romantiky k náhlé touze vyjádřit své city a myšlenky slovy básníka.

Některé budovy dostávají "od vody" úplně jiný obsah, a jen díky tomu se mohou třeba z nemocnic náhle stát paláce. Pod nimi pak vedou stezky zamilovaných, které nás dokáží na chvíli vrátit do jejich kůže. 

I mosty mají své neopakovatelné kouzlo, políbí-li jejich kovové konstrukce zapadající slunce a řeka pod nimi se zčeří vírem motorů projíždějících lodí.

  

Jiné mosty - obyčejně všední a nepříliš zajímavé - nabízejí od hladiny nezvyklé pohledy, v nichž se snoubí čas s uměním a krásou.
Možná, že z Hanavského pavilónu v Letenských sadech je pohled na řeku s kaskádou pražských mostů ještě úchvatnější, ale tuto scenérii už nafotilo tolik umělců světoznámých jmen, že jakákoli kopie zůstává jen odleskem vzpomínky na dokonalost.

 

Z paluby lodi lze jen těžko sledovat oba břehy zároveň, a ještě k tomu fotit a kochat se tím, co oku lahodí a co by si chtěl člověk vychutnat mnohem déle a dokonaleji, než mu kapitán dovolí.

 

A tak můžeme jen rackům závidět jejich volnost a nezávislost na všem, co nás připoutává na paluby lodí, sedadla aut, kola vlaků a dalších dopravních prostředků, díky nimž překonáváme prostor.
Naštěstí jsme však schopni zachytit jinak bleskurychle pomíjivý okamžik pomocí fotografie, a pak se k němu vracet, kdykoli onemocníme melancholií samoty, ztratíme potřebu hnát se bezhlavě kupředu a pocítíme touhu po úlevném spočinutí.

 

                                            Pro mě se stala oním místem Vltava a její pražské břehy.

Foto © Pavel Loužecký

Druhý díl:   ZASTAVENÍ (2) Nad řekou