Tomáš Danko – Jitka Vykopalová: Nahá pravda o švédské hudební branži I.
Rubrika: Publicistika – Rozhovory
Výtah z švédské autografické knihy švédského podnikatele a muzikanta Tomáše Danka. Přeloženo a zkráceno pro potěšení všech jeho českých a slovenských přátel, obdivovatelů, a pro čtenáře, kteří neovládají švédský jazyk. Pozitivní noviny mají jako jediní v České i Slovenské republice exkluzivní právo na publikování překladu a výtahu z této knihy. Tomáš Danko je jedním z větších zahraničních sponzorů Pozitivních novin, čehož si velmi vážím a za což mu jménem svým a jménem čtenářů našeho internetového magazínu velice děkuji. Pavel Loužecký vydavatel Pozitivních novin | |
| Tomáš Danko přišel do švédského byznysu s hudebními nástroji a založil ve Stockholmu firmu s názvem Förstärkardoktorn (Doktor zesilovačů), která se stala jednou s největších a nevýznamnějších v zemi. Byl také prvním z podnikatelů, kteří si sami ze sebe vytvořili obchodní značku (viz foto). Tomáš Danko prodal svoji firmu a napsal memoáry o svých 40 letech ve švédské hudební branži. |
Velmi úspěšný švédský podnikatel, Tomáš Danko, vyprávěl o svém životě a o švédské hudební branži novináři Mikaelovi Janssonovi. Vznikla kniha se zajímavým čtením pro všechny, kteří mají rádi tento žánr. Kreativní nápady a unikátní vyprávění Tomáše Danka, jaké to bylo, když se po příchodu do Švédska jako velmi mladý emigrant v roce 1968 do této branže dostal a následně pohyboval po většinu svého života. Tvrdá, ale milovaná práce ho stála velmi mnoho času, soukromého a rodinného života, ale naopak mu dala neobyčejně hodně radosti a štěstí v životě, chválu a uznání v branži, sebeuspokojení, hodně peněz a na konec i třetí manželství a šťastnou rodinu. Jeho vzestupy a pády, neuvěřitelně silná vůle, způsob práce, šikovnost v oboru, inteligence, spolehlivost a přátelská povaha, otevřenost a velké dobré srdce mu vytvořily předpoklady k úspěchu v tom, co si vytknul v životě dosáhnout. Přestože jsem věděla docela hodně o životě Tomáše Danka již před tím než jsem knihu začala číst, byla jsem zvědavá, co dalšího se dozvím. Oj, mnoho! Nahá pravda… Bylo to pro mne jako příjemná detektivka, kde jsem dopředu věděla nějaká vodítka a určité detaily. Zažila jsem při čtení spoustu nového a zajímavého, jak obdiv tak údiv, tu a tam smích a někdy jsem kroutila hlavou nad tím, jak zvládl jít dál a vsázet tak vysoko… Tomáš vypráví velmi otevřeně a upřímně, ale přesto diskrétně (určitě existují „další tajemství“ a detaily, které možná najdou místo v nějaké následující knize…?) o všech možných událostech a okolnostech, které ho potkaly jak předtím, tak poté, jak přišel do Švédska, o mnohých důležitých osobách v jeho životě na cestě k úspěchu v jeho 40-leté pracovní kariéře. Kniha kromě toho obsahuje také zajímavé fotoalbum s osobními fotografiemi, s úsměvnými inzeráty a komentáře Tomáše Danka o známých osobnostech v hudební a zábavní branži. Líbí se mi způsob, jakým kniha vznikla. Sepsat sám své memoáry je jedna věc, ale vyprávět své live story dalšímu člověku je něco jiného. Těžší, myslím si, ale daleko živější na čtení. Jaké štěstí Tomáš měl, když si zvolil ke spolupráci na knize svého kamaráda Mikaela Janssona! Mikael není jen šikovný a úspěšný novinář a spisovatel, ale totiž také i muzikant, který má rád a umí výborně hrát rock´n´rol! Jitka Vykopalová zástupkyně šéfredaktora a reprezentant Pozitivních novin ve Švédsku | |
Předmluva ke knize Asi přesně rokem jsem se setkal s Tomášem při udělení pamětního stipendia Albina Haströma. Dal mi svou vizitku do ruky a řekl: ”Zavolej mi příští týden!” A tím začala vznikat tato kniha. Nebylo napsáno mnoho knih o švédské hudební branži. O jednotlivých umělcích ano, samozřejmě, a možná někdy o nějakém hudebním vydavatelství nebo podobně. Ale ne o těch, často docela idealistických, nadšených podnikatelích, kteří vedou obchod s hudebními nástroji. Poté, co jsem napsal knížku o Hagström Musik (Musik för miljoner, Uppsala Publishing 2006) uvědomil jsem si, že část o švédském obchodu je poměrně málo popsána. ”Den svenska musikhandelns historia” (Švédská historie obchodu s hudebními nástroji) od Alberta Wiberga vyšla v roce 1955 a pojednává o době do roku 1926. To je ta poslední… Opraví mě někdo, pokud nemám pravdu?) Tato kniha je vyprávění Tomáše Danka o sobě samém – jeden z exulantů z roku 1968 z dřívějšího Československa, dřívější popový idol, později inženýr a podnikatel, který ve své obchodní činnosti šel nahoru a dolů přes kopce a nížiny, jednou dokonce díky langošům! Ale je to také popis několika hlavních osob ve Švédsku po dobu tří, čtyř desetiletí, které přišly mezi abdikací Hagströmova řetězce okolo roku 1980 a velké obchodní záležitosti v roce 2008, kdy norská Music Retail Holding (MRH) koupila hudební obchodní řetězec Musikbörsen (Hudební burza), franšízový řetězec 4Sound a velkoobchod Luthman Scandinavia a Svensk Musik (Švédská Muzika). MRH má kromě toho významné podíly na trhu v Norsku a v Dánsku. Pozdní 20. století bylo mezidobí, kdy obchod s hudebninami nakonec pochopil, že epocha harmonik skončila, že rockoví muzikanti, kteří přišli a chtěli nakupovat, měli dost peněz (během jednoho období štědře vyplácené nic netušícími vzdělávacími svazy) a že běžný školní sortiment již dávno nebyl výnosný. Obchodníci byli stále častěji sami rockeři, nikoliv harmonikáři nebo učitelé hudební výchovy. Bylo to také pár desetiletí, kdy živá muzika byla právě pořád… live. A k tomu se do branže přidala celá řada metod divokého západu… Říká se, že obrat švédského trhu se suchým krmivem pro psy je větší než celý švédský obrat obchodů s hudebními nástroji. Ať tomu tak je – ale je to zajímavá, dynamická branže, a výsledek jejího úsilí můžeme např. denně slyšet v rádiu, TV a mnohých koncertních sálech. Mikael Jansson novinář (napsal mnoho článků do hudebních časopisů ve Švédsku i v zahraničí), tiskový mluvčí Sveriges lantbruksuniversitet i Uppsala (Švédská zemědělská univerzita v Uppsale), muzikant, Tomášův dobrý přítel a spoluautor knihy | |
1. část Komunistické Československo v šedesátých letech a útěk do exilu Tomáš Danko se narodil 5. srpna 1946 ve slovenské části tehdejšího státu Československo. O muziku se začínal zajímat velmi brzy. Maminka doma hrála na piáno, nejraději operetní melodie. Malý Tomáš dostával lekce hry na piáno, ale nikdy ho to příliš nebavilo. Po třech letech hraní, kdy se mořil s etudami Černého a dalším nezáživným hraním, objevil kytaru! A gramofonová deska s „It´s Alright Mama” ELVISE PRESLEYHO, kterou bylo opravdu možné slyšet v roce 1956 také v Československu, změnila zcela jeho život! Tomáš a jeho dva kamarádi chtěli věnovat část letních prázdnin extra učení, ale místo toho založili hudební skupinu v obsazení: akustická kytara, trumpeta a bicí v podobě obráceného škopku na prádlo! “Podařilo se mi sehnat starou akustickou kytaru s ocelovými strunami, kterou se mi podařilo opravit, aby se na ni dalo hrát. Hráli jsme Elvisovy písničky a mysleli jsme si jak jsme šíleně dobří!“ Ale kamarádovy rodiče přišli jednou dříve domů a přistihli trio při hraní. Tomášův otec ve hněvu zlomil kytaru a Tomáš dostal přísný příkaz pokračovat s hraním na piáno a s učením. “Máma byla názoru, že to bylo fajn, že jsme dali dohromady kapelu, ale otec byl přísný. Když rozbil mou kytaru, pomyslel jsem si jen, ´že se pomstím, že si opatřím novou´! Šetřil jsem a v roce 1958 se mi podařilo dát dohromady peníze a koupit si levnou kopii Gibsonovy orchestrální kytary. Naučil jsem se rychle ty nejnutnější akordy, uměl jsem po všech těch lekcích na piáno číst noty, ale tehdy existovaly pouze učebnice klasické hry na kytaru, a já jsem chtěl hrát rock! V komunistických školách neexistovalo naprosto vůbec žádné vyučování hry na kytaru.“ Ale také i do diktátorského Československa se tajně dostala západní popová muzika, jak prostřednictvím pašovaných gramofonových desek, tak posloucháním zahraničních rozhlasových stanic. Tomáš pokračoval v učení hry na kytaru, mimo jiné u jednoho učitele, který po polovině lekce častokrát usnul a Tomáš si mohl hrát, co chtěl. Se svým bratrancem a třemi kamarády začali hrát v jednom společenském sále v jedné firmě, kde otec jednoho z kamarádů pracoval. Kluci používali staré rádio jako zesilovač. První hraní měli v den Velké říjnové socialistické revoluce, 7. října 1962. Uměli hrát asi 15 písniček, ale bylo jim vytknuto, že hráli rockové písničky, strana chtěla, aby hráli lidovou muziku… Zde se ale v každém případě zrodila kostra THE DEVILS, skupiny, která byla založena roku 1963 a která v Československu v 60-tých letech, kdy se její členové stali podobně jako ve Švédsku HEP STARS nebo TAGES – popovými idoly a dívčími miláčky. Skupina měla české kytary, zesilovače si zhotovili sami, také i bicí soupravu. Znalosti angličtiny nebyly tak dobré, skupina zpívala texty jistým způsobem fonetické angličtiny. „Poprvé jsme mohli hrát v klubu, který se jmenoval Klub Bagdád, který se spíše podobal velké plechové boudě. Tlak komunistické vlády se trošku odlehčil a bylo povoleno hrát big beat, jak se to tenkrát v Československu nazývalo. Výraz rock´n´roll byl zakázaný, byl příliš americký, ale big beat znamená přece velký úder, tak to bylo akceptováno. Hrát swing bylo také dovoleno, ale publikum brzy swingové kapely opustilo, aby poslouchalo místo toho big beat – to byl mládežnický protest proti komunistům.“ Klubem Bagdád byla skupina angažována, aby hrála třikrát v týdnu čaje o páté. Uměli velmi dobře jen tři skladby, ale nazkoušeli dalších 18 skladeb do prvního vystoupení. Když se skupinou v roce 1968 končili, měli 350 skladeb v repertoáru! Všichni v kapele studovali, na gymnáziu nebo na univerzitě, ale začali brzy vydělávat velké peníze. Dostávali každý 120 korun za každé vystoupení, bylo to přibližně stejně tolik, kolik dostávali i velcí umělci! Jelikož komunistická strana rozhodovala o gážích a všichni měli mít přibližně stejně nezávisle na tom, zda byli hvězdami nebo takoví, jako byli The Devils. Ale kluci měli za povinnost hrát a zpívat i před kulturní komisí, která povolovala muzikanty a repertoár, a proto byli nuceni mít tři ruské lidové písně v repertoáru... Skupina měla dvacet vystoupení za měsíc a každý z nich vydělal 3000-4000 korun každý měsíc! Ženy, pro porovnání, měly v tu dobu 1500 korun měsíční plat... V tu dobu neexistoval žádný import jak nástrojů tak gramodesek – byly pašovány ze zahraničí, lidé poslouchali Rádio Luxembourg. Muzikanti si vytvářeli mezi sebou hudební fóra, kde pospolitost byla veliká, protože na všechny bylo komunistickými úřady pohlíženo podezřele. „Jelikož jsme se stávali stále více populárními, pochopili jsme, že se musíme naučit hrát... Potkal jsem jednoho učitele hry na kytaru, strýce Lacziho Kovace, který pro mne znamenal neuvěřitelně mnoho. Naučil mě různé stupnice, jak se má hrát blues atd. On sám byl muzikantem v nočním klubu.“ Tomáš měl také krátkou kariéru v československém alpském národním družstvu. I když to tenkrát bylo na docela nízké úrovni. Člověk však mohl tenkrát alespoň třikrát cestovat do zahraničí, ovšem vždy byl se sportovci někdo, kdo na ně dohlížel, aby nezašli na ´špatné místo´. Ale bohužel po úrazu - zlomené noze – se sportem skončil a věnoval se zcela muzice. Léta 1964-1968 znamenaly nicméně v Československu politické tání. Skupina THE DEVILS neměla žádné problémy se svým růstem. A když Dubček (premiér před sovětskou okupací) převzal moc, začala enormní perioda. Skupina byla stále populárnější, bigbítová muzika se stále více rozšiřovala. Hráli ve velkých sportovních halách, a vrcholem byl velký bigbítový festival v Praze 20.-22. prosince 1967 s 32 největšími skupinami na scéně! Festival měl formu soutěže popových skupin a THE DEVILS se umístil na sedmém místě před idoly jako byli OLYMPIC. Byli dlouhovlasí, nosili černé brýle atd. Byli skutečnými rockovými idoly! Rok poté vystupovali v amfiteátru v Košicích před 20 000 lidmi. Stali se neuvěřitelně velkými, dostávali lépe zaplaceno, pronásledovaly je rozjásané a ječící holky, i dámy se těsnily za scénou, aby se s nimi mohly setkat, byla to pro ně fantastická doba... THE DEVILS začali psát vlastní skladby, typu ROLLING STONES a inspirovaní jinou československou skupinou, PRIMITIVES, která se podobala československým THE WHO. Začali také psát materiál a skládat hudbu na LP desku ve formě rockového muzikálu. Mimo hraní studoval Tomáš na elektroinženýra na univerzitě v Košicích. A díky tomu se dostal v červnu 1968 na svou první návštěvu do Švédska, kde byl jako výměnný student na dva měsíce v LM Ericsson ve Stockholmu. 19. srpna telefonovali jeho rodiče a řekli mu, že země je obklíčena Sovětskou armádou. ´Nejezdi domů,´ varovali ho, ale Tomáš cítil, že musí jet zpátky, „vždyť my jsme měli mít zkoušky s THE DEVILS 20.-21. srpna!“ “Během cesty domů přes celé Československo slyšel letadla a byl zastaven policií, která ho kontrolovala, zda nemá v obalu kytary zbraně. Následujícího dne se valila do země nákladní auta a primitivní auta s dřevěnými korbami z druhé světové války, plná mladých mongolských vojáků. To bylo kruté probuzení. Všechno se zhroutilo!“ „Po pár měsících jsem byl předvolán k hlavnímu policejnímu komisaři. Hodil na stůl obaly na gramofonovou desku, kterou jsme natočili ve státní gramofonové firmě, která byla řízena ministrem kultury. Vzal do ruky můj pas a řekl: ´Ty jsi rebel a Rusové budou chtít někoho výstražně potrestat. Zmiz do zahraničí jinak skončíš ve vězení.´ Znal jsem ho, byl jedním z našich fanoušků, viděl jsem ho na několika našich koncertech. Ptal se mě, jestli znám někoho v zahraničí. ´Mám jednoho bratrance ve Švédsku,´ řekl jsem. ´Jeď tam co nejdříve, dostaneš ode mě výjezdní razítko.´ Požádal jsem svého bratrance, aby mi napsal pozvání a jel jsem na Švédskou ambasádu v Praze a dostal vízum.´ Při této příležitosti se také THE DEVILS rozpadl. Hrát bigbít po sovětské okupaci nebylo již zvláště zdravé... | |
Tomáš se do Československa vrátil až v roce 1983, kdy mohl přijet zpátky jako švédský občan za účelem obchodování s výrobcem hudebních nástrojů Cremona. Byl persona non granta, ale během režimu prezidenta Svobody bylo možné vykoupit si občanství, proto tak Tomáš učinil; pro sebe, svoji tehdejší manželku Helenu a syna Tomáše. Zaplatil 25.000 korun, aby mohl být svobodný člověk. Ale stálo to za to, chtěl se znovu setkat se svými rodiči. „Stal jsem se švédským občanem 1976, především díky pomoci Anity Lindman ze švédské TV. Jsme dobří přátelé, ona je jednou z nejnadanějších žen, které znám.“ „Žiji ve Švédsku 40 let a cítím se více Švédem než Slovákem. Ale nebudu nikdy stoprocentní Švéd, přestože jsem hrdý na to, že zde žiji. Vždycky jsem se cítil spíše více jako kosmopolita, jako dobrý Evropan, který se snaží vidět vše otevřenýma očima.“ „Myslím si, že jsem se lehčeji dokázal přizpůsobit, protože jsem muzikant. Muzikant se musí umět přizpůsobit své roli v orchestru. Muzikanti jsou kreativní lidé, kteří komunikují navzájem, i když neznají jazyk. Hudba má dvanáct tónů, které všichni muzikanti musí umět, a to je naše společná řeč.“ | |
Kniha je rozdělena do kapitol a časových úseků 1968-1972 26. listopadu 1968 vystoupil 22-letý Tomáš z vlaku namířeného do Stockholmu, se šesti cestovními taškami, kytarou značky Jolana a pěti americkými dolary v kapse, které dostal od své prababičky, aby měl trošku peněz do začátku v té nové zemi, zemi, kterou pouze jednou v tom samém roce spěšně navštívil, s jazykem, kterému nerozuměl. „My, co jsme opustili Československo, jsme věděli, že se nikdy už nevrátíme, žádná cesta zpět už neexistovala. Tento instinkt znamenal také způsob přežití. Opustili jsme rodinu, přátele, vše, co jsme měli a byli jsme novým režimem označeni jako kolaboranti. 4000 až 6000 osob opustilo zemi před 1. lednem 1969. Mnoho z mých vrstevníků uteklo, myslím si, že asi 40 procent mých spolužáků opustilo zemi.“ Během celé cesty se k smrti bál, že by ho mohli najít a poslat zpátky. Měl vízum na jeden týden. „Co kdyby celník zapochyboval, proč mám šest tašek, když mám vízum jen na jeden týden? Ale celník, který kontroloval mé doklady, řekl pouze ´měj se tam fajn.´ Musel ale mé tašky vidět a pochopit, že se nemíním vrátit, a byl kvůli mě rád.“ Tomáš stále nemůže o tomto okamžiku hovořit bez toho, aby se mu nezaleskly oči slzami a nebyl pohnutý. Je to silná vzpomínka, která se pevně vštípila do paměti. „Než jsem odcestoval, věděli o mém záměru pouze ti nejbližší. Matka vždy podporovala mé rozhodnutí, ale otec, než jsem se vydal na cestu, ležel na gauči a řekl jenom ´ja-ja, jenom běž, vždyť za tři roky budeš zpátky.´ Nikdy neměl rád moji popovou kariéru, a já si myslím, že právě tehdy jsem se ještě více rozhodl, že ´já mu ukážu!“ „Západ byl málem trošku strašidelný. Když jsem se ocitl na trajektu mezi Travemunde a Trelleborgem, přemýšlel jsem – jsem volný a můžu jít na palubu? Může si člověk v tax-free obchodě koupit co chce? Neviděl jsem žádné policisty a sotva nějaké celníky. Dostal jsem razítko do pasu bez omezení. A zahlédl jsem švédské pobřeží!“ Tomáš přicestoval na stockholmské hlavní nádraží, kde ho měl jeho bratranec, Igor Wigh, vyzvednout a u kterého měl bydlet, se kterým se však nikdy nesetkal, jen obdržel jeho popis. Příbuzní měli velký byt a k tomu ještě jeden malý, ve kterém začal bydlet Tomáš. Byla tam na zemi jen madrace, na které mohl spát. Příbuzní pocházeli z Maďarska, tak jako část Tomášových příbuzných, takže částečně maďarsky uměl. Dostal od nich maďarsko-švédský slovník a doporučení, aby se denně naučil padesát nových švédských slovíček. Chvíle, které se Tomáš nejvíce obával, nadešla. Návštěva u policie a žádost o azyl. „Na to nikdy nezapomenu a nikdy nezapomenu na komisaře Oskara Sandströma! Byl jsem jako obyčejně vyděšen k smrti při setkání s policistou – co kdybych byl poslán zpátky? Přišel jsem do místnosti. Komisař řekl ´prosím, posaď se, chceš kávu, koláč? Jaká byla cesta?´ Já jsem si pomyslel ´hergot, je normální – mluví se mnou? Československý policista v tu dobu nemluvil s lidmi jinak než úředně! Vyprávěl jsem, že jsem muzikant. Proto jsme pak spolu mluvili dvě hodiny o Rolling Stones! Po těchto dvou hodinách se mě zeptal, co bych chtěl dělat. Řekl jsem, že bych chtěl mít práci, a možná dokončit moje inženýrské vzdělání. Měl jsem ukázat svůj pas. Ale ten jsem zahodil, protože všichni říkali, že se to má udělat. Lidé si mysleli, že člověk bez pasu nemůže být poslán zpátky. Vyplnil jsem tedy žádost o cizinecký pas a dostal možnost navštěvovat kurz pro přistěhovalce. Za týden jsem uměl již tolik švédských slovíček, že jsem mohl pracovat u příbuzných v trafice. Na stěně tam visel plakát, reklama na Penninglotteriet (název loterie) s velkou hromadou bankovek. ´Tolik peněz budu jednou mít a budu mít jistotu!´ pomyslel jsem si. Ten plakát mám doma zarámovaný na zdi. Je to symbol mé hnací síly. Peníze neznamenají vždy štěstí, ale pokud člověk přijde ze země, kde toho moc neměl, je důležité, aby měl ekonomickou jistotu.“ Tomáš byl mladý a chtěl pracovat. Nikdy si ve Švédsku nevzal ani korunu podpory, kromě prvních dvou měsíců. To dostal 240 korun na nájem. To bylo vše. Hledal a dostal první práci v poštovním oddělení ve firmě AGA Radio a později v oddělení, které vyrábělo vybavení pro ponorky. Zde započala jeho kariéra v elektronice. Naučil se rychle švédsky a dostal také šanci dokončit svoje započaté studie na inženýra elektroniky při večerních studiích na KTH (Královská vysoká technická škola) se zaměřením na programování. Jeden čas měl čtyři zaměstnání: v AGA, extra práci na poště, na benzínové stanici a hrál také na různých večírcích společně s jedním finským harmonikářem. Jednou spatřil v novinách inzerát firmy Hagström Musik, která hledala obchodně zaměřeného technika, proto se vydal na dlouhou cestu do Dalarny, kde se setkal s majitelem a šéfem firmy Karl Erikem Hagströmem, který mu položil několik otázek: ´Co si myslíš o našich zesilovačích?´ ´Velmi špatné.´ ´My to víme, proto chceme dělat nové modely,“ řekl. Pak se ptal Tomáše, jaké má plány do budoucna. ´Chci sedět na tvé židli.´ ´Co tím míníš?´ ´Chci vést firmu,´ řekl Tomáš. Tomáš měl počkat na rozhodnutí. Po čtvrt hodině přišel Karl Erik s dohodou o zaměstnání a řekl ´podepiš to! ´Uděláme v branži revoluci,´ řekl Karl Erik. Od té doby začal Tomáš pracovat u firmy Hagström, nejprve jako opravář zesilovačů, při tom se školil v mnohých dalších pracích. V červnu 1971 založil na Drottninggatan 57 ve Stockholmu dílnu, vybudoval dobrou servisní činnost a získal kontakt s mnohými známými hudebníky. Cestoval jako technik s Ebbe Jularbem, který byl pro firmu velkým pojmem, protože byl harmonikář. Největší problém firmy Hagström však byl, že vsázela zcela jen na harmoniky a podceňovala celou rockovou éru. „Měl jsem rád práci u Hagströma, ale cítil jsem, že začínáme ztrácet zákazníky. K nám chodili hráči na dechové nástroje, harmonikáři, učitelé hudební výchovy, měli jsme domácí varhany, příslušenství... Existovaly-li nějaké parádní kytary značky Gibson nebo Fender, visely ve vitríně s nápisem ´Nedotýkati se!´ Zákazníci se otočili ve dveřích a šli ke konkurenci, kde si mohli kytary vyzkoušet!“ V prosinci 1971 se Tomáš ve stejném butiku stal šéfem... Přestože prodej šel dobře, přestože Tomáš si podniku Hagström, který položil základ švédskému modernímu obchodu s hudebninami velice vážil, tvrdil, že generační změna mezi hrou na harmoniku a rock´n´rollem jim prostě utekla. A Tomáš tak miloval rock´n´roll! Zároveň s novým zaměstnáním založil spolu s ostatními Artistklubben (Umělecký klub) na Drottninggatan, klub pro muzikanty s disco a malou možností jammovat po vystoupení. Všichni známí muzikanti tam chodili. Zde získal Tomáš celou řadu kontaktů. Pomáhal jim tam opravovat zesilovače, proto dostal přezdívku Doktor. Na jaře 1972 mu zavolal Jerker Antoni, který pár let předtím nastartoval Musikbörsen, butik pro rockenrolové muzikanty. „Staň se mým společníkem, založíme spolu nový podnik.“ „To byl jeden z momentů, kdy jsem řekl ano bez toho, abych správně rozuměl proč, ale řekl jsem tehdy ´hm, OK!´ Dal jsem výpověď a dostal jsem tři měsíční platy od Hagströma jako odstupné. Já jsem ovšem měl ještě nasmlouvané hraní během léta na lodi Birger Jarl, tak jsem chtěl nejprve tuto práci dokončit a kromě toho si ještě vzít nějaký týden dovolenou.“ „Začneme prvního srpna,“ řekl Jerker. „Může se to jmenovat Förstärkardoktorn! (Doktor zesilovačů) (Jaká souhra náhod -Tomášovi rodiče si přáli, aby vystudoval na doktora, ale on nesnáší ani pohled na krev... ale stal se jím, i když zcela jinak... Tomáš byl ve Švédsku první, kdo přišel se slovem doktor v názvu firmy, dnes již je to docela běžné a velmi oblíbené.) Knihu Tomáše Danka Den nakna sanningen om den svenska musikbranschen je možno zakoupit ve všech knihkupectvích a obchodech s hudebninami ve Švédsku, rovněž prostřednictvím internetu. |
Překlad ze švédského originálu a úprava textu: Jitka Vykopalová
Copyright © archív Tomáše Danka
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 03. 2009.
Jitka Vykopalová
Další články autora
- Tora Hedin: En svensk bohemists minnen av sammetsrevolutionen
- Vladimír Kulíček – Jitka Vykopalová: Legendární moderátor plavců - otužilců vzpomíná
- Tomas Danko – Jitka Vykopalova: Den nakna sanningen om den svenska musikbranschen I.
- Jitka Vykopalová: Det kungliga bröllopet av Kronprisessan Victoria av Sverige (2)
- Derek Colloredo-Mansfeld - Jitka Vykopalová: Schůzka v uměleckém duchu
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. | |
Ivan Rössler | |
JUDr. Ivo Jahelka | |
Jitka Molavcová | |
Zdeněk Pošíval | |
Miloslav Švandrlík | |
Jiří Menzel | |
Karel Šíp |