Pavel Loužecký: Kudy do Šemanovic aneb Vítejte v Nostalgické myši u Kokořína

Rubrika: Publicistika – Doporučení

Pokud jste dosud nenavštívili unikátní muzeum nostalgie Ondřeje Suchého, které sídlí v hostinci s tajemným názvem NOSTALGICKÁ MYŠ, máte určitě co napravovat. Tento - dosud nikoli památkově chráněný -objekt najdete na adrese: Kokořín, Šemanovice 7, okres Mělník, PSČ 277 23 - najdi na mapě

Kdo všechno Nostalgickou myš navštívil a vystupoval v ní spolu s Ondřejem Suchým, najdete na této stránce. Některé z pořadů si můžete dokonce i poslechnout na Českém rozhlase, který Ondřejova setkání se známými lidmi natáčí a pravidelně vysílá pod názvem NOSTALGICKÉ MUZEUM ZÁBAVY.

Hledáte-li na webu nějaké fotografie, jak to v Šemanovicích a zejména v Nostalgické myši vypadá, pak už hledat nemusíte, protože jsem pro vás připravil takové malé foto-zastavení, díky němuž vám bude vše rázem jasné.
  
 
  
Takhle vypadá Nostalgická myš zvenku. V jarních, letních a podzimních měsících je to však zde určitě mnohem krásnější a zelenější než začátkem března, kdy byl tento snímek pořízen.
  
 
  
A takhle to vypadá uvnitř. Toto je hlavní sál, kde se odehrávají pravidelná setkání Ondřeje Suchého s jeho hosty, na která jste samozřejmě všichni srdečně zváni. Vstupné se zde neplatí. Co ale platí vždy a bez výjimky je, že ten, kdo dřív přijde, ten lépe sedí (pokud ovšem vůbec sedí..., protože míst je zde omezený počet). 
Vvzhledem k tomu, že se jedná o normální restaurační zařízení, jsou jeho majitelé samozřejmě nejspokojenější, když se zde - při sledování zábavných programů - místo vstupného dosyta najíte a napijete. 
   
  
   
  
V první místnosti se můžete seznámit se všemi osobnostmi, které Nostalgickou myš navštívili, a to zejména díky jejich vlastnoručním podpisům na stěnách. Je jich zde opravdu nepočítaně....
  
 
   
  
Hlavní sál je vyzdoben v nostalgickém duchu nejrůznějšími artefakty, které Ondřej Suchý douhodobě a pracně získává od svých přátel, aby je zde pak nezištně představil zábavymilovné veřejnosti.
  
  
  
   
  

  
  
  
  
  
Důežité je, jak se do Šemanovic dostanete a kde v nich vlastně Nostalgickou myš najdete. Z Mělníka je to necelých dvacet kilometrů.
  
 
  
Pojedete-li směrem od Kokořína, narazíte na začátku obce Šemanovice na malé parkovišťátko. Kus od něho pak minete autobusovou zastávku a na křižovatce se dáte vpravo. Pak už je to opravdu co by kamenem dohodil.
     
   
  
Na této mapce máte cestu jako na dlani i s hlavními záchytnými body. Určitě se vám vyplatí si ji vytisknout a vzít s sebou.
  
 
     
V Nostalgické myši se můžete nechat před odjezdem domů na památku "vyfotit se slavnými lidmi v pozadí" tak, jako jsem to udělal já. Jsem si jist, že nejen díky této fotce vám zůstane na šemanovickou Nostalgickou myš vzpomínka na celý život. :-)
  
 

A co dál?

►  Poslechněte si Ondřeje Suchého a jeho hosty v Nostalgickém muzeu zábavy na Českém rozhlasu.
►  Podívejte se na ozvučenou prezentaci od Anny Mahovské, v níž si Jan Rosák povídá ve svém Tandemu s Ondřejem Suchým právě o Nostalgické myši.
►  Navštivte webové stránky Ondřeje Suchého.
►  Jeďte se do Šemanovic co nejdříve podívat  :-)

OHLASY NA ČLÁNEK

Anastázia Mahovská
Proč zabloudit do Šemanovic.

 

Zase přijedu pozdě! Dobře vím, že na smluvené schůzky mám jezdit známou trasou  a cestu do Šemanovic již dobře znám. No jo, ale přes Mělník (Mladá Boleslav, Mělník, Šemanovice).

Vyjela jsem s předstihem a na poslední chvíli zvolila trasu (Mladá Boleslav, Mšeno, Kokořín, Šemanovice). Že to nebyl nejlepší nápad, mi došlo až na sešupových serpentinách u obce Kanina.

Navždy si budu Kaninu pamatovat a v jiném než-li suchém období se ji dobrovolně vyhnu, neboť v zimě a na jaře jsou tyhle jinak parádní zákruty v hlubokých lesích Kokořínska posypány pískem s drtí jako skluzavka, která je zrádně pohyblivá právě díky tomu kamínkovému nadělení ze zimního období.

Sjela jsem Kaninu velmi přeopatrně jako po hrášku  a jen co jsem se nadechla příslibem posledního úseku trasy, tak mě ještě nic netušíc čekal dlouhatánský krpál na Kokořín. Tu rely jízdu jsem si sobě velmi brzo odpustila, poněvadž rozhlédnout se na Kokoříně, to za to courání ve stržích CHKO vážně stojí.

No a z Kokořína do Šemanovic to již byla pouho pouhá idyla.

 

A aby to byla v temně zelených hvozdech idylka taky pro Vás nezvyklého terénu neznalé, tak rozhodně nezapomeňte na mapu, protože hlavního směru kamkoli se nedovidíte na žádné orientační tabuli. V případě nejistoty máte jedinou možnost jistoty, dopídit se správného směru jízdou z obce do obce, s nepostradatelnou možností kontroly kýženého cíle na mapě.

 

Konečně potkávám ceduli s nápisem Šemanovice.

Projíždím krátkou trasou přes obec k dokonale udržované autobusové zastávce, kde odbočuji dle ukazatele „Nostalgická myš“ doprava a  další ukazatel se slavnou Nostalgickou myškou mě již neomylně naviguje do pověstného kulturního střediska - vepřína, který projektoval svého času architekt Pavel Bobek.

Zaparkuji před hospůdkou Nostalgická myš a spěchám spláchnout stres ze zpoždění čepovaným pivinkem.

Usměvavá hostinská, paní Skálová, mi ochotně prozradí původ uhrančivě linoucí se vůně domácí kuchyně - bramboračka s houbami, vepřo - knedlo a gulášek.

 

Zbytečně neotálím a objednávám si bramboračku, bramborový knedlík se zelím a uzeným, no a pochopitelně ještě jedno malé pivko.

A zatímco u čistě prostřeného stolu popíjím zlatavý mok a lebedím si u kamen s praskajícím dřívím, tak zatím vydavatel Pozitivních novin - Pavel Loužecký - pilně fotí všechny ty nostalgické poklady časů minulých, které přibývají a rozrůstají se o další zajímavé střípky přítomna.

A aby měl taky vzpomínku, tak po malém zdráhání svolí zmáčknout spoušť taky mně, aby se mohl časem pochlubit vzpomínkou na šemanovickou Nostalgickou myš se slavným  pozadím oblíbených umělců.

Do sálu nakukují další nově příchozí posluchači, zase odchází a opětovně se navrací s vonícím pokrmem, usedají a vychutnávají sobotní oběd, neboť po dobrém jídle se teprve rozhostí ta správná pohodička k naslouchání.

 

Pozoruji tu poklidnou sešlost a myslím na spisovatele Františka Nepila, na jeho dobré a ještě lepší knížky ve kterých jsem našla tolik nevšedně milých postřehů ze života o nás všech, vzácně nepilovsky vhodných k poutavému vyprávění pro nás nenasytné čtenáře a rozhlasové posluchače.

 

Myslela jsem na nedělní odpolední siesty, kdy jsem se pravidelně v 15:00 těšila na osvěžující pořady Padesátník a Nostalgické muzeum zábavy. Ta doba již pominula a to, co v tomto vysílacím čase zařadili v rozhlase na nedělní odpoledne mne nezaujalo. Nyní pouštím rozhlas až v 16:00 na pořad Láska za lásku, kde malíř Jiří Andrle vzpomíná na časy minulé.

Ale všechno špatné pro jiné dobré, a proč nezaměnit poklid nedělního poslechu za aktivní účast na sobotních rozhlasových natáčeních v Šemanovicích, kde jde tak báječně zapustit kořínek do živné půdy pohody přítomna a překrásně plynoucí nostalgie minula.

 

[část úryvku]

František Nepil

Dobré a ještě lepší jitro: O cestování

 

Už jednou jsem říkal, jak lidské srdce zapouští kořínky, jenže jsem to nedořekl. Mluvil jsem o tom, že je zapouští tam, kde se člověk narodí. A to pravda je, ale ne celá. Ono je to totiž tak, že člověk roste a dospívá a poznává nové kraje a nová místa a ty kořínky zapouští i tam. Vyrazíte si například do Rumunska na dovolenou, a když se vrátíte, chutnají vám  rumunské hrozny stejně – přes srdce a přes vzpomínky – jako anýzová ouška a linecké koláčky, jaké pékávala babička.

Tohle pozoruju na sobě: já jel jednou přes Alpy a od té doby, když čtu, že tam lavina zasypala silnici, tak mi to není jedno. A nejenom že mi to není jedno, ono to soucítění ve mně přerůstá v ten typický česky reformní komplex: že beze mne to tam holt nejde, že sotva vytáhnu paty z Alp, už to tam přestane být bezpečný a už tam padají laviny a tak dále.

A takhle mi není jedno nic odjinud, kde jsem ten kořínek zapustil.




Kolik pak asi přítomných zapustilo svůj kořínek na Kokořínsku v Šemanovicích?

Rozhodně to budou rozhlasáci z Českého rozhlasu Praha2, kteří pokaždé usilovně rozmotají kabely a vyladí mikrofony pod pečlivým dohledem redaktorky Markéty Košťákové, a taky přítomni posluchači pořadu Nostalgické muzeum zábavy, a rozhodně taky uhrančivě laskavý host pořadu PhDr. Ivo Šmoldas, který tentokráte byl v Šemanovicích již podruhé.

 


 

Zvukový záznam z první návštěvy Vám předkládám v odkazu na webové stránky spisovatele Ondřeje Suchého, hlavního aktéra a tvůrce pořadu Nostalgického muzea zábavy.

 

Nostalgicke muzeum zabavy - 23.09.2007 15:05

Pozvani do Nostalgickeho muzea zabavy prijal tentokrat spisovatel, prekladatel a moderator, doktor Ivo Smoldas. Muz, ktery v rozbourenych vodach nasi soucasnosti pusobi jako ostruvek klidu a pohody a prave proto se tesi v posledni dobe takove oblibe.

CRo 2 - Praha (Ondrej Suchy)

 

A ještě se mi vybavují nezapomenutelné věty legendy českého kultivovaného vypravěčství:

 

[část úryvku]

Miroslav Horníček

Poslání: Vypravěč

 

Vypravěčství je umění prastaré a jaksi starodávné. Vyprávělo se patrně již v jeskyních, vyprávěl Homér, vždycky se vyprávělo a ještě v minulém století tu byly večeře přástek nebo draní peří, kdy v tichu všech, uprostřed jejich pozornosti byl vždycky jeden, kdo sděloval své příběhy.

Střídali se, vypravěč se stával posluchačem a naopak, bylo to jedno jediné umění, kumšt slyšet stejně důležitý jako kumšt hovořit, ale pak vpadly do života lidí technické senzace, jako je film, rozhlas, televize, a jedna stránka byla narušena.

Z člověka se stává pasivní konzument a řekněme to přesněji – konzument netrpělivý a nedbalý. Lidé spěchají a do vyprávění proniká takový nepěkný filmařský termín – hele, střihni to – a vypravěč si považuje za pochybnou čest sdělit příběh nebo anekdotu s co nejmenším počtem slov. To může být dobré ve chvíli, kdy posílám telegram, ale každé vyprávění chce své a anekdota, tvrdím, může být hubena právě tak stručností jako rozvláčností.

 

Najít přesný počet slov – tak zní hudba vypravěče.

Kdo je vypravěč?

Ten kdo se nejen dívá, ale vidí.

A posluchač?

Ten, kdo nejen poslouchá, ale slyší.

To jsou dva podstatné rozdíly.

 

Nemějte mi za zlé, že jsem si vypomohla dvěma osvědčenými klasiky, ale lépe bych popsat sezení na natáčení nedovedla.

Vypravěč dostál své cti, posluchač umně kladl dotazy a lidé – taky posluchači -  rozhodně nespěchali, jako konzumenti byli uznalí a potleskem za vtipné pointy rozhodně nešetřili.

 

A pointa?

Už se moc těším na dalšího vypravěče a další nové a stálé šemanovické posluchače. 

Anastázia Mahovská


Foto © Pavel Loužecký

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 03. 2009.