Miroslav Sígl: Cesty do pralesa se štětcem a mačetou

Rubrika: Publicistika – Doporučení

Cestovatel Alberto Vojtěch FričV Praze 1, Na Rybníčku 6, poblíž kostela sv. Štěpána, má své sídlo španělský Institut Cervantes. Pořádají se zde hodnotné akce o španělsky mluvících zemích, besedy se zajímavými lidmi, autogramiády (vzpomeňme na jednu z prvních, o níž jsem psal v PN 17. 6. 2008 – kniha Všichni odcházejí od mladé kubánské spisovatelky Wendy Guerra zakrátko na to zmizela z knihkupeckých regálů) a také projekce pozoruhodných filmů a dokumentů.

Došlo i na slavné dokumentární přírodopisné snímky, proslavující českou (brněnskou) expedici, která už dvacet let pracuje v povodí Amazonky, znají je ve Venezuele, Brazílii Ekvádoru, Paraguayi či v Mexiku. U nás vycházejí jejich výpravné knížky s množstvím fotografií a kreseb, autoři jsou zváni na besedy, televize promítá jejich pětidílný cyklus České stopy (o významných počinech a osudech našich krajanů, kteří se významným způsobem zapsali do historie v někdejším Novém světě; jsou mezi nimi mimo jiné bývali „baťovci“ a farmáři) a další především přírodopisné dokumenty. Proto je tolik očekávané jejich pražské setkání ve středu 18. března, jehož iniciativy se chopil právě Institut Cervantes.

Kdo jsou ti naši současní slavní cestovatelé?

● Vladimír Šimek, původním povoláním fotograf, dnes už kameraman a režisér, a jeho žena
Mgr. Kamila Šimková-Broulová, geografka, novinářka.
● Jan Dungel, přírodověděc, malíř, grafik, ilustrátor, a jeho žena Radana.

Cestovatel Alberto Vojtěch FričVšechny spojuje a dlouhá léta přitahuje jen velmi málo probádaná oblast Latinské Ameriky a zejména velká láska, touha, vášeň k její přírodě, životu a lidem. Mají za sebou už několik dlouhodobých expedic do těchto míst, mnohé z nich spojené se světovým prvenstvím. Z každého jejich počinu (a je jich už opravdu požehnaně mnoho!) na čtenáře či diváka okamžitě dýchne tajuplná atmosféra zdejších pralesů, řek a bažin – kilometry unikátních filmů a dnes už tisíce fotografií Vladimíra Šimka působí doslova sugestivně. Jako prvnímu na světě se podařilo přeplout na surfu (!) jezero Titicaca v Peru, objevil a natočil film Kde pramení Amazonka, což se zatím nepodařilo nikomu na světě.
Při prohlížení jejich knih či při shlédnutí filmů uslyšíte zpívat cizokrajné a pestrobarevné ptáky, které s anatomickou přesností maluje Jan Dungel, stejně tak další živočichy. Až dosud jich naskicoval, namaloval na dvěstě druhů. Ilustroval knihy K pramenům Orinoka, Tam, kde loví jaguár, Atlas savců České a Slovenské republiky, Atlas ryb, obojživelníků a plazů České a Slovenské republiky nebo knihu Jak se maluje prales. Mnoho jeho ilustrací vyšlo i v zahraničních publikacích - Německu, Holandsku, Anglii, Francii nebo Polsku. Kniha Chováme se jako zvířata, kterou napsal Zdeněk Veselovský, byla oceněna titulem Nejkrásnější kniha roku. Atlas ptáků České a Slovenské republiky byl zase nominován na prestižní cenu Magnesia Litera v kategorii populárně naučných knih. Venezuelská představitelka Kathy de Phelps nazvala tohoto našeho malíře největším malířem ptáků na světě.
Cestovatel Jan DungelAvšak dnešní české cestovatele - a lze bez nadsázky říci dobrodruhy z Brna, již dlouho lákalo neosídlené prostředí „ztracené země“, kam se nepouštějí ani místní indiáni. Jejich nejnovější společný dokument vznikl v roce 2008 v jednom z bílých míst na naší planetě, daleko od civilizace, kde však vládne přirozený řád a harmonie. Jmenuje se Štětcem a mačetou. Zevrubně a přitažlivě líčí několikatýdenní expedici při hledání přirozeného říčního propojení dvou veletoků Amazonky a Orinoka (neboli Rio Negri).

Kdo by z nás neměl spojeny zážitky z dětství s těmito obdivuhodnými řekami! Objevoval je koncem 17. století český jezuitský misionář z Trutnova Samuel Fritz, který také jako první nakreslil mapu Amazonky. Dalším byl náš milovaný cestovatel již s českým jménem Alberto Vojtěch Frič, jehož dcera Hermína se usadila a žije v Paraguayi.

Vladimír Šimek, původním povoláním fotograf, dnes už kameraman a režisér, a jeho žena  Jezero Titicaca v Peru

Na duralovém člunu (kromě filmařské techniky, malířského náčiní, vodotěsného kufru s další potřebnou výbavou, benzínového motoru a barelů s benzínem), díky satelitní špičkové navigaci s přístrojem GPS postupovali tentokrát naši cestovatelé podle bodů, které si předtím vyznačili na satelitním snímku oblasti, zachyceném z helikoptéry a staženém z internetu. Zároveň však byl přístrojem zaznamenáván pohyb expedice, která tak zmapovala dosud neobjevenou 200 kilometrů dlouhou cestu. Jsou prvními Evropany, kteří s pomocí indiánských průvodců, jež sehnat nebylo vůbec snadné (říkali jim Aljande a Elvis), se plavili džunglí a tajemnými pralesy, kdy nepomáhala už ani mačeta či sekera a musela nakonec spustit motorová benzínová pila. Větve plné lian, voda s divnými živočichy, dotěrný hmyz a jedovatí hadi – to vše doprovázelo ve dne a v noci české cestovatele v území, kde ještě nikdo nikdy neplul.
Dokumentární film nelže a tak máme možnost spatřit malíře, jak stíhá zachytit, naskicovat rychle tužkou nejrůznější ptáky s přenádhernými barvami peří a skřekem, protože barvy tady rychle vysychají a papír zase vlhne. Takové je tu prostředí, dlouhé dny věčně v mokré obuvi. Teprve potom večer v klidu pod stanem či ve stanu dostávají malířovy kresby konečnou barevnou podobu. Ale ouhá! Kamera zachytila i nebezpečný pád ze Jezero Titicaca v Perustromu a velmi bolestivý úraz s otřesem mozku, který mohl stát odvážného cestovatele život. Teprve později v nemocnici zjistili, že si zlomil čtyři žebra. Nebo jiný zážitek, na který právem divák čeká. Jak se stravovali ti naši cestovatelé? Jednak byli závislí na vlastních zásobách a jednak si před obědem či večeří ulovili nějakou zvěř. Kameraman byl zas závislý na bateriích se solární energií, které však v době dešťů nebyl rozhodně nadbytek.
Působivé je líčení či vyprávění malíře a cestovatele Jana Dungela, které provází celý dokumentární film. Vědecký ilustrátor od svého dětství maloval barevnou přírodu, aby posléze dospěl spolu se svými druhy (ženský element tu sehrává mimořádnou roli) k nesmírné lidské odvaze a silné vůli zdolávat nástrahy a překážky, nebát se – naopak s velkou zvídavostí poznávat nepoznané. Chybějí mi další slova po shlédnutí jejich dokumentu, který na svoji slávu teprve čeká. Jedno však už vím dnes jistě: stojíme tváří v tvář novodobých cestovatelů po dvojici Jiřím Hanzelkovi a Miroslavu Zikmundovi, kteří začali objevovat svět před šedesáti lety a celý svět je také přijal.

OHLASY NA ČLÁNEK

Vážený pane Sígl,
jsem velice rád, že alespoň někdo si všimne dobrých počinů, ale jakožto předseda České Iberoamerické společnosti, bych chtěl vyjádřit skutečnost, že je to naše Společnost, která tuto přednášku s ukázkami filmu p. Šimka pořádá a Instituto Cervantes nám umožnil tak učinit v jeho prostorách. Proto mne více než mrzí, že jste si nedal ani tu nejmenší práci, abyste se někde v článku o nás zmínil. Naopak vyzdvihujete p. Dunkela, který o této přednášce ani neví a nebude tudíž přítomen. Ono to totiž nebude jen o o né slavné cestě na spojnici mezi Orinokem a Amazonkou. P.Šimek bude povídat obecně o svých cestách zejména v oblasti Peru, tedy i o cestě po stopách Pátera Fritze.
Tolik pouze na vysvětlenou.

S pozdravem
Jan Kopecký, 17.03.2009
president České Iberoamerické společnosti  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 03. 2009.