Milan Markovič: Návštěvy

Rubrika: Literatura – Fejetony

             


Návštěvy
 
Nabyl jsem dojmu, že lidé jaksi málo chodí na návštěvy. Nebo se mi to jen zdá a posuzuji podle sebe? Pamatuji si, že v minulých letech měli k sobě lidé, tuším, blíže.
 
Jako dítě jsem však touto skutečností nebyl nadšený, navštěvovali jsme totiž ne moje známé, ale známé a kamarády mých rodičů. Vidina tohoto typu návštěv mne pronásledovala ještě dlouhé roky.
Proti přírodě bylo na tom všem hned to, že moje dobrá maminka mě na ono odpoledne vytrhla z kolektivu nadějných fotbalistů pod starou hruškou před domem, umyla mě, zalepila odřeniny (byl jsem totiž brankář, a velmi obětavý), učesala (přestože jakýkoliv účes mi vždy držel tak nějak pohromadě jen namokro) a nastrojila do svátečního a to se už nesmělo zašpinit. Ke cti mojí matky a jejího dobrého vkusu ať slouží, že jsem nikdy nenosil takzvané „matrózky“, což byl ještě před necelým půlstoletím – nevím proč – vrchol elegance v dětském odívání. Nevinné dítě v takovémto „oháknutí“ představovalo nepříliš vydařeného námořníka-čekatele a ke stoprocentní parádě mu chyběla, myslím, už jen kotva na provázku.
 
No a potom jsme už – čistí a nastrojení – někam šli a já jsem musel líbat postarší tety, což dělám dodnes nerad, hrát na klavíru a několikrát odpovídat na otázku, jestli mám radši tatínka anebo maminku. Od těch dob dlouhé roky marně hledám v krásné literatuře, v lexikonech i v literatuře faktu hloupější otázku.
 
Bez ohledu na tyto chmurné reminiscence dnes nějakou tu návštěvu absolvuji, ale jen v rámci rodiny. Protože se tuším vystupňoval význam onoho známého „všude dobře, doma nejlépe“, v čemž se neskrývá vždy jen óda na vlastní příbytek, ale možná i jisté pochybnosti o navštíveném obydlí, o jeho útulnosti, pohodě, zkrátka o možnosti cítit se i jinde jako doma.
 
Pravdou je, že ta pohoda nezávisí jen na úrovni toho příbytku a neživých předmětech v něm naukládaných. Seděli jsme přece už i v excelentním interiéru zabořeni do finského ušáku, obklopeni Rembrandtem, martelem a vydrážděným domácím kinem, a přece jsme se několikrát co nejnenápadněji podívali na hodinky. A jindy se nám za nic na světě nechtělo z přetopené jizbičky, kde i při půllitru rybízového bylo stále o čem mluvit a bylo nám fajn. A nejen díky tomu vínu.
 
A tak si zkrátka myslím, že není cizích bytů. Jsou jen cizí lidé. A těch jakoby přibývalo o to rychleji, oč méně k nim hledáme cestu.

Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová

www.markovic.sk

Copyright © http://datattoo.ab-storm.de

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 03. 2009.