Pavel Novotný: Nářek tříkrálový

Rubrika: Publicistika – Komentáře

NÁŘEK TŘÍKRÁLOVÝ
(O schopnosti duchovní katarze a všeličems jiném)
                                                                                                                                    
Původně jsem tento text chtěl nazvat TŘÍKRÁLOVÁ MOTLITBA ZA KATARZI. Měla to být jednak prosba, výzva a apel ke všem, kteří této zemi závažným způsobem uškodili, ať již tehdy a nebo v naší nedávné dvacetileté minulosti, poněvadž jsem zcela naivně usoudil, že jim vlastně v tomto aktu duchovní očisty jich samotných a v konečném důsledku ve prospěch všech nic nestojí v cestě.
Pak jsem v  krátké úvaze seznal, že ti, kterých se to týká, k tomu necítí ani vnitřní potřebu, natož rozumový důvod, o mravnosti nehovoře, poněvadž to je pro ně kategorie naprosto neznámá.
Uvažujme spolu: Proč by měl uvažovat o své vlastní pokorné katarzi ve vztahu k obecné občanské společnosti bachař z kriminálu padesátých a pozdějších let nebo bijec „pořádkových sil“ z roku 1964 a 1989.
Proč by měl uvažovat o očistě své duše ten, který prošustroval národohospodářství této země, navíc s deklarovaným puncem legitimity, ten který vytuneloval fabriky a zničil tradiční národní výroby v krátkodobý prospěch vlastní a v dlouhodobý prospěch konkurence v ostatních evropských zemích, na vrub a ke škodě obyvatel této země.
Uvědomil jsem si, že tady vymřela tradice českých ševců, a zemědělci, že nejspíš zakrátko zapomenou své poslání a dílo, k zániku že jsou odsouzeni fachmani našich porcelánek, skláren a všech kumštovně řemeslných oborů, likviduje se národní podstata naší společné existence s lehkostí, které nikde na světě rovno není.
Kde by vzal v sobě sílu ten, který si sám nadefinoval dvoumilionový měsíční příjem jen díky tomu, že všichni potřebujeme svítit a jsme tedy jeho ekonomickým rukojmím.
A v tom nářku bych mohl pokračovat až do konce dnů naší svobodné svéprávnosti a státní samostatnosti. A vzpomínám i těch, kteří to cítili stejně jako já už mnohem dříve. Na skromného a nenápadného, nikam se netlačícího malíře a lidového filosofa Jirku Křištu, jehož anatomie lidských ctností a neřestí v minimalistických tužkokresbách zůstaly pro širší veřejnost až dosud utajeny, na malíře a přítele Zdeňka Chotětovského, pak na českého malíře a sochaře Jirku Hampla, který jakkoliv je na živu, pozitivitu by z něj už nikdo nevykřesal.
A taky vzpomínám na ty, kteří tu už s námi všemi nejsou, jakkoliv bychom jejich verš v jeho šeptané i vykřičené bolesti a sarkasmu písní tolik potřebovali. Minimálně pro sebeuvědomění naší časté kývavé a téměř odevzdané lhostejnosti.
Přítel Karel Kryl se ani neupil, ani neukouřil, prostě mu tehdy puklo srdce u vědomí, kam stav a vývoj mravního étosu společnosti spěje. Na to dopoledne, kdy mě to jeho právník zavolal, do své smrti nezapomenu. 
 
Ten text měl být původně neodorizující, ale poctivý hold jednomu z báječných lidí současnosti, který je ve svém věku nesmírně pilný, poctivý a činorodý a který mě býval často zdrojem toho, co jsem se snažil předat těm druhým, tedy onu pozitivitu, jakkoliv částečně překrytou prvým, polemizujícím a rozporuplným plánem sarkasmu…
Václav, jak mu budu v tomto textu říkat, poněvadž se tak skutečně jmenuje, je člověkem plachým, introvertním a pustí k sobě málo koho. (Nesídlí ani ve Voršilské nebo Dělostřelecké, ani na pražském Hradě.) Mám to štěstí i radost, že mě k sobě jistým způsobem připoutal už dávno před 89. rokem. Kromě jmenovaných vlastností měl jednu, která mně připadala odjaktěživa těžko srozumitelná jak v době předchozí, tak v té polistopadové.
Přátelé: On se umí ještě ve svých sedmdesáti letech červenat.To není rudnutí lící v okamžiku, když se asertivita mění v „nasertivitu“. To není důsledek momentálně prožívané negativní emotivity. To je jeho projev hnutí mysli, když pociťuje intenzivně stud za ty druhé.
6.ledna, ve svátek tříkrálový, jsme spolu probrali vše výše popsané a já jsem jistil několikeré. Předně, že jeho červenání skrání a lící vystihovalo jeho hluboký stud za všechny výše zmíněné, a pak, že mi duchovní vzpruhou dnes nebude a že mně ty „baterky prostě nenabije“.
Jediné pozitivní, co jsem si z tohoto setkání odnesl, byl fakt, že Václav žije, a dokud tomu tak je, že nejenom mně zůstává jakás takás naděje, že se ledacos k dobrému obrátit může.
Nezmůže to však ani on sám jediný, ani já, ani součet různosměrně radikalizujících jedinců, ale musí nás být mnohem, mnohem víc. Je to běh na dlouhou trať a pro nás všechny.
Tu pozitivitu si musíme každý ve svém počínání a ve prospěch všech budovat sami. Spojit ji v širší společenský proud je očekávání patrně báchorečné a neskromné, je to však jediná cesta z toho temného tunelu plytké reality. Bude to fuška. Pustíme se do toho? Nezvadneme za pár kilometrů a za nějaký rok? Přeji všem, ale i sobě, hodně sil. Je jich zatroleně zapotřebí.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 01. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.