Milan Markovič: Blízký Západ

Rubrika: Literatura – Fejetony

Vážení čtenáři Pozitivních novin!
Hned první novoroční den roku 2009 mám pro Vás první velmi příjemné a milé překvapení jako předzvěst věcí pozitivně-budoucích.
Právě včera jsem totiž dostal od Ondřeje Suchého zprávu, že Pozitivní noviny získaly nového, známého a oblíbeného autora, který bude nesporně další perlou tohoto internetového magazínu.
Jako jedni z prvních máte možnost přečíst si část jeho osobního silvestrovského e-mailu, který zaslal Ondřeji Suchému:

Pán Suchý,
moju neskorú odpoveď majú na svedomí Vaše Pozitivní noviny. Už aj bez nich som chodil dosť neskoro spávať, no a teraz je moje ponocovanie ešte o čosi dlhšie. To aby ste mali aspoň jednu výčitku svedomia, lebo tuším, že človek ako Vy ich určite veľa nemá.  M.M.

Dovolte mi tedy, abych mezi námi přivítal slovenského humoristu, herce, moderátora a původním povoláním pedagoga pana, Milana Markoviče. Jsem si jist, že jeho zábavné a moudré postřehy, fejetony a zážitky Vás budou zajímat a bavit stejně tak jako je tomu u textů Jiřího Menzela, Josefa Fouska, Jiřího a Ondřeje Suchého a celé řady dalších.
Panu Markovičovi si pak dovolím za nás všechny popřát, aby se v Pozitivních novinách cítil opravdu jako doma a aby je časem považoval za svoji "srdeční záležitost" stejně tak, jako to dnes činí již více než 300 autorů a spolupracovníků spolu se stovkami tisíců čtenářů Pozitivních novin po celém světě.

Pavel Loužecký
vydavatel Pozitivních novin

             

Milan Markovič
Blízký Západ


Nejsem velký cestovatel. Kilometry hltám většinou jen tehdy, když mne někam zaženou pracovní smlouvy či jiná nevyhnutelnost. Nejčastěji je to Česko, které jsem ještě nedávno nezapočítával do zahraničních cest.
 
Kdybych měl zevšeobecnit aspoň jednu vlastnost, kterou se národ na západ od řeky Moravy liší od nás, určitě bych zdůraznil komunikativnost. Mnohokrát se mi tento můj dojem potvrdil na vzorku, který vždy tvořili náhodně vybraní lidé na ulici, zkrátka pocestní. Když se kdykoliv na Slovensku zeptám na cestu, poprosím o naznačení směru na místo mého vystoupení něco podobného, v tom nejlepším případě se mi dostane vysvětlení nanejvýš dvěma větami – pojedete tam a tam, přejedete semafory a na druhé křižovatce zahnete doprava. Přejedete přes most a je to ten velký žlutý dům vedle banky. Například.
 
V Česku stačí spustit okénko a pozdravit kolemjdoucího a devadesát procent oslovených ochotně přistoupí a čeká na otázku, například kde je zde „dom kultury“.
„Jo, kdepak kultury, milej zlatej, to bejvávalo! Jakápak kultura, to ještě když tam byl ten první ředitel (my už máme třetího, víte?), tak to jo, to ještě šlo. Ale teď já ani nevím, jestli to tam vůbec funguje, moje stará mi říkala, že je tam nějakej krám na hadry. Jo, vy tam dnes hrajete? No tak asi jo, no. Poslechněte a vy ste opravdu zas zvolili toho Mečára? Je to možný, kluci? Víte, tady je taky dost velký bordel, ale tohle přece jen snad ne… Jo vy spěcháte…“
Cestu nám nakonec ukázal celkem přesně, ale odmítl být jen směrovací tabulí. Potřeboval být kronikářem, zpravodajcem, familiárním hostitelem, uvítacím výborem. A nebyl výjimkou, takovýchto zážitků „ze země české“ mám namouduši víc. Byl tedy pravidlem.
 
Při návratu z vystoupení jsme jednou v hluboké noci zabloudili kdesi v okolí Slatiňan. A v jakémsi začarovaném kruhu jsme se vrátili na totéž místo a protože jsme to nechtěli absolvovat ještě jednou, zastavili jsme u osamělé hospůdky. Bylo určitě kolem jedenácté v noci. Vstoupili jsme.
Nenakouřeno, divné. Na stolech bílé ubrusy s kytičkami. U nich běžný hospodský lid, občas montérky. Žádný křik, nikde nic rozlitého, žádný smrad.
„Pěkně vítám u nás, co si dáte?“ – ujala se nás „paní hospodská“, půvabná žena v nejlepších letech.
A my, že se jen potřebujeme zeptat na cestu, protože…
„Hele, pohlídáte mně to tady, jo?“ zavelela ta dáma hostům, sedla do svého favoritu a vyvedla nás na kritickou křižovatku.
Když mne vezou, často podřimuji, ale toto se mi nezdálo, fakt ne. A je mi jasné, že takoví lidé a takové příběhy se vyskytnou i u nás. Ale je třeba hledat o něco déle. 
Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová

www.markovic.sk

    

foto © z archívu Milana Markoviče

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 01. 2009.