ZRCADLO, ZRCADLO, POVĚZ MI... 

Co je nejkrásnější věc na světě? To je otázka hodná filosofů. Napadla mě jen tak, zničehonic, právě když jsem zapínal notebook a snažil se marně vymyslet nějaký alespoň trošku inteligentní námět na fejeton. Lup a najednou mě trkne tohle! Okamžitě začínám zběsile ťukat do kláves a snažím se zachytit to, co se mi právě honí hlavou. V tu chvíli si říkám: A není to právě tohle?
Ano, nápad, to je skvělá věc. A co dál? Zvolil jsem si těžký úkol. No schválně, zkuste něco navrhnout vy. Určitě už se vám v hlavě rojí jeden návrh za druhým. Mně taky a dokonce si bláhově usmyslím, že nevypnu laptop dřív, než je všechny vyjmenuju.
Co třeba vítězství? Ta euforie po vyhraném utkání, oslavy vstřeleného gólu, pocit triumfu nad svým protivníkem po těsném a vyrovnaném souboji, který nakonec strhnete na svou stranu?
Úspěch! Další úžasná věc a je úplně jedno v čem. Ať už se daří doma, v práci nebo kdekoli jinde, úspěch je přece úspěch.
Umění nadchnout se pro nějakou věc. Zbláznit se do něčeho. Jít si za svými sny a dělat co mě baví nehledě na úskalí a nesnáze.
Mít vlastní názor a stát si za ním. Prosadit správnou věc navzdory překážkám.
Přátelé. Rodina. Pohoda. Klid. Štěstí. Zdraví. No dobře, svědomí, i láska…
Uf, už nemám sílu psát dál. Dočista mě přešla chuť, vždyť takhle bych mohl pokračovat pořád a stejně bych se konce nedobral, protože by mě pořád napadaly nové a nové věci, pro které stojí za to žít. To bych už nikdy nevstal od počítače... a vida, to je přece taky krásné zjištění, že je tolik krásných věcí kolem nás. Stačí si jich jen všímat…
Na druhou stranu bych to mohl vzít i z opačného konce. Seznam špatných věcí by zabral zrovna tolik místa… No, aspoň že ne víc. I rovnováha je pěkná.
Koneckonců, ono po pravdě, tenhle článek je pořádný nesmysl. Copak existuje něco takového jako nejkrásnější věc na světě? Jistěže ne. To nejde určit. Pro každého to je něco jiného a hlavně je těch věcí tolik, že pro jednu nelze vybrat druhou. Takže co závěrem? Svět je krásný, i když má spoustu much… 

PROČ NEMÁM RÁD NAKUPOVÁNÍ

Když jsem v minulém fejetonu pátral po nejkrásnější věci na světě, co abych to nyní otočil a poohlédl se po něčem opravdu… Ne! Ničemu by to neposloužilo. Akorát tak ke zkažení nálady a to je přece jeden z nejhorších prohřešků, kterého se autor může dopustit na svých čtenářích. Ale nabídnu vám něco, co já osobně považuju za jednu z nejhorších pohrom, která mě celkem pravidelně potkává, kdežto mnozí z vás, zejména ženy (zkušenosti), to dokonce s chutí vyhledávají: nakupování v hyper super mega a kdoví co ještě marketech. Snad následující řádky objasní, proč tato kratochvíle nepatří v mém životě k nejoblíbenějším.

Už jen cesta po parkovišti u takového hypermarketu je zážitek. Auto, jevící se jako zaparkované, zničehonic začne couvat, jeden řidič se řídí pravidlem pravé ruky, druhý přesvědčením, že tlustší silnice musí být nutně ta hlavní. Nervozita, výfukové plyny, bezustání troubící klaksony a do toho všeho se uprostřed vozovky pletou děti a celé rodiny s vozíky přeplněnými po okraj.

Pokud se mi podaří dorazit dovnitř bez úhony, považuju to za malý zázrak. Jenže ani tady si nevydechnu. Pořád musím být ve střehu, jako bych se snad nacházel uprostřed závodní dráhy. Kolem mě se míhají lidé se šíleným výrazem v očích. Kde je jaká sleva? Honem, sem! Občas musím doslova uskočit z cesty, abych nebyl smeten běsnícím davem, když se z reproduktorů rozlehne hlášení o výprodeji v tom jakém oddělení. Některé rodiny si berou pro jistotu hned několik vozíků najednou. Ha! Mouka je v akci! Klidím se stranou. Začne horečné nakládání. Co nejvíc, jen proboha rychle, než sem dorazí ostatní! Někteří za výhodnou cenou přijíždí i s vleky. Buď si dělají zásoby na příští dobu ledovou nebo doma pečou metrové koláče.

Dalším velmi žádaným místem jsou ochutnávky. Někdy mám pocit, že někteří jedinci sem chodí pouze za účelem stravování. Mnohdy u pestrobarevných stánků narazím na fronty delší než u pokladny. Pro lžičku pochybného jogurtu se pokládají i ty největší oběti. Holt, když je něco zadarmo…

K vzteku je i rafinovanost prodejců. Zatímco balená voda se nachází v jednom koutě, pro šťávu musíte na druhý konec a pivo je zase úplně někde jinde. Tak to funguje se všemi komplementy. Za chvíli nabudete dojmu, že před sebou netlačíte vozík, ale kormidlujete zaoceánskou loď napříč nekonečným mořem spotřebního zboží. Stejně nepříjemná kulišárna je i neustálé přestavování regálů. Sotva si zvyknu, kam jít pro chleba, už je zase pryč. Možná by u vchodu měli rozdávat plánek s průvodcem. Místo toho tam natrefíte akorát na agenty s voňavkami, kteří se neštítí postříkat vás čímkoliv, když včas neutečete.

U pokladny jsem už většinou přesycen apatií a nezmůžu se na sebemenší odpor. Nechám si vnutit strašně výhodnou knížku plnou slev, naházím zboží do košíku, popadnu pár igelitek a s tupým výrazem v očích vyrazím pryč. Zas jedno zabité odpoledne…

Nějaké pozitivum na závěr? Pořád existují malé obchůdky, kam když vejdete, zdvojnásobíte počet zákazníků. Kde vám odpovědí na pozdrav, kde s vámi komunikují. Potkáváte ty samé známé tváře, nikdo nikam nespěchá, vše se děje v klidu, v pohodě, zboží je tam, kde má být… Až tyhle ostrůvky definitivně zmizí pod hladinou moří velkoobchodních řetězců, stane se pro mě nakupování opravdovým utrpením. I když vím, že někteří zastávají úplně opačné názory…