| Ulévat bohům se musí! Tohle základní pravidlo lidského snažení znali už staří Římané a dávno před nimi všechny civilizace, co je známe i neznáme, jen ta naše na tu starou pravdu zapomíná. Tedy oficiálně, takže momentálně žijící generace ho musí neustále objevovat samy, bohužel individuálně, česky pěkně po jednom, podřizovat se mu a mazat kola vývoje, aby progres byl vůbec možný. To je v dnešní realitě nejen nutné, ale především žádoucí, vždyť realita se dá nahlížet různě a dle Budhova učení je úplně jiná, i když vše prolínající, než snění života, v němž se všichni pohybujeme. Však slovo budha je odvozeno ze sanskritského bodhi, tedy procitnutí (naše buzení, probuzení) a sám veliký učitel kázal, že všichni jsme Budhové, Buditelé, ovšem s tím rozdílem, že on procitl, zatímco my ostatní svou existenci pouze sníme. Probudit se ale můžeme všichni, kdykoli a kdekoliv, ale individuálně.
Já bych se rád probudil také, procitl a pochopil, ale zatím jsem zřejmě na úrovni svatého Františka z Assissi, který se zamlada, když si ještě užíval, modlívával k Bohu, aby jej učinil svatým, ale né hned teď...
A tak já se potácím životem a plnými doušky nasávám jeho krásu, blbnu na pátou a děkuji Bohu i bohům ve mně, že stvořil něco tak nádherného jako je naše planeta, plná krásy i života a docela zapomínám, že je také plná ošklivosti a utrpení, což je dobře, protože bych jinak chtěl být svatým hned a teď!
Bohům se ulévat musí! Římané ulévali symbolicky, protože i jejich bohové byli symboly přírodních sil a lidské psyché a sídlili vysoko v horách a na nebi. My jsme si přírodní síly vysvětlili vědecky a přestali se bát hromů, duchů a nakonec i bohů. Autorita, která kdysi sídlila vysoko v horách a na nebi, sestoupila a přelila se do struktury různých úřadů, institucí a především do těch, kteří jimi hýbou, tedy do vysoko postavených úředníků. Ale on i takový malý úředníček, který vyřizuje prkotiny, nasákne silou autority a důležitosti svého úřadu a stane se malým bohem na svém ohraničeném písečku. Běda těm, kteří musí přes takový píseček jít a šlápnou mu na bábovičku... Bábovička se změní v „quick sand“ a oni zapadnou do písku až po kolena, po pás, ramena, to vše dle úvahy lokálního boha nezmíněné instituce. Ta úvaha se odvíjí podle prastarých zákonů, které už snad máme zakódovány i geneticky, takže ani ten úředník možná za to nemůže...
Myslel jsi si, ubohý lidský žadači, že my tu jsme na nic? Pro srandu králíkům? Drzý jsi byl a dokonce se i smál? To je neodpustitelné! Zavalen budeš zákazy, nařízeními i řády, jak zákony kázaly a káží nám i budoucím..
Já, který mám už z třetí třídy základní školy „U Nádraží“ ve Vršovicích posudek od pí učitelky Zděnkovské, rok nato soudružky Hnězdovské, protože se změnil její status svobodné, jakož, bohužel i režimu, že jsem rozený rebel a nenapravitelný „ring leader“, jsem to měl s úřady vždy těžké. Především proto, že ten posudek pak každý učitel jen opisoval, takže se to se mnou táhlo, jako kdybych ve třetí třídě zakrněl a vůbec se nevyvíjel. Na vojně jsem byl obžalován z podněcování ke vzpouře, protože jsem požádal vojíny mé čety, aby kolem mě a svobodníka Doubka udělali kruh. Ten kruh jsem potřeboval, aby mně ta kurva Doubek neutekl a já mu mohl rozbít hubu. Mí druzi, soudruzi čeští vojíni, však kruh prozíravě neudělali, soudruh svobodník unikl a vojenský prokurátor hodil obžalobu soudruhu majorovi, veliteli našeho útvaru, na hlavu a jen k vojenskému potrestání. Jen proto jsem unikl i já a nakonec až do Austrálie, kam za mnou žádné posudky posílat nemohli, ale přiznat musím, že do báboviček šlapu pořád. Pořád se tak nějak vzpírám úředním šimlům a věren moudrosti páně Wericha, vždy se snažím s lidskou blbostí bojovat.
Až teď, co děláme tu subdivizi, jsem se poučil, že bojovat nemusí nutně znamenat se prát, dělat kolem lidí kruhy a pak jim za jejich blbost nabančit. A poučil mě o tom o mnoho let mladší kluk, s kterým jsem uzavřel kontrakt na to rozparcelování. Zatímco já mám na starosti hádat se s úředníky zdejšího Councilu, George najímá mašiny, dělníky a provádí vlastní práce. Zatímco on si cvičí svaly, já zuřím u komputeru a píšu dopisy, domáhající se toho i onoho, ale hlavně, aby mi Council povolil ta dvě jména Bohemia Court a Moravia Place. Původně jsem chtěl jednu ulici pojmenovat Moccy’s Place, to po mém synovi, který bojoval za Austrálii ve Východním Timoru a v Iráku, ale páni radní mi tohle zakázali. Sice se ulice po bojovnících pojmenovat mohou, ale jen v tom případě, když ti bojovníci padnou. Jelikož syn i já, lpíme na jeho životě více než Council, odmítli jsme tuhle podmínku splnit, i když jsem Councilu odepsal, že kdyby vzali v úvahu, že jednoho dne můj syn mrtev bude a to už v tomhle století...
George má problémy s Councilem také, protože jeho práci nekontroluji jenom já, ale i stavební inspektor. U jedné té inspekce jsem se nachomýtl také. Inspektor chodil po budoucí silnici a hledal blechy, to bylo jasné. Práce vypadala dobře, všechno v pořádku a tak ten chudák lítal jako zjednanej, až se konečně zastavil u jedné z odpadních jam na dešťovou vodu a zavolal nás. Ten písek, prohlásil, je moc sypkej. To budete muset vybagrovat a promíchat se štěrkem..
Vždyť se to nemá kam sypat, betonová jímka tomu brání, namítl jsem logicky, protože mě okamžitě napadlo, že George bude muset přivézt bagr, štěrk, dělníky a pak mi pošle účet...
Načež došlo k dohadování a nakonec George k mému úžasu souhlasil, ano, pane inspektore, máte pravdu, je to moc sypké, ale co kybysme kolem toho udělali takovou betonovou destičku? Inspektor zadumal, navrhl rozměry i sílu desky a spokojeně odjel. Já jsem na George vrhl vyčítavý pohled a zamumlal, že celá deska je blbost a kolik mě bude stát? Nic, řekl můj kontraktor. Zítra budeme dělat betonové obrubníky a určitě nám nějaký beton zbyde. Na obrubníky musíš vždycky objednat o trochu víc, protože ty se musejí dodělat v jednom tahu. Co zbyde, to nalejeme sem... a pak mi George udělil lekci. Moudro a zkušenost do mne nalil tak jako druhý den beton kolem jímky a oboje jsem měl zadarmo, což se vám v životě nestane často...
Víte, on to takový inspektor nemá lehké. Jezdí po stavbách a kontroluje, zda jsou práce provedené správně a hlavně bezpečně, dle standardu. Většinou tomu tak je, protože zdejší kontraktoři, tedy ti opravdoví, si nedovolí odvést špatnou práci, aby ji nemuseli předělávat. To stojí peníze a čas a to si nemohou dovolit. Jenže pan inspektor nemůže pořád vykazovat, že všechno je v pořádku, to by mu jeho nadřízení nevěřili a mysleli si, že nic nedělá. On je hodnocen podle toho, jak chyby nachází. Tak, jako si žádný dopravní policajt nemůže dovolit přijít k nadřízenému a říci „Seržante, tohle byl krásnej měsíc! Neudělil jsem ani jednu pokutu a lidi ti jezdili tak pěkně a podle pravidel, že jsem se celej měsíc dloubal v nose...“ tak ani inspektor nemůže vykázat, že nenašel ani jednu jedinou chybičku a všechno je podle pravidel a plánů. To by totiž neměl žádné podklady pro ty, kteří jsou nad ním a živí se tím, že kontrolují jeho a vykazují hory papírů, jak je nutno je mít a jak je jejich práce důležitá. Takže, nějakou tu chybu najít musí, a když není, tak si ji musí vymyslet. Kontraktorské umění v době inspekce spočívá v tom mu tohle umožnit, ale přitom minimalizovat dopad oprav jak časově, tak hlavně finančně.
Ono je lepší, poučil mě George, něco malého uznat, i když bys to třeba uhádal, protože moc inspektora je veliká, a když mu nějakou tu oběť nepodstrčíš, když ho nenasytíš, prostě seš drzej, tak by tě taky mohl nechat předělávat úplně všechno...
Lidi, taková moudrost! Zkušenost z toho mladýho kluka jen čišela a já jsem hned upaloval domů, sedl si ke komputeru a napsal Councilu dopis, krásný dopis, že chápu, proč nemohou povolit Moccy’s Place, ale ať mi tedy nechají tu Bohémii s Moravou. Že australskou zemi nebudovali jen první přistěhovalci, po nichž zbyla jména jako Windsor, Richmond a Kempsey, ale i wogové, jako ten Polák, který pojmenoval naši nejvyšší horu Mt. Kosciousko a ta leží ve Sněžných Horách, ty zase pojmenoval Čech (po Sněžce), ale nikdo to dneska neví a já bych rád, aby tu něco po nás zůstalo. I my jsme pomáhali Austrálii k tomu, aby byla tím, čím dneska je. Tolerantní zemí tolerantních lidí a schopných úředníků, kteří chápou, že všechno se nemůže jmenovat Kimberley, Sydney nebo Brisbane a já bych pro Čechy rád aspoň ty dvě malé ulice...
Víte, George je takový mladý Budha, který procitl, ale ještě o tom neví, a já jsem jeho žák, který to sice ví, ač ještě neprocitl, ale učí se, i když pomalu a s chybami... A všichni jsme jedno i s těmi inspektory, propleteni v realitě i snění naší existence, že jedno jest, kdo je kdo. My Češi k tomu máme blíže, mnohem blíže, než si myslíme, vždyť sanskrtské véda a védy, které o tomhle píší už přes dva tisíce let, je od stejného kořene jako naše věda a vědění a ten kořen je vlastně od slova vid, tedy vidění, prohlédnutí... akorát, že cestou do Evropy a do moderny jsme to všechno zapomněli...
Jenže já jsem se právě znovu poučil a vzpomněl si... Ach, ulévat bohům se musí! |
